Klidné stáří zajistí děti

04. května 2010, 13:22 - Vladimír Pikora
04. května 2010, 13:22

Penzijní fondy jsou perfektním odkladištěm toxického odpadu z trhů

Ústavní soud nedávno zrušil s platností od posledního září 2011 současný výpočet důchodů. Tím se znovu rozproudila diskuse o důchodové reformě. Pro mnohé se však zároveň stala ještě nepřehlednější. O co vlastně jde?

Nový systém

Důchody se v ČR skládají ze dvou složek – z pevně stanovené základní výměry a procentní výměry, která závisí na příjmech člověka v rozhodném období pro výpočet důchodu. Tato konstrukce by mohla u vysokých příjmů generovat příliš vysoké a pro stát stěží uhraditelné důchody, a proto jejich výpočet navíc komplikuje, že do určité hranice se osobní vyměřovací základ do nich započítává v plné výši a po jejím překročení se výrazně krátí. To znamená, že nakonec dostávají všichni podobný důchod. Nehledě na to, kolik peněz původně brali. Systém je tedy rovnostářský, čemuž někteří lidé říkají solidární. A právě to je dle Ústavního soudu problémem.
Soudci výrokem stanovili zásadu, dle níž se mají nově přiznané důchody vyplácet ve výši odpovídající odvedenému pojistnému. Současný systém totiž odporuje principu přiměřenosti, který je zakotven v Listině základních práv a svobod. Z toho vyplývá jediné: Ústavní soud chce, abychom slovu pojištění dali pravý význam. Dnes se totiž proti ničemu nepojišťujeme a na nic si nespoříme. Ekonomicky aktivní lidé dnes platí důchody současným důchodcům. Řečeno jinak, výrok Ústavního soudu chápu jako výzvu k úplné destrukci současného důchodového systému a ke vzniku nového.

Povinné, nebo nepovinné fondy?

V rámci celospolečenské diskuse se nejprve musíme rozhodnout, zda bude pohřben nynější důchodový systém, nebo budeme-li pokračovat v dosavadním úpravami. Na první pohled se může zdát jasné, že musíme po výroku Ústavního soudu systém opustit. Není to však jednoznačné.
Nikde není psáno, že fondový systém vtahující do hry finanční trhy je lepší než současný. Všechny studie ukazují, že dlouhodobě finanční trhy peníze vložené do kapitálových trhů reálně zhodnocují. Všechny však také ukazují, že po určité období, které může trvat mnoho let, může být systém kvůli propadům trhů ztrátový. To znamená, že pokud má člověk smůlu a bude potřebovat své prostředky čerpat během těchto let, mohl by dostávat od fondů překvapivě málo. Samozřejmě že produkt důchodových fondů může být sofistikovaný a jištěný různými pojištěními a finančními deriváty, což podobná rizika teoreticky eliminuje.

Mnoho rizik

Při pohledu na finanční trhy v posledních letech vidíme jeden podvod za druhým. Finanční výkazy se občas fixlují (Enron), statistiky neodpovídají realitě i na státní úrovni (Řecko), obchodují se důvěrné informace a dubnová kauza obviňuje jednu z největších investičních bank světa Goldman Sachs z podvádění klientů. Kde byly všechny kontrolní mechanismy od auditorů až po ratingové agentury?
Poslední krize pročistila finanční trhy a ukázala, že žádná banka není dost velká. Mnoho největších bank musel nakonec zachránit stát. Řečeno jinak, nikde není záruka, že penzijní fond nezkrachuje, nebude vykraden či neselže protistrana, která jej prostřednictvím derivátů jistí. Penzijní fondy jsou navíc perfektním odkladištěm veškerého toxického odpadu z trhů. Důvodem je, že do nich budou povinně investovat laické, a tedy neinformované masy, které budou desítky let spořit a pevně věřit, že jednou dostanou nějaké důchody. Řečeno jinak, problémy se mohou objevit, až když současní manažeři fondů budou již ve vysokém důchodovém věku kdesi v Karibiku.
Pokud se někdo domnívá, že zárukou nejvyšší instance může být stát, měl by se podívat na Řecko. Čeho je řecký stát dnes zárukou, jestliže se během chvíle jeho rating zhroutil jako domeček z karet?

Výnos nižší než inflace

Měla by se tedy vést široká diskuse, zda je vůbec vhodné přecházet na další pilíř důchodového systému založeného na povinné participaci v penzijních fondech. Zkušenosti z okolních ekonomik hovoří za vše.
Slovenská reforma způsobuje hluboký schodek průběžného penzijního systému. Důvod je logický. Nastal odliv peněz do důchodových správcovských společností. V Polsku pozorujeme to samé. Řešením je využít privatizačních zdrojů na zalátání této díry v systému. Problémem je, že už nyní se zdá, že privatizace stačit nebude. Maďarsko provedlo reformy jako první stát ve středoevropském regionu. Má tedy víc zkušeností. Závěr je prostý. Výnos fondů je nižší než inflace. Reálně tedy fondy peníze znehodnocují. Navíc se ukazuje, že je jejich provoz nehorázně drahý. Lidé zjišťují, že po reformě jsou na tom hůře než před ní. Před reformou se totiž důchody valorizovaly.
Pokud se tedy neopustí současný systém, můžeme jej parametricky upravit, aby byl splněn požadavek Ústavního soudu a zároveň nebyly ohroženy veřejné finance. Existuje několik možností. Nabízí se převezení Ústavního soudu spočívající ve změně pojistného na daň. Tím se férově přizná, že nikdy žádné pojištění vlastně neexistovalo. Výhodou je, že dopad na státní pokladnu bude nulový. Šli bychom tím však proti smyslu rozhodnutí Ústavního soudu. Možností je vedle změny výrazu pojištění na daň ještě řešení ve formě úpravy parametrů. To znamená, že se posunou redukční hranice. Nikde přitom není psáno, jak vypadá přiměřený důchod. Politici mohou v malých krocích měnit systém natolik dlouho, dokud jej nebudou soudci považovat za přiměřený. Takové řešení pak nemusí mít na státní rozpočet takový dramatický dopad, jak se nyní zdá.
Variantou také je zvýšit odvody do nynějšího systému. Další možností je samozřejmě kombinace předešlých variant. Soudce lze tedy uspokojit i bez tlaku na veřejné finance. Většině lidí se však takové řešení asi nebude líbit. Navíc je otázkou, zda by nějaký šťoura nezjistil, že jdeme proti jinému zákonu. Systém bychom také mohli parametricky upravit do té míry, že slepě vyhovíme Ústavnímu soudu a lidé opravdu dostanou tolik, kolik si „naspořili“ v přesném poměru. To by samozřejmě generovalo natolik dramatické náklady systému, že bychom během několika let byli tam, kde je dnes Řecko.

Hlavně nelhat s čísly

Tím se dostáváme k otázce, na kolik vyhovění Ústavnímu soudu přijde. Soudci nestanovili přesné znění přiměřenosti a jakékoli částky jsou dnes „cucáním“ čísel z prstu. Lze najít nejen řešení, které nepřijde na nic, ale i takové, jež se bude pohybovat ve stovkách miliard korun.
Je tedy nyní na politicích, kterou variantu vyberou. Zkušenost říká, že fondy nejsou zázračnou pilulkou. Při pohledu na třetí svět však vidíme, že v nich tisíce let funguje důchodový systém, kterému někteří ekonomové říkají africký model. A spočívá v tom, že každý má hodně dětí, které se o něho postarají. My dnes nepotřebujeme, aby se děti přímo staraly o své rodiče. Stačí, když budou přispívat do důchodového systému.
Řešení důchodů tedy paradoxně nemusí spočívat ve fondech a super komplikované regulaci. Stačí například zajistit rodinám školky, aby se nebály mít děti kvůli kariéře. Tlak na rychlý odchod rodičů do práce je nejlepší cestou k tomu, aby se důchodový systém opravdu zhroutil. Jen děti jsou osvědčeným řešením. Mimochodem, pokud se mluví o spravedlnosti, měli by mít lidé s dětmi vyšší důchody než lidé bez dětí?

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče