Kenzo

22. prosince 2009, 17:00 - Denisa Kollmannová
22. prosince 2009, 17:00

Troufalý Japonec v Paříži

Když se zeptáte Evropana, kdo je nejvýznamnějším japonským návrhářem, bez rozmýšlení odpoví Kenzo. U Japonců to neplatí. „Kenzo? Vždyť to je Pařížan!“ Talentovaný návrhář každopádně dokázal na unikátním mixu Východu a Západu opravdu hodně vydělat.

S klukem budou potíže

Kenzó, příjmením Takada, se narodil v jedné z nejjaponštějších částí Japonska, v prefektuře Hjógó ve městě Himeidži proslaveném svým dominantním středověkým hradem. Když si začal hrát s panenkami a číst módní časopisy svých sester, začalo být jasné, že s tímto synem ze sedmi dětí průměrné japonské rodiny budou potíže. V patnácti se rozhodl stát se módním návrhářem. Jenže návrhářské školy tehdy přijímaly pouze dívky. Toto tabu zlomila až nejlepší japonská akademie módy a designu, tokijská Bunka, a to už Kenzovi táhlo na dvacet. Přesto zanechal studií v Kóbe, odjel do Tokia a jako jeden z prvních se na školu dostal, podobně jako Yohji Yamamoto. Už na škole projevil talent – získal cenu módního časopisu Só-en vydávaného Bunkou. V Japonsku však spokojený nebyl – po válce nabývala westernizace vrcholu a všechny modely vyhlížely jen jako kopie oděvů, které se nosily v Evropě. Pro nové japonské návrháře ještě nebylo místo.

Jakmile se objevily první příležitosti vyrazit do vysněné Evropy, Kenzo neváhal. Jeho domácí potřeboval zrekonstruovat dům, v němž Kenzo bydlel, a tak mu vyplatil desetiměsíční nájem jako odškodné, aby se vystěhoval. Rekonstruovat totiž v Japonsku znamená zbourat a postavit něco nového.

Se základním kapitálem a spolužákem ze studií se Kenzo vydal na první zámořskou cestu a v roce 1965 přistál v marseilleském přístavu. Plánovaný půlrok se protáhl na téměř půl století.

Moderní folklor

Prvních pět let Kenzo protrpěl. Neuměl francouzsky, neměl peníze a nikoho neznal. Bylo jen otázkou jeho pevné vůle, že vydržel. A také toho, že uvěřil kartářce. Rok před osudovým průlomem mu předpověděla: „Budete slavný a bohatý. Tak bohatý, že budete moci cestovat po světě obrovskou lodí.“ A zatímco se tomu Kenzovi přátelé smáli jako povedenému vtipu, Kenzo sebral odvahu a vstoupil do vyhlášeného módního domu Louise Férauda, kde za pět dolarů prodal svoje první návrhy. Obcházel další a další, až se dostal do sítě kontaktů v módním průmyslu a začal pracovat jako návrhář a konstruktér střihů pro producenty značkové konfekce. „První léta jsem se snažil pochopit, co to je, to francouzské ,chic‘ a elegantní. A ať už jde o nejdražší haute couture nebo konfekci, základem je, že oděv je pěkně vypasovaný, kopíruje křivky ženského těla. To v japonské tradici neznáme, kimono má univerzální volný střih, stejný pro muže i pro ženy, který se po staletí nezměnil. Pařížská krejčovina má svá pevná pravidla, svoje tvary, látky a barevné kombinace, které používá. A pak jsou tady ještě další pravidla, která určují, jak se které kousky mají nosit. Všechny nepsané příkazy a zákazy mi přišly hrozně zabedněné a paličaté, úplně mě to dusilo,“ napsal Kenzo ve své autobiografii. Ale nutit Francouzky, aby schovávaly ňadra a kolem pasu si ovazovaly tlustý pás, aby jejich těla vypadala jako souměrné válečky, to v náladě osmašedesátého opravdu nešlo.

Náhoda však Kenzovi opět přála: získal levný pronájem v Galerii Vivienne, který zrekonstruoval na obchod, showroom a dílnu v jednom. Nazval ho Jungle Jap, což můžeme chápat i jako „Japík z džungle“. Kenzo si moc dobře uvědomoval, jak ho poněkud xenofobní Francouzi vnímají, sice mu to bylo k smíchu, ale z druhé strany chtěl, aby začali vnímat a hlavně kupovat něco jiného, než na co byli zvyklí. Na látky mu už nezbyly peníze, proto vyrazil na bleší trh a použil i své zásoby starých kimon a látek, které levně pořídil v Japonsku. Roztříhal je na menší kousky a sešil dohromady tak, že smíchal francouzské a japonské, květinové vzory a kostky, růžovou a červenou, brokátové vyšívání a minisukně.

Ušil šedesát modelů pro první přehlídku, kterou chtěl ukázat jen několika vybraným novinářům. Přišlo jich sto padesát. Barevná exploze a nevídaná exotika byla domácím překvapivě blízká. Francouzi japonský styl milovali už od doby, kdy v belle époque visely na nárožích Muchovy plakáty, Jeanne Lanvinová navrhovala splývavé róby a Paul Poiret sofistikovaně střižené kimonové kabáty. Kenzo teď stvořil nový koncept bohémské a etnické módy, který založil na kombinacích nejroztodivnějších odstínů a vzorů. Britský teoretik módy a architektury Bradley Quinn tvrdí, že to byl právě Kenzův barevný a multikulturní styl, „moderní folklor“, který se komerčněji projevil třeba v řetězci Benetton.

Japonci v Paříž věří

Kenzo však nechtěl dělat módu jako haute couture, na míru šité luxusní kousky pro omezenou klientelu. Byl na jedné lodi s Yvesem Saint Laurentem, průkopníkem prêt-

à-porter, značkové konfekce. Společně s ním a Soniou Rykielovou uvedl v roce 1971 jako první Japonec svou přehlídku prêt-à-porter. A byl i prvním Japoncem, kterému se podařilo svůj styl na evropské půdě dokonale prodat. Koncem šedesátých let do Paříže přispěchali i další japonští návrháři. Především bývalý Kenzův spolužák Yohji Yamamoto, který podobně jako Kenzo zkoušel obcházet návrháře se svými kresbami, jenže nikdy neuspěl. Hanae Moriová pronikla jako první Japonka a jedna z mála cizinek do uzavřeného kruhu světa haute couture, stala se členkou Chambre Syndicale de la Couture Parisienne od roku 1977 do 2004 a setkávala se u ní nejbohatší a nevybranější mezinárodní klientela. Issey Miyake strávil v Paříži několik let, ale namístno recyklování japonské historie vytvořil její návrhářskou budoucnost.

Ani Kenzo se neomezil jen na japonskou inspiraci. Vybíral si ze světových pokladů různých etnik prvky, které se mu zrovna hodily – vzory severoamerických indiánů, barevnost Afriky, norské svetry, nebo dokonce tyrolské dirndly. Ze svých přehlídek udělal jeden velký cirkus, a to doslova. Koncem sedmdestých let, na vrcholu své kariéry, vjel před díváky své přehlídky konané v manéži přímo na slonu. „Přestože je Japonec, Kenzo žije v Paříži a kolem západní módy se motá mnohem déle než jeho další krajané. Proto má jeho troufalý francouzský sportovní styl daleko do samurajského brnění, jak dokazují jeho krátké bundičky z hedvábného brokátu, vypracované vlněné obleky nebo obrovské kašmírové kabáty,“ napsal New York Magazine v roce 1983.

Dům, jenž si vysnil

Kenzo si vybudoval tým: Francouzi se starali o finance a výrobu a Japonci o design. Od počátku s ním spolupracovala Acuko Kondová, jeho spolužačka z akademie Bunka. Většina kolegů s ním vydržela dlouho, někteří desítky let. Jenže na některé měl smůlu. Přestože se francouzským manažerům podařilo vybudovat z ničeho globální impérium, které mělo po světě na čtyři desítky vlastních butiků, jejich počiny nebyly vždy nejlepší. Finančními řediteli byli po sobě Gilles Raysse, Xavier de Castelle a François Beaufumé. Raysse v roce 1980 zpronevěřil peníze firmy pro vlastní potřebu a uvedl ji do dluhů. De Castelle zemřel v roce 1990 a jeho nástupcem se stal jeho chráněnec Beaufumé. Ten však akcie firmy prodal Bernardu Arnaultovi, řediteli koncernu Moët Hennessy Louis Vuitton, což Kenza dvakrát nepotěšilo. Kenzovi a Kondové zůstalo 65 procent akcií a japonský mistr začínal cítit, že mu ubývají síly i tvůrčí talent.

Počátkem devadesátých let konečně dostavěl svůj snový dům uprostřed Paříže. Dvanáct set metrů čtverečních, salon o délce patnáct metrů, soukromá zahrada i samostatný čajový domek. Stavba se protahovala, protože dělníci nebyli schopni odvést precizní práci. Téměř všechny materiály si Kenzo nechal dovézt z Japonska, kameny do zahrady, vzácné dřeviny i kapry do rybníčku. Dům naplnil starožitnostmi z celého světa, které nakupoval na svých cestách nebo u francouzských starožitníků. Bylo mu v podstatě jedno, kolik to stálo, hlavně aby se mu to hodilo domů. Vytvořil tím jednu z nejzajímavějších soukromých kolekcí, podobně jako například Yves Saint Lauret s Pierrem Bergém, Gianni Versace nebo Valentino Garavani. A hle, sotva dostavěl, rozhodli se Kenzo i Kondová svůj majoritní podíl ve firmě kompletně prodat. Stalo se tak v roce 1993 s tím, že bude v navrhování pokračovat ještě dalších šest let. Kupcem se logicky nestal nikdo jiný než Bernard Arnault, který zbylé akcie už vlastnil. Značka Kenzo se tak se 37 butiky a 124 prodejními místy stala druhou největší značkou koncernu LVMH hned po Louis Vuitton.

Věčnost na dohled

Kenzo se postupně ze světa módy stáhnul, ale začal se věnovat navrhování interiérových doplňků, porcelánu, skla nebo vlastní výtvarné tvorbě. Postupně zjistil, že i velkolepé večírky a rozlehlý dům ho přestávají bavit, čím dál častěji spával na futonu v čajovém domku ve své japonské zahradě uprostřed Paříže. Nakonec se rozhodl dům prodat a odstěhovat se do menšího bytu s výhledem na Seinu. Zároveň prodal i svou uměleckou sbírku, a to měsíc poté, co Pierre Bergé vydražil kolekci nasbíranou společně s Yvesem Saint Laurentem. A tak zatímco v Kenzově případě dosáhla suma za sbírku 1,9 milionu eur, Bergé se Saint Laurentem ji vydražili za 373 milionů eur. Mnoho předmětů ze sbírky koupil televizní producent Pascal Breton, jenž získal za dvanáct milionů eur i Kenzův dům.

Kenzo sice říká, že zbavuje-li se majetku, je to přirozený vývoj v procesu zbavování se pozemských pout před přechodem na věčnost. Zlí jazykové však tvrdí, že jen potřebuje zaplatit dluhy. Kenzo vzhledem ke své sexuální orientaci nemá dědice, žije s přítelem a v okruhu svých známých. Je mu sedmdesát, a přestože už nenavrhuje oblečení, stále žije touhou vytvářet krásné objekty. Jeho největší přínos spočívá asi v tom, že přes své estetické vidění pomáhá překonávat bariéry mezi kulturami a národy – nejen mezi Japonskem a Evropou. „Žil jsem v Paříži pětačtyřicet let. Jsem stejně Francouz, jako jsem Japonec.“

Příběh značky Kenzo

1939 27. února se narodil v Himeidži v Japonsku

1959 dostal se na módní akademii Bunka, kde studoval návrhářství,

pracuje pro módní časopis Bunky, Só-en, a následující rok získává jeho ocenění

1965 odjíždí do Paříže, prodává jednotlivé návrhy pro Férauda a další návrháře

1970 otevírá svůj první butik v Paříži Jungle Jap

1971 jako první Japonec prezentoval svoji přehlídku v rámci prêt-à-porter v Paříži

1972 získává ocenění Japonského klubu módních redaktorů

1978 svou přehlídku uspořádal v cirkusovém stanu, kde na koních jezdily polonahé tanečnice a v závěru vjel Kenzo do manéže na slonu

1983 začíná s pánskou linií

1986 otevírá linie Kenzo Jeans a Kenzo Jungle pro mladou klientelu

1987 začíná s interiérovými doplňky a textilem pro domácnost

1987 začíná s kolekcí pro děti

1988 navrhuje další řadu pro ženy Kenzo City

produkuje úspěšný parfém Kenzo

1990 uvádí řadu koupelové kosmetiky Le Bain

1990-91 expanduje do jihovýchodní Asie, otevírá butiky v Hongkongu, Bangkoku a Singapuru

1992 interiérový design zahrnuje pod novou linii Kenzo Maison

1993 prodává značku Kenzo koncernu LVMH

1999 ukončuje svou kariéru módního návrhářství

2000 na trh je uvedn úspěšný parfém Flower by Kenzo se symbolem vlčího máku. V rámci marketingové strategie management nechal v centrech světových metropolí vysázet pole vlčích máků, které si kolemjdoucí mohli natrhat

2001 na trh je uvdena kosmetická řada Kenzo Ki (síla Kenzo)

2004 kreativním ředitelem Kenzo se stal Antonio Marras ze Sardinie

2005 Kenzo navrhuje interiérovou řadu Gokan kobo.

Spolupracuje s výrobci skla Baccarat, porcelánu ze Sévres nebo Villeroy & Boch a dalšími

2009 prodává v aukci svůj dům a na jedenáct set uměleckých předmětů

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče