Když se propuštění mají lépe

29. října 2009, 13:17 - Michelle Conlinová
29. října 2009, 13:17

Badatelé zjistili...

Celý podtitul: Badatelé zjistili, že oběti vyhazovu v Boeingu byly méně sklíčené a nepily tolik alkoholu jako ti, kteří ve společnosti zůstali

Velká recese dál děsivým tempem pohlcuje pracovní místa, a proto existuje nespočet příběhů milionů nezaměstnaných, kteří se usilovně snaží napravit si život a znovu získat sebeúctu. Co se však děje s těmi, kteří zůstali zaměstnaní? Překvapilo by vás, kdybyste se dozvěděli, že ti, kteří přežili, mohou trpět úplně stejně, ne-li více než jejich propuštění kolegové? To rozhodně překvapilo tým akademických výzkumníků, kteří se usadili v Boeingu v letech 1996 až 2006, rušném desetiletí, během něhož společnost propustila desítky tisíc lidí. Výsledky studie se objeví příští rok v knize nakladatelství Yale University Press s titulem Turbulence: Boeing and the State of American Workers and Managers (Vření. Boeing a situace amerických zaměstnanců a manažerů). „To, že propuštění na tom byli mnohem lépe, nás ohromilo a šokovalo,“ přiznává Sarah Moorová, profesorka průmyslové psychologie na Univerzitě Puget Sound, která patří mezi čtyři autory knihy. „Přitom mnoho napsaného vypovídá o tom, jak je nezaměstnanost hrozná.“

„Smutek popravčího“

Začátkem roku 1996 badatelé pilně zkoumali a testovali 3,5 tisíce zaměstnanců Boeingu – od dělníků na linkách až po členy vrcholného vedení. Načasování bylo příhodné. V usilovné snaze přizpůsobit se nové technologii a konkurenci evropského Airbusu fúzoval Boeing v roce 1997 s firmou McDonnell Douglas. V následujících šesti letech se počet pracovních sil Boeingu snížil o 33 procent – z 234 850 na 157 441 zaměstnanců.
Při každém kole propouštění se ti, kteří přežili, rychle přeškolovali. Byli přezkušováni, znovu se účastnili výběrových řízení a byli přeřazováni, jen aby viděli, jak odchází další nový manažer prosazující poslední módní trend. Zaměstnanci, kteří se v minulosti shlíželi v každém letadle, které nad nimi letělo, začali holdovat šibeničnímu humoru. V některých vtipech například vystupoval duch mrtvého dělníka.
Hlavní kontaktní osobou výzkumníků byl odborník na lidské zdroje Frank Zemek. V jednom interview si vzpomněl na „pocit viny lidí, kteří přežili propouštění, čekali a nevěděli, zda budou vyhozeni. Ti zažívali nejhorší stres“.
Protože se více výroby zadávalo subdodavatelům, dělníci říkali, že už nemají pocit, že by konstruovali letadla. Prostě je jen dávali dohromady. Byli posedlí ztrátou institucionálních znalostí. Mezitím se manažeři propouštějící lidi přiznávali k hlubokému, všudypřítomnému zármutku, jemuž výzkumníci někdy říkají „smutek popravčího“. Moorová uvádí, že se stávali znecitlivělými a nezúčastněnými.
Badatele nejvíce překvapilo zjištění, že propuštění jsou šťastnější než ti, kteří zůstali zaměstnaní. Mnoho z nich mělo novou práci, i když nebyla vždy stejně dobře placená. Moorová říká, že příznaky deprese byly opakovaně v průměru téměř dvakrát silnější u těch, kteří v Boeingu zůstali, než u odcházejících. Propuštění byli méně náchylní k pití alkoholu, často lépe spali a měli méně chronických zdravotních problémů.
Výzkumníci uvádějí, že kvůli neustálé nejistotě ti, kteří z Boeingu odešli, měli pocit, jako by se vymanili ze špatného manželství. Jeden zaměstnanec Boeingu v té době výzkumníkům řekl: „Člověk se cítí lépe, sundá-li mu někdo nohu z krku.“
Nálada v Boeingu je dnes lepší, tvrdí Moorová. Nový tryskový letoun společnosti, model 787, je sice ve skluzu, ale tento supermoderní stroj pomohl přežití pocitu sounáležitosti v Boeingu. Společnost uvádí, že od roku 2005, kdy se stal generálním ředitelem W. James McNerney mladší, bilance zainteresovanosti, která měří postoje pracovníků, stále rostla. A co oněch původních 3,5 tisíce subjektů výzkumu? V Boeingu jich dosud pracuje jen 525. Moorová informuje, že mnoho z nich nikdy znovu nenašlo klid. Když ji vidí, říkají: „Ano, dosud pracuji v Boeingu… tento týden.“

Copyrighted 2009 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Překlad: Jiří Kasl

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče