Kim zbraněmi pouze haraší

30. listopadu 2010, 17:49 - Mgr. Dáša Hyklová
30. listopadu 2010, 17:49

Vojenská síla KLDR je mýtus, jehož hlavním smyslem je udržet nynější režim při moci

Úniky diplomatických depeší týkajících se KLDR, zveřejněných serverem WikiLeaks, mohou zamíchat kartami na Korejském poloostrově mnohem více než sporadická střelba a vojenské manévry v oblasti Žlutého moře. Podle dokumentů by prý Číně pád tamního režimu ani dvakrát nevadil. I kdyby byly telegramy pouze zčásti pravdivé, paranoidní Kim by se měl začít doopravdy bát, že jej i jeho poslední spojenec jednoho dne opustí. Kdykoli potřeboval severokorejský lídr pomoc, naskočil na vlak směřující do Pekingu. Letos navštívil velkého souseda po železnici již dvakrát. Poprvé krátce po potopení jihokorejské korvety Čchonan a podruhé těsně před jmenováním svého syna do vysokých stranických funkcí. Čínu a KLDR pojí nadstandardní vztahy, a i když se ČLR občas tváří, že na to dávno zapomněla, oficiálně obě země stále váže smlouva o vzájemné pomoci. Čína zásobuje Severní Koreu pohonnými hmotami, palivem a jídlem, bez čehož by byl tamní režim zřejmě již dávno na lopatkách. Není však pochyb o tom, že Peking si přeje v regionu především stabilitu a žádné otřesy. Natož vojenský konflikt, k jehož vzniku může KLDR svými provokacemi přispět.

Válkou za mír

Severní Korea otevřenou konfrontaci nechce. Má hrůzu z toho, že by se v jejím případě opakoval scénář války v Iráku. Na větší akce si tudíž netroufne, omezuje se na provokace a jednorázové incidenty podobné poslednímu útoku na jihokorejský ostrov Jonpchjong. Pchjongjang chápe existenci Korejské lidové armády jako hlavního nástroje na obranu své země, přičemž nemá na mysli pouze území KLDR, ale Korejský poloostrov jako celek. Jedním ze stěžejních bodů severokorejské ústavy je totiž paragraf o znovusjednocení Korejského poloostrova, jehož jižní část by měla být „osvobozena v zájmu revolučních cílů od amerických imperialistů a jejich jihokorejských posluhovačů“. Z této myšlenky vychází také hlavní strategie a doktrína KLDR. Severokorejský režim rád opakuje, že mu jde především o nenásilné spojení obou států. Skutečnost, co si pod tímto pojmem představuje, je však velice znepokojující. Nemluvě o realitě, která dokazuje spíše opak. Když v roce 1975 blahopřáli na státní recepci v Pchjongjangu severokorejští lídři Hanoji k vítězství nad Jižním Vietnamem, neopomněli zdůraznit svůj obdiv nad „mírovým sjednocením“ obou částí. Vzhledem k tomu, že k aktu došlo po dlouhých letech krvavé války, projev mnohé přítomné včetně tehdejšího švédského velvyslance Erika Cornella, který jej popsal ve svých pamětech, šokoval. Životní podmínky v Severní Koreji neumožňují, aby se její občané pořádně najedli a oblékli, na straně druhé však KLDR financuje čtvrtou největší armádu na světě, jejíž výdaje stojí čtvrtinu hrubého národního produktu. Přibližně 90 procent z více než milionu vojáků Korejské lidové armády představují příslušníci pozemních vojsk. Celkem 70 procent z nich, což je 700 tisíc vojáků, je soustředěných ve vzdálenosti 150 kilometrů od demilitarizované zóny (DMZ).
Dále je v zemi umístěno 10 400 dělostřeleckých systémů, 6500 ozbrojených vozidel a 3500 tanků. Hlavním posláním těchto posádek a techniky je v případě relativního míru Korejskou republiku držet v napětí, vydírat a zastrašovat. Rizikem případného válečného střetu je totiž sama koncepce války, kterou by KLDR vedla. S vědomím, že již není co ztratit, by prvním cílem nebyl útok na nepřátelské jednotky, ale s největší pravděpodobností civilisté v padesát kilometrů vzdáleném Soulu a přilehlá hustě osídlená oblast.

Hadrový strašák

Početní převaha severokorejské armády vůči jihokorejské se v několika kategoriích odhaduje na 2 : 1. Čísla však nejsou podstatná. Právě kvůli nim vznikají falešné mýty o vojenské síle KLDR. Korejská lidová armáda má také přibližně sto tisíc poměrně dobře vyzbrojených elitních jednotek pro konvenční boj, které byly přes sankce OSN v průběhu posledních šesti měsíců dovybaveny čínským materiálem. Díky tomu přibylo Severokorejcům značné množství nákladních automobilů, terénních vozidel a zlepšila se i její logistika.
Nicméně vybavení zůstává na úrovni počátku osmdesátých let. Drtivé procento skutečné „armády“ představují vojáci trpící podvýživou, nedostatkem zbraní, munice, vozidel či pohonných hmot. Spíše než o vojáky se tak jedná o pasáky koz a zemědělce navlečené do uniforem, kteří se snaží uživit elitní oddíly, a když to okolnosti dovolují, tak také sebe. Na nějaký vojenský dril nemají vůbec pomyšlení, čas a ani výbavu. Vzhledem k obří technické převaze a palebné síle by byla životnost podobné armády v přímém střetu s jednotkami Korejské republiky podporované Američany až směšně krátká. Právě kvůli tomu obsahuje vojenská strategie KLDR mnoho prvků překvapení, jako například masivní útok za tmy, anebo za špatného počasí z moře. Patří mezi ně i diverzní činnost prováděná speciálními jednotkami. Například v letech 1954 a 1992 infiltrovalo území Korejské republiky 3670 ozbrojených agentů, kteří zde prováděli nejrůznější záškodnickou činnost.

Jádro opět na scéně

Ze všeho nejznepokojivější jsou snahy Pchjongjangu o statut nukleární mocnosti. Jediný moment, kdy Peking podpořil sankce vůči Severní Koreji, byl v roce 2006. Tehdy v říjnu KLDR otestovala prototyp ráže 0,5 kt TNT, ale také nervy okolních zemí. Koncem května loňského roku přišlo další zděšení v podobě druhé severokorejské podzemní jaderné zkoušky, která se povedla o něco lépe než ta první. Nicméně od jaderného testu vede ještě dlouhá cesta k výrobě jaderné hlavice, a tu je nutno poté nasadit na nosič. A v tomto směru naštěstí KLDR ještě nedospěla dostatečně daleko. Jaderné zbraně nejsou pro Korejský poloostrov ničím novým. Hrozba jejich použití byla velice reálná v průběhu Korejské války, po jejím skončení je navíc umístily Spojené státy na území Korejské republiky. V roce 1967 dosahoval počet jaderných hlavic až 950, v polovině osmdesátých let kleslo toto číslo na 150. Americké jednotky nacházející se na jihokorejském území měly ve výzbroji také menší bomby a dělostřelecké granáty s jadernou náloží. V roce 1991 však prezident George Bush bez velkých fanfár oznámil veškeré stažení jaderné munice z území Korejské republiky, což Spojené státy v roce 1992 uskutečnily.

Nobelova cena za půl miliardy?

Spíše než o sjednocení Korejského poloostrova jde Pchjongjangu o přežití režimu Kimů. Žádné vstřícné gesto nabízené z jihu totiž v průběhu posledních dvou desetiletí nevyužil. Vztahy obou zemí se po roce 1997, kdy byl v Korejské republice zvolen prezidentem Kim Dae-jung, propagující známou „sunshine policy“, naoko zlepšily. V červnu 2000 došlo dokonce k historickému summitu lídrů obou zemí, díky němuž obdržel jihokorejský prezident v témže roce Nobelovu cenu míru. Prestižní ocenění nicméně dostalo trpkou příchuť. Objevilo se totiž podezření, že KLDR si nechala za účast na summitu zaplatit. Údajně se tehdy ocenila na 500 milionů dolarů. Nynější jihokorejský prezident I Mjong-bak je zastáncem mnohem tvrdší linie vůči KLDR. Dal jasně najevo, že žádné další provokace Pchjongjangu nebude jeho země tolerovat. Soul posílil vojenské jednotky v krizové oblasti kolem demarkační linie, pozastavil potravinovou pomoc severu a na výzvy Číny k návratu k šestistranným rozhovorům, které jsou pro Pchjongjang důležité, zatím nereaguje. Taktika vydírání a neustálé harašení zbraní severokorejského režimu začínají být už i pro Čínu v nové roli světové mocnosti nepříjemné. Pokud KLDR ztratí posledního spojence, Kim Čong-il by se již nemohl jen tak do Pekingu rozjet vlakem. Další destinace k dispozici nemá. A bojí se lítat.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče