Klienti to zaplatí

01. března 2011, 07:26 - Dalibor Dostál, Jan Stuchlík
01. března 2011, 07:26

Platit v bance za služby, které jsou ve velké části zemí Evropské unie zdarma? V Česku je to stále realita. Po dvaceti letech konkurenčního prostředí to protuzemské klienty není příliš příjemné zjištění. Odborníci však tvrdí – do značné míry si za to mohou sami.

Foto: Profimedia

Zatímco v řadě oblastí Česko vyklízí pozice, jedno evropské prvenství si nenechává vzít. U mnoha výrobků a služeb patří mezi nejdražší země Evropy. Stačí vyjet pár kilometrů za hranice a pořídíte levnější jídlo, oblečení, automobil, nábytek či telefonní volání. Výjimkou v tomto ohledu nejsou ani služby bank.

Nejde jen o nespokojené brblání klientů. Nikdo není rád, pokud musí někde platit. Jenže na to, že v Česku není s bankovními poplatky něco v pořádku, ukazují kromě nazlobených zákazníků také mezinárodní srovnání. Podle statistik Evropské unie jsou tuzemské bankovní poplatky sedmé nejvyšší v rámci celé sedmadvacítky členských zemí. Pokud se podíváme jen na prostor střední Evropy, zjistíme, že Česko je tu absolutně nejdražší. Přitom většina bank, které v Česku působí, jsou filiálky zahraničních finančních ústavů, které v mateřské zemi za některé samozřejmosti, jako je vedení účtu nebo výběr z vlastního bankomatu, peníze nevybírají. Proč také? Pro spotřebitele v západní Evropě je přeci absurdní, aby bance platil za to, že jí poskytne peníze. Stejně tak je nepředstavitelné, aby platil za to, když se ke svým penězům chce dostat.

V České republice přitom právě poplatky za vedení účtu patří k symbolům toho, jak konkurenční prostředí ani členství v Evropské unii nedonutilo tuzemské finanční giganty hrát v Česku podle stejných pravidel, jako ve vyspělých zemích. „Odborníci dokonce mluví o nové formě ekonomického kolonialismu, kdy klienti z Česka a dalších zemí střední a východní Evropy dotují na poplatcích pětkrát bohatší Rakušany,“ říká český odborník na bankovní poplatky Patrik Nacher.

Nejdražší v Evropě je Itálie, nejlevnější naopak Bulharsko. Výrazně méně bankám platí zákazníci i v tak bohatých zemích, jako jsou Německo, Velká Británie, Švédsko, Belgie nebo Nizozemsko. Češi v průměru za jeden účet v bance zaplatí na poplatcích ročně 95 eur, tedy zhruba 2 200 korun. Průměr vypočítaný Evropskou unií se přitom týká typických klientů, kteří svůj účet využívají jen občas. Lidé a firmy, které užívají bankovní účty intenzivně, platí za nejrůznější poplatky až čtyřikrát více. Například v nejdražší Itálii může jít až o 831 eur, tedy téměř 20 000 korun.

Slovenský pokus o přehlednost selhal

Loni na podzim měl začít klientům slovenských bank ráj. Měli dostat možnost si snadno porovnat cenu jednotně definovaného bankovního balíčku. Takový účet existuje, ale nikdo ho nechce.

Minulá sociálnědemokratická vláda stihla ještě před parlamentními volbami uzákonit, že všechny slovenské banky musí klientům nabízet vyhláškou definovaný tzv. základní bankovní produkt. Jeho součástí je například mezinárodní platební karta, neomezený počet transakcí zadaných přes internetové bankovnictví či určitý počet hotovostních a bezhotovostních transakcí zadaných papírovou formou na pobočce banky. „Smyslem je, aby všechny banky zavedly určitou základní variantu služeb, která je dostatečná pro nenáročného klienta,“ obhajoval nápad ministr financí Ján Počiatek.

Slovenská bankovní asociace ovšem produkt překřtila na luxusní balíček. Rozsah služeb podle ní převyšoval standardní balíčky, které mají banky v nabídce. Bankéři hovořili o diktátu státu. A podle toho se také zařídili. Ve většině bank je základní bankovní produkt i dvakrát dražší než nejprodávanější produkt. Šest slovenských bank ho má v nabídce za více než sedm eur měsíčně. UniCredit a Volksbank se vejdou do pěti eur za měsíc. Jediná Dexia zjevně produkt považuje za smysluplný a ocenila ho na 2,55 eura za měsíc.

Počet klientů, kteří si státem definovaný účet zřídili, by se dal podle zástupců slovenských bank spočítat na prstech dvou rukou. „Cena základního bankovního produktu, 7,90 eura, je oproti ceně Osobního účtu Slovenské spořitelny, která činí 4,90 eura, vyšší, protože obsahuje bezhotovostní a hotovostní transakce uskutečněné na obchodním místě banky, jež jsou standardně dražší než elektronické transakce,“ vysvětluje Štefan Frimmer, mluvčí Slovenské spořitelny, a dodává: „V naší bance si tento účet zatím nikdo nezaložil.“

Evropa se zlobí

Nejenom v Česku, ale v celé Evropě je přitom problémem jak výše poplatků, tak i jejich nepřehlednost. „Účtování poplatků je v EU velmi matoucí a je prakticky nemožné, aby si spotřebitelé mohli spočítat, kolik budou skutečně platit, a mohli mezi sebou jednotlivé nabídky porovnat,“ uvádí poslední studie Evropské komise na toto téma. Brusel sice tlačí banky k tomu, aby své sazebníky zpřehlednily, přes částečný pokrok však podstatná část sazebníků zůstává složitá a komplikovaná.

EU navíc chce, aby všechny banky poskytovaly alespoň jedno základní konto bez poplatků za ved
ení účtu a podobně. České banky se tomu však brání. „Tato myšlenka nám přijde nepříliš šťastná už jen proto, že podle představ komise by měl zahrnovat poměrně široké portfolio služeb. Jejich poskytování má své náklady, které by tak musely být hrazeny z ostatních poplatkových výnosů. To nám nepřijde férové,“ argumentuje Jan Matoušek z České bankovní asociace. Podle něj je na českém trhu dostatečná konkurence, takže regulace není potřebná. „Trh v české republice je zcela konkurenční a klient si může vybrat banku a typ účtu s velmi nízkými či žádnými poplatky,“ říká Matoušek.

Podobně se na situaci dívají i banky na Slovensku. „Pro české a slovenské klienty je typické, že používají méně produktů než klienti v západoevropských zemích, takže na poplatcích se na nich nedá vydělat tolik jako v západní Evropě. Aby banky v Česku a na Slovensku dosáhly srovnatelného zisku, musí mít vyšší poplatky,“ řekl Profitu Josef Síkela, generální ředitel Slovenské spořitelny.

V rámci Evropy patří tuzemské banky mezi ty, kde jsou poplatky za služby poměrně transparentní. Přesto je pro většinu smrtelníků téměř nemožné se v nich vyznat. Problém s tím mají nejenom klienti, ale i samotní zaměstnanci bank. „Pokud si necháte udělat v různých pobočkách téže banky kalkulaci na shodnou službu, dostanete odlišné výsledky. Zorientovat se v cenících, kde jsou různé poplatky rozdělené do několika skupin, je obtížné i pro pracovníky poboček,“ říká Patrik Nacher (celý rozhovor najdete na webu zítra).

Všechna snaha marná

Boj s nepřehlednou džunglí bankovních poplatků nevedou kontrolní úřady a politici jen v Česku. S podobným problémem se potýká nejenom zmíněná Evropská unie, ale také třeba USA. Ovšem je nutné podotknout, že jen málokde přinesla snaha o zlepšení tak ubohé výsledky, jako právě v Česku.

Větší část odpovědnosti za tuto situaci nesou politici, kteří se v 90. letech nechali až příliš okouzlit slogany o neviditelné ruce trhu. Přestože se toto téma týká všech spotřebitelů, vzaly si ho za své v podstatě jen levicové politické strany. Přitom toto téma považuje za důležité i nejbohatší muž planety Warren Buffett. „Pokud poplatky banky požírají mé zisky, pak je to špatná banka. A měl byste se porozhlédnout po nějaké jiné, lepší. Protože ale každá banka – a já bych řekl, že úmyslně – má komplikované balíčky různých poplatkových kombinací, závisejících na objemech a typu služeb používaných klientem, je občas nemožné, zvláště na menších trzích, jako například v České republice, kde není dostatečná konkurence, najít vyhovující alternativu,“ říká Buffet.

Infografika: Profit – Hana Mertová

Ani konkurence a tržní mechanismy podle něj nemohou najít lék na všechny neduhy bankovního systému. Pokud má většina velkých hráčů na trhu podobně vysoké poplatky a konkurence nevede k jejich snížení, má podle Buffeta zasáhnout stát. „To je bohužel úkol pro vládní regulaci, tržní síly v tomto případě nemohou prolomit triky bank, jako jsou kartely, monopoly anebo tajné dohody. Dokonce i ve velkých ekonomikách, jako v USA, se takové jevy občas vyskytují.

Banky: Proč to nejde bez poplatků

Podíl bankovních poplatků na celkovém zisku českých bank od roku 2005 postupně klesá. Zatímco před šesti lety banky z poplatků vytvořily více než třetinu zisku z finanční činnosti, o čtyři roky později to byla čtvrtina zisku. I tak jde o významnou částku, díky níž banky dokážou akcionářům zajistit dostatečnou ziskovost. Ve srovnání se západní Evropou zhodnocují české banky akcionářům jejich investici zhruba stejně jako tamní banky.

Různá je struktura zisku. To, co české banky musí vydělat na poplatcích i za základní služby, umí banky v cizině získat od klientů jinak. „Je pravda, že v některých zemích je řada základních služeb zdarma. Důvodem je především to, že klienti u bank využívají více služeb a mají v nich uloženy větší částky než v českých bankách,“ vysvětluje Tomáš Kofroň, tiskový mluvčí Raiffeisenbank.

Příjmy z poplatků mají pro banky navíc tu výhodu, že se v čase příliš nemění. Nedokázala je snížit ani nedávná finanční krize. Bankám tak poskytují jistý příjem, který je chrání před hospodářskými výkyvy. Nemusí proto zkoušet vydělávat na rizikovějších aktivitách, což přispívá ke stabilitě českého bankovního sektoru, argumentují zástupci bank. Svědčí o tom i fakt, že na rozdíl od západních bank ty české nepotřebovaly od daňových poplatníků žádnou pomoc.

Podnikání za státní

Tuzemské banky se pochopitelně při jakékoliv zmínce o regulaci bankovních poplatků brání. Regulace by podle nich pokřivila tržní prostředí a ovlivnila ziskovost finančních ústavů. Jenže po světové ekonomické krizi, kterou vyvolal právě bankovní sektor neodpovědnými a příliš riskantními transakcemi, nebere slogany o škodlivosti regulace témě
ř nikdo vážně. Naopak, banky ve světě inkasovaly od jednotlivých vlád astronomické částky na svoji záchranu. Ty české sice mohou tvrdit, že žádné záchranné balíčky v minulých dvou třech letech od státu nepotřebovaly, ovšem jen díky tomu, že čeští daňoví poplatníci zafinancovali záchranu bankovního sektoru již v 90. letech. „Z veřejných peněz šlo na tyto účely na 600 miliard korun. Čeští daňoví poplatníci tak zaplatili záchranu bank již jednou a nyní v podstatě financují vysokými bankovními poplatky stabilitu finančního sektoru podruhé,“ říká Patrik Nacher. Sám je podle svých slov odpůrcem státních regulací, to se ovšem podle něj nemůže týkat oblastí, které čerpají nebo čerpaly významnou pomoc z peněz daňových poplatníků. Nemůže zkrátka platit heslo: Zisky jsou privátní, ztráty veřejné.

Bankovní sektor je podle odborníků navíc natolik složitý obor, že se v něm jednoduché konkurenční modely neuplatňují tak snadno, jako v jiných oblastech. Kromě toho, bankovní účet už dávno nemá charakter produktu, bez kterého by se člověk mohl obejít v případě, že s jeho fungováním není spokojen. Bez účtu nemůže živnostník začít podnikat a ani žadatel o práci se dnes bez něj už v podstatě nemůže nechat zaměstnat, na bankovní konta plyne i podstatná část důchodů či sociálních dávek.

Nástup nových hráčů

Podle odborníků si však mohou za vysoké poplatky „poděkovat“ také sami klienti. Jak ukazují vysoké ceny u řady služeb, zákazníci v tuzemsku si nechají líbit více než na západ, ale i na jih, sever, a dokonce i východ od nás. Přitom například u bankovních poplatků je již z čeho vybírat. V Česku nyní existuje šest účtů, jejichž vedení je zdarma. Kromě mBank, která toto téma v Česku rozhýbala a získala díky tomu na 350 tisíc klientů, nabízejí bezplatné vedení účtu také další banky. Tisíce nových klientů získala od loňského září také Fio banka, která se změnila z družstevní záložny v klasický bankovní ústav. „Jsme rádi, že lidé oceňují naše produkty a transparentní poplatkovou politiku. Neomezeného počtu tuzemských plateb zdarma využívá stále více klientů nejen z řad fyzických osob, ale i podnikatelů a firem, u nichž bývá úspora nákladů na finanční služby mnohem výraznější,“ říká Ján Franek, mluvčí Fio banky. Díky této změně se mohl finanční ústav poprvé zúčastnit klientského ratingu OVB Vstřícná banka, v němž získal nejlepší hodnocení, a stal se tak nejvstřícnější českou bankou.

Velké finanční ústavy mají mezi bezplatnými konty jediného zástupce. Účet vedený zdarma nabízí, i když bez velké propagace, Poštovní spořitelna. Je tak jedinou z velkých tuzemských bank, která klientům umožňuje, aby za účet neplatili. „Tomuto produktu dávají přednost klienti, kteří si chtějí řídit svůj účet sami přes samoobslužné kanály, především přes internetové bankovnictví. Tímto účtem chceme vyhovět zákazníkům, kteří dávají přednost elektronickým kanálům před fyzickou obsluhou na obchodním místě,“ říká mluvčí Poštovní spořitelny Petr Týbl. Právě díky velmi husté síti poboček na tuzemských poštách je tak zřízení bezplatného účtu dosažitelné téměř všude.

Zvýšit tlak na zavedení bezplatného vedení účtů u dalších velkých hráčů by mohl nástup internetové Zuno Bank ze skupiny Raiffeisenbank. Ta již odstartovala na Slovensku a brzy se rozjede také v Česku a později v Polsku. Klienty chce lákat nulovými nebo nízkými poplatky za služby, vedení účtu má být přitom zdarma.

Podle odborníků však zatím mají bezpoplatkové banky příliš nízký podíl na trhu, aby to donutilo velké hráče měnit obchodní strategii. Potvrzují to i zkušenosti ze Slovenska.„Nízkonákladové banky, ať už mBank nebo nová Zuno, nemají podstatný vliv na cenotvorbu. To je dáno jejich podílem na trhu. Zaznamenáváme navíc trend návratu klientů k tradičnímu bankovnictví. Banka s pobočkami je důvěryhodnější. Přesto nabízíme i nové elektronické kanály pro obsluhu účtů jako třeba internetbanking přes chytré mobilní telefony,“ říká Josef Síkela.

Pravidla přestupu

Jenže i přes relativně dostupnou nabídku zatím není tlak na změnu chování velkých hráčů dostatečný. Tuzemští klienti totiž mění banku jen neradi. Z velké části také proto, že se obávají toho, že tento proces je pro ně příliš složitý a komplikovaný. Jenže ve skutečnosti to již není zdaleka tak těžké, jako ještě před několika lety. Od podzimu roku 2009 totiž v Česku platí takzvaný Kodex mobility České bankovní asociace, ke kterému se od té doby připojilo na 17 největších tuzemských bank. Co tento poměrně tajemný název znamená? Pro klienty nesmírné zjednodušení všech kroků, které souvisejí se změnou banky. „Kodex funguje velmi dobře, protože k němu přistoupily skoro všechny retailové banky, používají ho a na jeho funkčnost nepřišla ani jedna stížnost. Naplnil se tím záměr odstranit bariéry přestupu a posílit konkurenci na trhu,“ říká Jan Matoušek.

Kodex stanovuje společné a závazné principy a pravidla, a především součinnost původní banky a nové banky při procesu změny finančního ústavu. Během několika minut může zákazník svým podpisem zajistit nejen bezpracné otevření účtu v nové bance, ale také převedení všech trvalých příkazů a souhlasů s inkasem z původní banky do nové. A to včetně případného vyřízení všech formalit se třetími stranami.

Kodex tak umožňuje bance, k níž klient přechází, vyřídit po vyplnění jednoduchého formuláře všechny potřebné kroky včetně zrušení účtu v původní finanční instituci. Má to ovšem háček. Jak ukázaly průzkumy, drtivá většina klientů o této možnosti zatím neví. A tak z obav z nepříjemného papírování, úřadování a běhání mezi bankami zůstává řada klientů u bank, s jejichž službami není spokojená.

Firmy jsou na tom podstatně hůře. Jich se totiž Kodex mobility netýká. V naprosto nejhorší situaci jsou přitom podle odborníků především střední a malé firmy, především živnostníci a podnikatelé. Zatímco velké společnosti si u bank dokáží vyjednat lepší podmínky, menší firmy na ně nedosáhnou. „Navíc pro malou firmu je téměř nemožné účet změnit. Musíte nahlásit změnu na finanční úřad, změnit fakturační údaje, kvůli tomu změnit i některé smlouvy s dodavateli či odběrateli a podobně,“ zdůrazňuje Nacher.

Řada je na politicích

Poplatky dopadají na malé a střední firmy ještě jinak. Tuzemské banky mají díky nim zajištěné v podstatě bezstarostné příjmy, a jsou tak výrazně méně ochotné půjčovat. Tato situace platí obecně, navíc v době ekonomické krize banky omezily půjčky ještě výrazněji. Řada firem tak má omezený přístup k volným finančním prostředkům, a tím i k dalšímu růstu. Jejich manažeři pak s velkou nechutí sledují, jak se banky, které krizi ve světě způsobily, vrátily i díky státní pomoci opět k tučným ziskům, zatímco ostatní sektory ekonomiky podobnou pomoc nedostaly a stále se s následky recese potýkají.

Bankovní poplatky v Česku, a především jejich současná struktura, představují problém nejenom pro drobné klienty, ale stále více také pro podnikatele a firmy, od těch menších až po ty největší. Řada z nich si totiž až při úsporných škrtech během ekonomické krize všimla, jak velké částky platí bankám. Před volbami snad všechny strany současné vládní koalice slibovaly, jak právě pro živnostníky a malé a střední podniky zlepší podmínky. Na místo daňových prázdnin a dalších nesmyslů by pro ně mohli politici udělat jediné – nastavit prostředí bankovních služeb tak, aby čeští živnostníci, podnikatelé i jednotliví zákazníci přestali již konečně být v rámci Evropy klienty druhé kategorie. Čeští spotřebitelé by si určitě zasloužili, aby je po více než 20 letech v roli finančního otloukánka střední Evropy konečně někdo vystřídal.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče