Když sklízí slon

10. března 2011, 16:51 - Jan Svatoš
10. března 2011, 16:51

Chobotnatí savci se v některých oblastech Afriky stávají luxusem

Chobotnatí savci se v některých oblastech Afriky stávají luxusem. Domorodcům přinášejí více škod než užitku

Evropané se jako první zbavili „nepohodlných“ a příliš „nákladných“ zvířat. Z většiny evropských zemí vymizeli vlci, medvědi nebo zubři. Problémy máme dokonce i s bobry „likvidujícími“ stromy anebo kormorány, kteří „připravují“ rybáře o úlovek. V současné Africe se v zásadě neděje nic jiného. Sloni se v některých oblastech Afriky stávají nedostižným luxusem. Že jej lidé ze Západu chtějí mít na svých fotkách, zajímá pouze úzkou skupinu lidí těžící z turistického průmyslu. To ale není většina Afričanů. Domorodým obyvatelům kontinentu tento největší suchozemský savec planety především škodí.

Mamutí výdaje

Ničení úrody sloními populacemi tvoří základ fenoménu, který se v odborných kruzích nazývá Human Elephant Conflict (HEC). Zabývají se jím intenzivně nejen ochránci a přírodovědci, ale i vládní ekonomové. Na počátku minulého století docházelo k těmto kolizím jen výjimečně. Tehdy početná sloní stáda ohrožovali spíše sportovní lovci a obchodníci se slonovinou. Finanční otázky symbiózy mezi farmáři a těmito zvířaty zůstávaly dlouho na periferii vědeckého zájmu.
Teprve před šesti lety keňský vědec Shadrack Ngene inicioval v Národním parku Marsabit na severu Keni historicky první výzkum, který měl za úkol přesně vyčíslit, kolik africké farmáře slon „stojí“. V první fázi s pomocí GPS monitoroval pohyb zvířat a do druhé Ngene zapojil místní obyvatele. V letech 2004 až 2005 bylo evidováno 414 případů plundrování s celkovou ztrátou vyčíslenou na 208 814 dolarů, v keňských podmínkách jen těžko představitelnou.
V období sucha sloni nepohrdli ničím, co se na farmách pěstovalo – fazolemi, kukuřicí, banány nebo obilím. „Škody však pravděpodobně byly větší. Do výpočtů nejsou zahrnuty vedlejší náklady a ušlé zisky: noční stráže a hlídkování plantáží, ke kterým jsou obyvatelé donuceni kritickou situací,“ tvrdí Ngene. Časté konflikty mají ovšem také vliv na lokální úroveň vzdělanosti. Děti místo do škol míří na rodinné plantáže a pole, aby pomáhaly rodičům střežit pracně vypěstované plodiny.

Přetížená archa

Národní park Marsabit je vulkanickou horou, na jejímž vrcholu díky specifickému klimatu roste horský mlžný les. V období sucha se z parku stává poslední útočiště pro žíznící divokou zvěř včetně slonů afrických, kteří k horským napajedlům míří pravidelně již stovky let. „Je to typická oblast se střetem zájmů. Kromě divokých zvířat představuje Marsabit živitelku pro zhruba padesát tisíc lidí,“ říká Shadrack Ngene. Lidská populace v okolí Marsabitu vzrostla za třicet let o více než 153 procent. „S počtem lidí stoupl i počet dobytka, a tím tlak na zdroje vody a potravin. Jenomže hora má své omezené možnosti a při současném hospodaření je za hranicí trvale udržitelného rozvoje,“ dodává keňský vědec. Trend získávání zemědělské půdy pokračuje na úkor lesa. Jeho rozloha se z původních 15 280 hektarů podle údajů z roku 2009 zmenšila na jedenáct tisíc. Ztráta životního prostředí se odráží rovněž ve stavu sloní populace, která klesla z 900 kusů (v roce 1973) na zhruba 120 jedinců napočítaných předloni. Navzdory ubývajícímu počtu slonů ovšem množství konfliktů s lidmi roste.
Ve vědeckých kruzích dlouho převládal názor, že jediným řešením je obě strany od sebe fyzicky oddělit. V oplocených parcích, například v Krugerově národním parku v Jihoafrické republice, se však sloni rychle množili a zoologové se začali brzy setkávat s prvními projevy degenerace spolu s agresí samců obrácenou proti turistům. Ngeneho výzkum ukázal, že uvržení těchto savců „do klece“ není řešením.

Sloni bez hranic

Jedna z nejvýznamnějších sloních populací v Africe, zároveň i místo s největším počtem konfliktů slonů s člověkem s rozsáhlými finančními škodami, se vyskytuje v oblasti takzvaných Four Corners – v Capriviho výběžku, v němž se setkávají hranice Namibie, Botswany, Zambie a Zimbabwe. Situaci tam farmářům a ochráncům ztěžuje skutečnost, že stáda ignorují hranice států. Slon je například chráněn v Botswaně, ale jakmile při svých toulkách vstoupí na území Zimbabwe mimo tamní parky, může ho prakticky beztrestně zastřelit jakýkoli farmář.
Podle průzkumů se více než 69 procent slonů v jižní Africe nachází mimo hranice přírodních parků a rezervací. Jedinou možností, jak chránit tyto obrovské populace, je vybudování biokoridorů spojujících jednotlivé státy nebo území. Tato myšlenka stála u zrodu unikátního projektu Michaela Chase Sloni bez hranic (Elephants Without Borders). Po dlouholetém úsilí se podařilo pochopit lépe sloní migraci a úspěšně byly vybudovány mezinárodní koridory vedoucí mezi Angolou, Zambií a Botswanou.
Chaseův výzkum utvrdil přírodovědce v tom, že spíše než účelná ochrana slonů jako druhu je úspěšnější strategie zajištění dostatku volného prostoru. Poté, co se podařilo spočítat rámcově škody, rozhořela se diskuse o vládních kompenzacích pro postižené zemědělce. V Zimbabwe se například plánuje, že škody budou financovány ze stále oblíbenějšího loveckého safari zaměřeného na odstřel sloních samců. Jiný systém funguje v Namibii. Pokud tamní farmáři utrpí ekonomickou újmu a prokážou snahu zmírňovat střety se slony, mohou získat finanční náhradu ve výši 480 namibijských dolarů (zhruba 65 amerických dolarů).
Profesorka Pennsylvánské univerzity Zoe Warnerová, která se dlouhodobě věnuje problematice konfliktů člověka s divočinou, však upozorňuje, že systém kompenzací je jen doléváním vody do děravé nádrže. Finanční i věcné satisfakce totiž neodstraňují příčiny konfliktů, ale pouze jejich následky. Nejpalčivějším problémem tak zůstává nalezení finančně efektivního systému ochrany, který na jedné straně umožní slonům migraci a na druhé ochrání farmáře.

Od chilli k žihadlu

K prozatímní ochraně farmářů sloužily zatím nejisté a mnohdy nefunkční metody, od stavby nákladných elektrických ohradníků přes zvukové rušičky až po výstřední střely se slzným plynem s příměsí papriček chilli. Většinu „nástrah“ se však slonům díky jejich vysoké inteligenci podařilo dříve nebo později překonat.
Na originální řešení v šalamounském stylu přišla dvojice vědeckých pracovníků z Velké Británie v roce 2009. V keňském distriktu Laikipia pole farmářů střeží netradiční hlídači – dlouhé řady včelích úlů. Zoolog Fritz Vollrath z oxfordské univerzity před několika lety totiž zjistil, že se sloni nápadným způsobem vyhýbají stromům, na nichž se vyskytují divoké africké včely. Spolu se zooložkou Lucy Kingovou tento fenomén dále studovali a zjistili, že sloni reagují útěkem i na pouhé včelí zabzučení.
Africký bodavý hmyz pověstný svou agresivitou sice nemůže propíchnout tlustou sloní kůži, ale místa kolem očí nebo uvnitř chobotu jsou extrémně citlivá. A právě tam vzniká bolestivá zkušenost, kterou si zvířata dokážou předávat z generace na generaci. To už k logickému experimentu – pokusit se chránit pole pomocí včelích úlů – zbýval už jen krůček. Ve spolupráci s organizací Save the Elephants byly v komunitě Ex-Erok v jižní části distriktu Laikipia předloni postaveny ploty se včelími úly o délce sedmnácti set metrů. Statisticky bylo prokázáno, že „včelí hradby“ dokážou snížit počet sloních útoků až o polovinu. Tato ochrana je navíc nejen ekonomicky nenáročná (dřevo a úly), ale dokonce generuje zisk z prodávaného medu. Farmáři proto začali budovat další „včelí hradby“ na vlastní náklady.

Přemnožení, či přemožení?

Kdo je na tom tedy hůře: slon, nebo farmář? Dalo by se odpovědět, že jsou na tom oba dva stejně špatně. Silně zavádějící může být například z kontextu vytržené stanovisko Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (IUCN), podle něhož sloní populace vzrostla v posledních letech o čtyři procenta. Po bližším prozkoumání dat totiž vyjde najevo, že výrazný úbytek slonů ve většině afrických zemí kompenzuje pouze zmiňovaná superpopulace v Capriviho výběžku s počtem více než 200 tisíc jedinců. V ostatních afrických státech stavy ale nadále klesají, například v Čadu v roce 1976 bylo napočítáno 40 tisíc kusů, kdežto v roce 2006 tam zbývalo pouze deset tisíc jedinců.
Jenom keňské ekonomice sloni každoročně podle odhadů přinesou 25 milionů dolarů na příjmech z turistiky. Nové řešení by mohlo zahrnovat rovněž regulované obchodování se slonovinou. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) obnovila v roce 2007 pro některé jihoafrické země povolení k obchodu s touto komoditou. Botswana v roce 2008 nabídla k prodeji například 43 tun slonoviny za sedm milionů dolarů, na což okamžitě reagoval čínský a japonský trh. Přestože je obchodování v rukou ochranářů a vládních úředníků, veřejnost se vzbouřila a také vědci se obávali, že obnovená poptávka po artiklu může spustit neřízené zabíjení.
S ohledem na světovou recesi se obchod se slonovinou může lehce stát náplastí na klesající výnosy z jiných průmyslových odvětví v Africe. Některé formy ochrany živočichů a celých ekosystémů jsou zaostalé a s postupem času je třeba je přehodnotit. „Divočina, přírodní zdroje a zacházení s půdou jsou proměnnými veličinami, které ovlivňuje vývoj a přístup civilizace. Naše úsilí závisí a bude vždy záviset na těchto změnách,“ tvrdí projektová manažerka Elephants Without Borders Kelly Landenová. Jenže přestože je podle informací CITES vzešlý zisk investován zpětně do projektů souvisejících s ochranou těchto afrických savců, objevují se kauzy jako například ta nazvaná eBay, kdy se slonovina načerno prodávala v internetovém bazaru.
Podle některých vědců však pro podobné podnikání ještě nenadešel čas, alespoň dokud existuje pytláctví, černý trh a korupce. V nestabilních regionech je totiž mnohem snazší nelegální obchodování se slonovinou. Vynikají v něm hlavně somálské a etiopské gangy pašeráků, které jsou dobře organizované a komplikují ochranu slonů i v severokeňském Marsabitu. Pokud se podaří najít tu správnou strategii, může vedle sebe žít relativně velké množství slonů i lidí, soudí vědci. Hledání strategie ovšem ještě zdaleka neskončilo.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče