Když usedne na trůn…

25. března 2011, 11:47 - Tomáš Plhoň
25. března 2011, 11:47

Co udělá levice s reformami, pokud se za tři roky dostane k moci?

Daně pro bohaté by měly být co největší. Není fér, aby jedni lidé byli šťastnější než druzí. Ne, to není výňatek z prohlášení nového šéfa sociálních demokratů, ale skoro 150 let starý satirický citát Oscara Wilda. Jak je vidět, věčná politická diskuse se od té doby nijak nezměnila, a člověk by řekl, že zvolení politického matadora Bohuslava Sobotky na post předsedy ČSSD s tím mnoho neudělá. Jenže co vlastně nový lídr levice a exministr financí chce? Máme po jeho téměř dvacetiletém angažmá v politice představu o tom, jak si představuje českou ekonomiku? A dává tato představa vůbec nějaký smysl?

Dva v jednom

Předně je třeba říct, že v „nové“ ČSSD se není lehké vyznat. Žádný konkrétní program totiž v tuto chvíli neexistuje a sám Sobotka rozhodně není příkladem názorové kontinuity. V odhadu dalšího směřování české levice (a toho, co s ekonomikou provede po případných vyhraných volbách) si můžeme vybrat mezi Sobotkou – Špidlovým ministrem financí (v letech 2002–2006, pozn. red.) a Sobotkou – Paroubkovým prvním důstojníkem ekonomického populismu. Tomu prvnímu nelze upřít prvky ekonomické racionality. Často například mluvil o „zúčelnění sociálních výdajů“ nebo „zefektivnění sociálního státu“. V křesle ministra dokonce snižoval daně firmám, a to o pět procent během vládního období. To je mimochodem stejný výsledek, jakého za srovnatelné období dosáhla pravice. Je tu samozřejmě onen škraloup o průměru Mohavské pouště, totiž největší strukturální deficity rozpočtu v historii České republiky, navíc v období bezprecedentního ekonomického růstu. Sobotkova chyba ovšem spočívá spíše ve špatném dohledu nad vlastními rozhazovačnými kolegy poslanci než ve vlastním zvyšování výdajů. Pokud by se tehdejší Sobotka dostal časoprostorovou trhlinou do dnešní doby, zřejmě by dříve či později dokázal najít konsenzus s vládní koalicí ve věci ze všech nejzásadnější, totiž v reformě penzijního systému. Už tehdy totiž často mluvil o její nutnosti a byl to ostatně on, kdo dal podnět ke vzniku první Bezděkovy komise. Sám se netajil oblibou švédského penzijního systému, který stojí na virtuálních účtech v rámci průběžného systému a zavedení kapitálového pilíře.

Řeckou cestou necestou

„Obrana všech podstatných náležitostí sociálního státu je současně obranou demokratického uspořádání naší společnosti,“ říká dnes Bohuslav Sobotka číslo dvě. Byť jen rétorické cvičení v rámci volebního projevu, i z něj lze ale cítit změnu Sobotkova ekonomického myšlení, kde „revizi“ nahradila „obrana“. Nelze se potom divit, že shoda na penzijní reformě se náhle jeví mnohem těžší. Jaké konkrétní požadavky bude v rámci vyjednávání sociální demokracie mít, zatím není jasné, dosud však vystřídali všechny možné pozice od odmítnutí povinného kapitálového spoření, odmítnutí i dobrovolného kapitálového spoření, a od zlého muže ČSSD Davida Ratha dokonce zazněly plány na znárodnění fondů. Těžko si z toho vybírat. „Pokud bude takzvaný druhý pilíř zaveden bez dohody s opozicí, pokládáme za možné v něm po volbách provést některé parametrické změny,“ odpovídá neurčitě Sobotka na otázky týdeníku EURO, aniž by konkrétněji vysvětlil, o jaké změny by mělo jít. Například v poměrně čerstvém programovém dokumentu Sociální demokracie pro 21. století, který vypracovalo Sobotkovo myšlenkové křídlo, se mluví o odmítnutí druhého pilíře jako takového. To je varovný signál. Levice by totiž musela penze řešit protahováním věku odchodu do důchodu a postupným naléváním peněz do současného systému. U této cesty zůstalo jen několik málo zemí – Řecko, Portugalsko, Španělsko, Rakousko a Lucembursko. Není potřeba dodávat, že první tři v současnosti bojují se záplavou vládních dluhů. Bohuslav „čerstvý předseda“ Sobotka ovšem mluví opět trochu smířlivěji. Týdeníku EURO prozradil, že posouvání důchodového věku nemá v plánu. Stejně tak – a to je poměrně klíčová otázka – nechce zvyšovat odvody na sociální a zdravotní pojištění.

Daňový repelent

„Jsem přesvědčený o tom, že snižování daní, odvodů a platů nás nepovede k lepší konkurenceschopnosti, my se nikdy nedokážeme vyrovnat čínskému nebo indickému dělníkovi, který prostě neplatí žádné zdravotní a sociální pojištění,“ zní další teze vůdce české levice. Slova o konkurenceschopnosti nezní éterem jen tak náhodně. Sobotka zmiňuje téma ekonomické globalizace stále častěji, a debata se tak dostává do zásadního bodu. Má Česko bojovat v globální soutěži snižováním nákladů práce, a tudíž lákáním nadnárodních korporací? Nebo se má zuby nehty držet svého sociálního modelu?
Je vcelku jasné, která strana zastává jaké stanovisko. Pravice poukazuje na to (ačkoli toho zatím příliš nedělá), že Česko má jedny z nejvyšších nákladů práce na světě. V odvodech na sociální pojištění platí zaměstnavatel v Česku dokonce druhý nejvyšší obnos ze zemí OECD hned po Francii, vyjádříme-li ho jako procento ze mzdy. Nejenže tento fakt působí jako repelent vůči nadnárodním investorům, ale ztěžuje podnikání i malým podnikům a živnostníkům, kteří by se chtěli uchytit ve službách. Sobotka naštěstí nechce odvody zaměstnavatelů dále zvyšovat, jak o tom mluvíval během Paroubkovy éry. Místo toho nabízí cestu vzdělání. „Ta konkurenceschopnost je jinde, je v investicích do lidského kapitálu v naší zemi, ne ve snižování odvodů a mezd. Náš problém je v tom, že místo toho, abychom investovali do vzdělání, abychom tady měli připravené kvalifikované mladé lidi, kvalita veřejných škol se neustále zhoršuje,“ říká Sobotka. Není sporu o tom, že české školství rozhodně potřebuje několik rázných kroků ke zlepšení. Navíc vzdělání zní samo o sobě vznešeně a vize české společnosti jako desetimilionového spolku vysokoškoláků, z nichž polovina pracuje v Microsoftu nebo Googlu, je poměrně lákavá. Jenže současná realita je pořád ještě trochu jinde. Podle údajů Českého statistického úřadu má přibližně polovina obyvatel nad 25 let stále maximálně středoškolské vzdělání bez maturity. Navíc 28 procent aktivní populace pracuje ve zpracovatelském průmyslu, který od zmiňovaných čínských a indických dělníků dostává v posledních letech pořádně na frak. Kam všichni ti lidé půjdou, až levice začne investovat do vysokých škol? Začnou studovat programování? A další zajímavá myšlenka – nejsou právě tito lidé kmenovými voliči ČSSD?

Slovní válka pokračuje

Jiným aspektem Sobotkovy vize jsou přímě daně. Ty firemní půjdou podle jeho slov docela určitě vzhůru a nezbývá než znovu odkázat k diskusi o konkurenceschopnosti: nový šéf ČSSD zkrátka necítí, že by firmy mohly z Česka odejít například do daňových rájů. Podobně jasná je odpověď na daně fyzických osob. Není překvapením, že sociální demokracie už od chvíle, kdy ztratila vládní posty, touží po obnovení progresivního zdanění. Daňovou progresi nemůže nikdo úplně jednoznačně odmítat – v současnosti funguje ve většině vyspělých zemí. Ekonomové sice dávno vědí, že více sazeb prodražuje náklady na výběr daní, větší zdanění bohatých je ale ryze politickou otázkou. Sám Sobotka k ní navíc vždy přistupoval odpovědně. Když jeho mentor Paroubek v rámci předvolební ofenzivy navrhl tři daňové sazby – 10, 20 a 30 procent, přičemž nejvyšší sazba měla být už od příjmu 40 tisíc korun, postavil se Sobotka rozhodně proti. Pokud ovšem sociální demokracie daňovou progresi zavede, klíčové bude, nakolik ji sladí s úpravami v DPH. Tu se nyní koalice chystá sjednotit na 17,5 procenta, což je v souladu s doporučením OECD, Mezinárodního měnového fondu i Světové banky. Sobotka s tím hrubě nesouhlasí.
„Je to opět sociálně nespravedlivý a společensky škodlivý experiment, a vyhrazujeme si proto právo obnovit při volbách sníženou sazbu DPH pro nejcitlivější položky spotřebního koše,“ zopakoval týdeníku EURO svůj postoj. Při bližším pohledu do doporučujících dokumentů mezinárodních organizací je přitom jasné, že jednotná sazba má smysl, ačkoli ji ze všech vyspělých zemí zavedlo v současnosti jen Dánsko. Kromě toho, že váha na nepřímé daně znesnadňuje daňové úniky a snižuje náklady na výběr daní, je také svým způsobem progresivní – to znamená „sociálně spravedlivá“. DPH se platí ze spotřeby, a nejvíce zdanění tak budou ti, kteří nejvíc plýtvají. Tím jde ruku v ruce další výhoda jednotné sazby DPH – lidé budou víc tlačeni k úsporám, a to posílí dlouhodobou ekonomickou sílu celé země. Alespoň takový je názor ekonomů z OECD a koneckonců také vládní rady NERV. Sečteno a podtrženo, levice zatím příliš mnoho argumentů do ekonomické diskuse nenabídla. Zatím to vypadá na pokračování zákopové války, kterou tak důvěrně známe z předchozích let a v níž jsou ekonomické návrhy jen prázdnými slovními granáty.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče