Když ústy pokrytců mluví pravda

28. prosince 2010, 12:21 - Jefim Fištejn
28. prosince 2010, 12:21

Komentář

V naší proměnlivé době předpovídat vývoj na období delší než přítomný okamžik je nevděčná práce. Naštěstí i předpovědi, jakmile jsou vyřčeny, záhy upadají v zapomnění. Jsou však trendy, které se nezrodily loni a neskončí letos. Patří k nim postupné zneplatnění společenské smlouvy – jakési nepsané dohody mezi vládou a občanstvem. Politická třída demokratických zemí v každých volbách slibuje udělat vše pro to, aby se zlepšil život obyčejných lidí – ti zase na oplátku uznávají nárok vlády na nerušené vládnutí. Plnit své závazky je však pro každou ze stran společenské smlouvy stále těžší. Hle, znamení doby: hořkou pravdu, že je na čase utáhnout si opasky, neboť na nás čekají hubená léta, vyslovují zpravidla lidé bez jakéhokoli mravního oprávnění k tomu, kteří se sami uskrovňovat ani náhodou nehodlají. Zrodil se fenomén Berlusconiho, glamourového premiéra-miliardáře, jenž se ani nesnaží předstírat, že slouží lidu. Není nouze o jeho napodobovatele, i když ne vždy jsou stejně brilantní a troufalí. Dokud rostl blahobyt obyvatelstva, dal se jev přehlížet. Naposledy západní politici apelovali na masy, aby byly připraveny k obětem a strádání, zhruba před třiceti lety, v dobách reaganismu-thatcherismu. Tehdy daný slib, že životní úroveň opět půjde nahoru, až se neokonzervativní politika chytne, byl nakonec splněn. Od té doby vlády všech vyspělých zemí neúnavně zvedaly úroveň lidové spotřeby. Když už se to nedařilo přirozenou cestou, začalo se žít na dluh. V poslední dekádě vysoce schodkové rozpočty a státní dluhy kolem 100 % HDP se staly takřka normou. Zhruba v této fázi se do světových orgií blahobytu zapojila i Česká republika, jejíž zpočátku vyrovnané rozpočty rychle vzaly za své. Rakovinové bujení zadluženosti svědčí o tom, že se nákaza u českých hranic nezastavila. Pak bublina praskla. Hned zkraje krize se vlády všech zemí pokoušely zvládnout situaci postaru: pumpovaly do ekonomiky oběživo, aby tím „stimulovaly spotřebu“. Ekonomové se dávnou přou, zda je vůbec smysluplné vybičovávat spotřebu v situaci, kdy beztak převyšuje výrobu. Pokus, který se zrovna uskutečnil v celosvětovém měřítku, jasně ukázal, že to není ani možné. Svět vstupuje do doby nepříjemných novot: vracení dluhů, snižování reálných příjmů, usilovnější práce, pozdějšího odchodu do důchodu. Hned tak to nepomine. Je to na léta dopředu. Dnešní generace řadových občanů nic takového v minulosti nezažila. Nikdo je před tím včas nevaroval. Dnešní generace vůdců nikoho varovat nemohla, neboť o tom neměla ani tušení. Lavina se utrhla. Pouze Obamova Amerika si jí snaží nevšímat. Ukázalo se, že prezident-průkopník a jeho souputníci jsou kupodivu až dojemně staromilní – jejich oddanost ekonomickým poučkám minulého století nutí experty zamáčknout slzu v oku. Jako projev čirého zoufalství působí rozhodnutí Fedu dotisknout dalších 600 miliard dolarů a oslabením vlastní měny pomoci domácím výrobcům v konkurenci s cizinou. Jenže v dnešním světě takové beznadějné manipulace již dávno nejsou hlavním proudem. Spíš jako pokus nahmatat nový mainstream se jeví nápad prezidenta Světové banky Roberta Zoellika na znovuzavedení zlatého standardu. Myšlenka to zdaleka není nesporná, leč jedno jí nelze upřít – je to snaha čelit těžkým časům s otevřenýma očima, poctivé přiznání toho, že nikomu se již nepodaří žít na cizí účet a žádný hokus pokus více nepomůže udržet v lidech iluzi, že žijí v dobách všeobecného blahobytu. Právě tady je na místě položit si otázku: Kdopak konkrétně bude apelovat na národy a žádat od nich oběti a strádání? Mají na to „gule“ současné politické třídy? Znalci Francie se přou o to, zda hlavním důvodem nedávných protestů proti vcelku lidumilné důchodové reformě byly revolučně-paternalistické sklony francouzského lidu, anebo nechutný pohled na iniciátora reforem prezidenta Sarkozyho, rozkošnického bonvivána a stálého hrdinu světských kronik. Každopádně je jasné, že k vytvoření atmosféry všeobecné nespokojenosti přispěl Sarkozy rozhodujícím dílem. Jak říkají Francouzi: „Nelze mluvit jako de Gaulle a chovat se přitom jako Berlusconi.“ Tragická okolnost doby tkví v tom, že hospodářský úpadek je doprovázen světovou krizí vládnoucích vrstev. Po obětech a pokoře volají lidé, kteří obecným vědomím nejsou vnímáni jako zastánci veřejných zájmů, nýbrž jako pokrytci, rozkrádači společného majetku, poživačníci a celebrity z bulvárního tisku. Nedá se vážně mluvit o jejich morálním právu vést národ do těžkých zkoušek. Přitom potřeba těmito zkouškami projít je neoddiskutovatelná. Tady končí každá legrace.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče