Kimovy ostrůvky kapitalismu

27. září 2011, 13:42 - Mgr. Dáša Hyklová
27. září 2011, 13:42

Severní Korea hledá řešení pro nevýkonné hospodářství. S pomocí Číny zakládá zvláštní ekonomické zóny, problémy země to ale nespasí

Příhraniční město Tan-tung, ležící na čínské straně řeky Ja-lu, pulzuje dynamickým životem. Po nově vybudovaných silnicích se prohání moderní auta, obchody jsou plné zboží a pouliční stánky nabízejí pyramidy čerstvého ovoce. Všichni někam spěchají a mnozí za chůze telefonují. Zatímco večer se město rozzáří blikajícími neonovými světly, na druhém břehu – na území Korejské lidově demokratické republiky – zůstává obvykle tma.
Podle čínských starousedlíků se toho za plotem u sousedů za posledních 50 let moc nezměnilo. Letos v červnu se tam však objevil nový velký billboard, který hlásá v korejštině a v čínštině, že „reformy jsou na cestě“. Je to výsledek květnové cesty severokorejského vůdce Kim Čong-ila do Číny, během níž se obě strany dohodly na založení tří zvláštních ekonomických zón na území KLDR. Vybráno bylo přístavní město Rajin-Sonbong (známé také jako Rason) nacházející se na nejvýchodnějším cípu země v blízkosti čínské a ruské hranice, další dvě zóny mají vzniknout právě v sousedství Tan-tungu na ostrovech Hwanggumpyong a Wihwa. Travnatý Hwanggumpyong dosud částečně využívali zemědělci a údajně také severokorejská armáda. Wihwa ležela více méně ladem. Čína podepsala pronájem lokalit na 50 let a podle předběžných plánů by zde kromě volné obchodní zóny o velikosti 20 tisíc metrů čtverečných měl být postaven také zábavní park. Od projektu si mnohé slibuje město Tan-tung. Jeho vedení očekává, že ostrov přiláká zahraniční investory. V úvahu připadá výroba ušlechtilé oceli, autorádií a také lodní strojírenství. Na podporu obchodu se sousední KLDR radnice také ustanoví zónu, ve které budou firmy osvobozeny od daní. Čína už také začala s výstavbou hraničního mostu dlouhého šest kilometrů, jehož náklady jsou odhadovány na 1,7 miliardy jüanů (téměř pět miliard korun). Vše financuje čínská strana, stavba by měla být dokončena v průběhu tří let. Stávající most přes řeku Ja-lu už zdaleka nestačí pojmout přeshraniční ruch.

Pragmatické partnerství

Peking sice poslal na červnové slavnostní zahájení projektů na Hwanggumpyongu vicepremiéra Wang Čchi-šana, novináře ale k přestřižení pásky tentokrát nepřizval. Čínská strana neměla, na rozdíl od KLDR, o publicitu zájem. Ministerstvo obchodu vydalo pouze krátké prohlášení, že obě strany dosáhly konsenzu, že „zvláštní ekonomické zóny zůstanou pod vládní správou a podniky založené uvnitř budou fungovat na tržních principech“. Ani evropští diplomaté působící v Pekingu, kteří se snažili získat více informací o projektech, moc nepochodili. Čína na jedné straně Severní Koreji pomáhá, na straně druhé by však byla nejradši, kdyby o tom zbytek světa moc nevěděl, případně o této asistenci alespoň nemluvil. Skutečnost je však taková, že Peking už jen pouhým vývozem obilí a dodávkami nafty udržuje severokorejský režim při životě. V loňském roce stoupl čínský export do KLDR meziročně o 21 procent. Vytváření společných zvláštních ekonomických zón a prohlubování ekonomické spolupráce s Pchjongjangem je mezi západními zeměmi vnímáno kriticky. Především Spojené státy, jež považují KLDR za nespolehlivý a nevyzpytatelný stát, který vyvíjí jaderné zbraně, porušuje lidská práva a nedodržuje mezinárodní dohody. Washington loni v létě vůči Pchjongjangu dokonce přitvrdil, když zpřísnil již existující sankce a uvalil embargo na obchod s několika firmami a státními institucemi. Na černou listinu se tehdy dostal i úřad centrálního výboru Korejské dělnické strany v čele se samotným Kim Čong-ilem, který kontroluje přibližně 120 severokorejských společností. Kvůli vyhraněnému postoji USA jsou opatrní i Evropané, některé firmy se ale osmělují. Podle čínského tisku například britská společnost Global Steel Holdings vyjednává s vládou KLDR o možnosti podílet se na těžbě železné rudy v oblasti Musan v severní provincii Hamgyong. Uvedené příklady ale zatím představují spíše výjimky. Hlavním obchodním partnerem KLDR zůstává Čína. Kim Čong-il sází právě na ni, nic jiného mu ostatně ani nezbývá. Peking se dívá na věc pragmaticky. V regionu si přeje především stabilitu a žádné otřesy, natož vojenský konflikt. Obává se případného kolapsu severokorejského režimu, který by mohl vyvolat rozsáhlé imigrační vlny. S KLDR také Čínu stále váže smlouva o vzájemné pomoci z počátku 60. let, i když se Peking občas tváří, že na ni dávno zapomněl. Nelze opomínat ani zisk, který z takové spolupráce mají čínské firmy. Navíc se na území Severní Koreje nachází bohatá naleziště vzácných kovů, a to především železné rudy, po níž je Čína čím dál více hladová. Železná ruda také představuje největší položku čínského dovozu z KLDR. Podle statistik dosáhla hodnota přímého importu ze severu poloostrova do Číny v loňském roce 1,2 miliardy dolarů, což byl nárůst o 51 procent ve srovnání s rokem předcházejícím. Hlavním důvodem tohoto nárůstu byl právě severokorejský vývoz železné rudy, uhlí a mědi do ČLR.

Oprášený recept

Na první pohled by se mohlo zdát, že Kim Čong-il konečně došel k závěru, že hospodářská situace v zemi je katastrofální, a nechal inspirovat u sousedů. Že jednoduše opisuje čínský recept na úspěch. První zvláštní ekonomická zóna v Číně vznikla v roce 1979 v Šen-čenu u hranice s Hongkongem. Cílem bylo vytvoření speciálních podmínek pro zahraniční firmy a podnikatele, kteří by přivezli do země žádané investice a také nové technologie. Při nynější návštěvě Šen-čenu lze jen stěží uvěřit, že ještě před třiceti lety to bylo ospalé bezvýznamné místo páchnoucí po rybách. Dnes se tato dynamická metropole může pochlubit moderními administrativními budovami, obchodními centry, upravenými parky, metrem, ale například i vlastní burzou. Šen-čen se také stal po Šanghaji druhým nejrušnějším kontejnerovým přístavem v zemi. Zatímco v roce 1980 zde žilo 350 tisíc lidí, nyní je jich přes deset milionů. Mnozí se sem přistěhovali ze vzdálenějších provincií za prací, kterou našli v továrnách a výrobnách, jenž v regionu od konce 70. let vznikaly ve velkém. Další zóny byly vytvořeny ve mestě Ču-chaj, Šan-tchou a Sia-men a pátou a poslední se stal v roce 1984 ostrov Chaj-nan. Číně se experiment s ostrovy kapitalismu uvnitř socialistického zřízení s čínskými charakterickými prvky vyplatil. Stovky milionů lidí pozvedl z chudoby a silně ovlivnil vývoj i v dalších regionech. Také díky tomu se Čína stala v roce 2001 členem Světové obchodní organizace. Za dynamický vývoj a ekonomický úspěch v posledních třiceti letech vděčí Čína svému vizionářskému vůdci Teng Siao-pchingovi a jeho politice otevírání se světu. Její součástí se staly například i radikální změny týkající se zahraničního obchodu. Transformací prošly jednotlivá ministerstva, provinční vlády i mamutí státní podniky, které po zrušení monopolu zahraničního obchodu v roce 1979 začaly vytvářet vlastní podniky zahraničního obchodu.

Nevydrželo ani kasino

Kim Čong-il však nic podobného nechystá, o žádné radikální změny mu nejde. Pchjongjang navíc ani tentokrát nepřichází s ničím novým. Ve skutečnosti se speciálními zónami experimentoval již v minulosti. Na rozdíl od Číny ale neúspěšně. V září 2002 vznikla v příhraniční oblasti v Sinuiju po vzoru Hongkongu a Macaa zvláštní administrativní oblast. Šlo o velkolepý plán. Cizinci byznysmeni sem měli mít bezvízový přístup. Pchjongjang postavil do čela oblasti Jang Pina, čínského miliardáře s nizozemským pasem, který byl v roce 2001 vyhodnocen časopisem Forbes jako nejbohatší v ČLR. Stál v čele společnosti Euro-Asia Agriculture Holdings, která pěstovala například orchideje a zeleninu. Krátce po jmenování do funkce jej však čínské úřady zatkly, obvinily z krácení daní a v červenci 2003 odsoudily k osmnácti letům vězení. Z projektu pochopitelně sešlo. Ve zmiňovaném Rajin-Sonbong byla zvláštní ekonomická zóna vytvořena již v roce 1991. O dva roky později byl tamní přístav zahrnut dokonce do mezinárodního projektu OSN známého jako Tumen River Area Development Project (TRADP). Ten měl v úmyslu přilákat na území, které by vzniklo propůjčením půdy od Číny, Ruska a KLDR, zahraniční investory. Rozjezdu zóny volného obchodu údajně bránila především chybějící infrastruktura. Skutečnost je ale taková, že o pár let později vznikla povedenější Velká tumenská inciativa (GTI). Severní Korea v ní však již nefiguruje. Spolupráce se týká Mongolska, Ruska, Korejské republiky a Číny. Rajin-Sonbong pak nespasil ani hongkongský investor společnosti Emperor Groups, který zde mezi lety 2000 až 2005 provozoval kasino. Oblast navštívil v roce 2009 samotný Kim Čong-il a na scénu se vrátila myšlenka opětovného oživení zvláštní ekonomické zóny. Čína má totiž eminentní zájem o přístup k Japonskému moři, což celoročně využívaný nezamrzající přístav v Rajin-Sonbong poskytuje. Podobné strategické důvody přilákaly do města i několik ruských firem.

Další pokus

Pchjongjang nyní doufá, že díky nejnovější dohodě s Čínou prázdné budovy v Rasonu ožijí. Čínští investoři již opravují tamní silnice a Rusové renovují železnici, která se napojuje na Transsibiřskou magistrálu. Zvláštní ekonomická zóna v Rajin-Sonbong se rozkládá na ploše 746 kilometrů čtverečních. Areál je obehnaný přes padesát kilometrů dlouhým plotem, který je podle některých informací pod proudem. Veškerá povolení a licence pro zahraniční podniky uděluje Výbor pro vnější ekonomickou spolupráci (CPEEC). V případě nákupu budov přes soukromé fondy mohou firmy počítat s pětiletým osvobozením od daní, korporace by měly platit daň z příjmu ve výši 14 procent. Musejí ale také počítat s minimální mzdou ve výši 80 dolarů. Jihokorejské sdělovací prostředky upozornily, že je to více než 63,81 dolaru stanovených pro zaměstnance průmyslového komplexu Kaesong, který byl otevřen na území KLDR v roce 2004 těsně u demilitarizované zóny. Podle odborníků právě výše minimální mzdy může řadu čínských firem od příchodu do Rasonu odradit. „V západní Číně jsou stále oblasti, kde se dá sehnat dělník za peníze, které nebudou dramaticky odlišné. Navíc jim odpadá riziko výpadků proudu, jež jsou v Severní Koreji na denním pořádku. A taky nebudou muset řešit neustále se měnící legislativu a nefungující logistiku,“ vyjmenovává úskalí podnikání na území severokorejské zvláštní ekonomické zóny diplomatický zdroj. Například Kaesong je zásobován elektrickou energií přímo z Korejské republiky, která zajišťuje také telefonní služby. Park byl pronajat na 50 let, spravuje jej jihokorejská komise a i přes provokace ze strany KLDR prozatím funguje, i když jeho kapacita zdaleka není využita. Ke konci roku 2010 zde působilo 121 jihokorejských společností zaměstnávajících 47 tisíc severokorejských dělníků. Celková roční produkce v Kaesongu dosáhla 323 milionů dolarů. Vyrábí se zde oblečení, textil, kuchyňské příslušenství, automobilové součástky a také polovodiče. představuje pro KLDR významný zdroj deviz, přibližně 20 milionů dolarů ročně.
O něco hůře dopadla další jihokorejská investice ve zvláštní hraniční zóně Kumgangsan. V tamních Diamantových horách vzniklo turistické středisko, lázně a golfové hřiště, například společnost Hyundai Group zde investovala kolem 290 milionů dolarů. Od otevření v roce 1998 navštívil resort údajně přes milion Jihokorejců. Když však v roce 2008 severokorejský voják zastřelil 53letou jihokorejskou turistku, která se procházela po pláži, Soul další výlety zarazil. KLDR tvrdí, že žena překročila hranici demilitarizované zóny. Letos koncem srpna Pchjongjang vykázal čtrnáct jihokorejských pracovníků resortu a zároveň oznámil, že celý komplex znárodňuje jako náhradu za ušlý zisk. Následně vsadil na Číňany a do střediska pozval zástupce jejich cestovních kanceláří, byznysmeny a také novináře.

Čučche musí stranou

Kim Čong-il potřebuje další valutové příjmy. Díky nim jeho režim přežívá. Na příští rok připravuje velkolepé oslavy stého výročí narození svého otce, velkého vůdce Kim Ir-sena. Při této příležitosti přišel s novým heslem o „silné a prosperující zemi“ a také s plánem rozvoje speciálních industriálních zón. Ty by mohly Severní Koreu teoreticky propojit více se světem. Povedlo se to v Číně, kam proudily investice z Hongkongu, Tchaj-wanu a Japonska. V KLDR by však za stávajícího režimu převažovaly spíše čínské firmy. Na periferii se tím pádem dostává i doktrína „čučche“ propagující nezávislou politiku, sebeobranu a hlavně ekonomickou soběstačnost KLDR. Poprvé byla aplikovaná v rámci pětiletky 1956 až 1961, kdy Pchjongjang národu sliboval rychlý ekonomický vzestup země, posílení těžkého průmyslu a získání ekonomické nezávislosti na Číně a tehdejším Sovětském svazu. Po letech je jasné, že právě tato doktrína přivedla Severní Koreu k totální bídě. Kim Čong-il vypiloval čučche do dnešní podoby několika dokumenty. Do historie se však může zapsat jako vůdce, který kvůli špatné ekonomické situaci prodal zemi Číně. A to kvůli tomu, aby se co nejdéle udržel u moci.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče