Klausova mysl, zproštěná tenzí

11. ledna 2008, 16:19 - (red)
11. ledna 2008, 16:19

Kapitola CX

Vyzpytatelný prezident? * Garda pod kontrolou?

Vyzpytatelný prezident?

Nejen vrabci štěbetají, že to Jan Švejnar už může odmávat. Že už je rozhodnuto - a natvrdo, že to není věc názoru, ale matematiky. V souladu s tím Václav Klaus naznačuje: Šetřete dechem, nebudeme si hrát na předvolební souboj. Švejnar může předvolební atmosféry využít k vyzkoušení několika figur a triků, které by se mu mohly hodit za pět let, bude-li oboustranný zájem. Jako když závodník ztratí čas v depu a vyjíždí na trať v beznadějné pozici, aby jel už jen ten svůj závod, při němž naostro testuje sebe i vůz pro příští klání.
Z tohoto pohledu je Klausovo chování transparentní. Nebylo by to ovšem poprvé, kdy by jeho způsoby leckomu zaváněly až arogancí. Sportovec Klaus byl podle pamětníků nesnesitelný, když se mu nedařilo. Dokázal rozložit svůj tým herně i psychicky. Když se mu však dařilo, byl k nezaplacení. Navíc to prý dopředu nebylo moc odhadnutelné, protože svůj vliv mělo mnoho více či méně racionálních předpokladů.
Otázkou tedy je, nakolik lze odhadovat Klausovu prezidentskou budoucnost. Logické bude citelné rozvolnění jeho vazeb k ODS. To asi způsobí Mirku Topolánkovi a jeho chlapcům závažné (těžko vyloučit, že osudové) problémy. Ale ani pražský primátor Pavel Bém si nemůže být jistý, že se nutně bude těšit Klausově podpoře, aby se mohl případně stát českým „Šerkézym“.
Podstatné bude další Klausovo směřování. Pravděpodobně mu už bude naše republika trochu těsná. Evropské struktury se na jeho angažmá asi těšit nemohou - i když kdoví, zda by to na přebyrokratizovaný Brusel nebyla paradoxně ta správná léčba. Další úvahy mohou směřovat pouze dále či výše a tam by podpora zdejších politických lídrů působila asi jako vánek větérku. Tyto hochy tedy Klaus už asi potřebovat nebude. To by slibovalo jeho menší vnitropolitické, současně však žádoucí velmi vyvážené zahraničněpolitické angažmá. Ostatně tak lze posuzovat některé jeho nedávné kroky a výroky.
V posledním funkčním období se prezidenti obvykle chovají s menším ohledem na politický zítřek, ale zajímají se již o své dějinné vyznění. Klausova mysl, zproštěná tenzí, by proto mohla snadněji najít žádoucí kompromis mezi rizikem oteplování a omezení svobody, mezi růstem efektivnosti hospodářství a sociálního napětí, mezi politickou realitou formovanou stranickými sekretariáty a všemi barvami hrající občanskou společností a současně důsledně rozlišit mezi náboženstvím a pouze nábožně se tvářícími skrytými mocenskými zájmy nejhrubšího materiálního charakteru a také mezi zájmy zbrojařů, energetiků a farmaceutů a zájmy demokracii konstituující střední podnikatelské vrstvy.
Bude zajímavé, jak se Klaus na závěr vyprofiluje. Bude chtít být zapsán v paměti jako protagonista ekonomických procesů, jejichž podivné výsledky budeme pociťovat ještě (a právě) v době jeho druhého funkčního období? Klaus občas dokáže řádně překvapit. Milé by to bylo i zde, kdyby využil šance a v rámci svých pravomocí, bez velkých reminiscencí, klidně a důstojně pomohl tyto důsledky korigovat. Milé by to bylo o to více, že by se tím odlišil od lídrů vrstvy válečníků, ovládající americký kontinent, a od lídrů vrstvy byrokratů, ovládající kontinent evropský. Mohl by tím pomoci k zasloužené poctě vrstvy výrobců a obchodníků, která všechny ty válečníky a byrokraty živí. A ta by mu to nezapomněla.

Garda pod kontrolou?

Možná to tak je, možná není. Ale rozhodně nelze vyloučit, že se Bezpečnostní informační službě podařil husarský kousek v oblasti mapování ultrapravé extremistické scény. Infiltrování extremistických organizací je tradiční a nejúčinnější formou jejich diskreditace a rozprášení. Podmínkou je vytypovat a dostat pod kontrolu ty nejaktivnější. Salonní extremisté tolik nevadí, důležití jsou ti, co se nechají dobrovolně přimět k nějaké akci. Proto je nutné k oddělení aktivistů od pouhých tlučhubů použít nějakého skutečně funkčního způsobu. Jedním z nich může být právě fingovaný vznik jakýchsi pravicových milicí (typu Oklahoma 1995). K náboru musejí potenciální gardisté obvykle kamsi zajet čili přinejmenším zvednout zadek ze židle. A tato aktivita se jim stává osudnou, neboť od té chvíle mohou být sledováni, odposloucháváni a rozpracováváni. Jeden po druhém (protože osamoceně jsou zbabělí, ale to vědí nejlépe oni sami) jsou získáváni ke spolupráci a zcela logicky si už mezi sebou nemohou věřit. Horlivost některých z nich může být totiž pouhým zastíracím manévrem. A proto se začnou navzájem požírat, jejich aktivity navenek slábnou, až jsou nakonec zcela neškodní, neboť se uhryžou až na kost. A to je pointa zpravodajské kombinace. Kdyby byli gramotní, přečetli by si něco o tom, jak to skutečně chodí, a mohli by si tu šaškárnu ušetřit, neboť nakonec zjistí, že si z nich někdo celou tu dobu - ať tak nebo onak - dělal blázny. Bývá to hra na vysoké úrovni, ale bývá úspěšná - o tom ostatně svědčí, že je u nás jakousi tradicí. Těžko říci, zda je to právě tento případ. Těžko to ale též vyloučit.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče