Když nemáš na piano, tak si kup kytaru

08. července 2008, 14:10 - Pavel Pokorný
08. července 2008, 14:10

Můžu být bez peněz, ale nikdy ne bez práce, říká světově proslulý kytarista

Perex místo podtitulu
Když se jazzový kytarista Rudy Linka začal po revoluci vracet z New Yorku zpátky do Prahy, připadal si dlouho jako turista. Češtinu samozřejmě nezapomněl, ale stejně jako ostatní návštěvníci metropole i několikrát denně zavítal na Staroměstské náměstí. Tomuto středobodu historické Prahy se lze jen těžko vyhnout, stejně jako různým nabídkám na obskurní kulturní programy zaměřené na cizince. Možná někde tady se zrodil Linkův nápad uspořádat jazzový festival na náměstí, a nejlépe rovnou na tom Staroměstském. Jisté je, že letos se od 14. července koná již třetí ročník Bohemia JazzFestu, jehož společným jmenovatelem jsou špičkoví muzikanti, krásná náměstí, vstup zdarma a Rudy v netypické roli konferenciéra.

Dostat jazz na náměstí mezi dav lidí, pryč z útulných malých klubů, to je alespoň v Česku docela unikátní snaha. A ještě gratis. Prý v Itálii je to ale normální? Do Itálie jezdím v létě hrát moc rád, protože tam každé malé město má nějakou kulturní akci na náměstí. Siena, Montepulciano a další, všechna tato městečka pořádají fantastické koncerty venku a zadarmo. To je tam tradice. Takže když jsem začal přemýšlet o festivalu v Čechách, věděl jsem, že to lidé musí mít zadarmo. Akce s volným vstupem nejsou nic neobvyklého ani v New Yorku, což je jinak jedno z nejkapitalističtějších měst na světě. V létě tam ale každý den lze jít na něco zadarmo. Třeba na Newyorskou filharmonii do Central Parku. Člověk si vezme deku, košík s vínem, usadí se a večer jsou filharmonici. Kousek od místa, kde bydlím, je Damrosch Park. Rok co rok v něm hraje saxofonový titán Sonny Rollins. Je tam strašně moc lidí, jdeš zadarmo a koukneš se, jak hraje Sonny Rollins. To je podle mě kultura, nejde jen o to, že si koupíš za několik tisíc lístek do Sazka Areny na Madonnu. Plno dobrých věcí se do Česka ani nedostane kvůli tomu, že kluby jsou tu hrozně malé a Sazka Arena hrozně velká. Myslím si, že kvalitní kultura musí být sponzorovaná. Není prostě možné, aby organizátor řešil, kolik lidí přijde, kolik vybere za lístky… Zvlášť v Česku, které bylo zavřené padesát let, lidé vlastně nevědí. A já bych od nich chtěl, aby mně věřili v tom, že tohle je opravdu dobré, a dali mi půlku své výplaty? To není správné. Největší přínos Bohemia JazzFestu je podle mě v tom, že my někoho přivezeme, lidé si ho poslechnou a třeba si řeknou: hele, ten jazz, nikdy jsem se o něj nezajímal, ale ono to není tak špatné.

Ke vzniku festivalu přispěla i docela komická historka, která se vám před lety udála na Karlově mostě. V roce 2000 jsem sem přijel na dovolenou s mým kamarádem Johnem Scofieldem (jazzový kytarista světové extratřídy, pozn. redakce). Jeho žena si koupila knížku o Praze a přečetla si, že všichni muzikanti hrají na Karlově mostě. A pak nás k tomu fakt donutila. Sehnal jsem dvě kytary, přišli jsme tam, sedli si, zahráli půlku písničky a okamžitě přišli policajti a šíleným způsobem nás začali stírat, jestli máme povolení, což jsme pochopitelně neměli. Nejlepší na tom mostě bylo, že najednou se tam udělal takový okruh lidí, těch Japonců a jiných cizinců, a všichni jen zírali. Pomyslel jsem si: ti si určitě říkají, to není možné – oni ti lidé vypadají, dokonce i hrají jako oni, ale to není možné. Mně se to hrozně líbilo. A tady jsem si řekl, safra, ti turisté by si zasloužili něco lepšího. Měli by slyšet opravdu světové muzikanty.
Uspořádat tady něco takového, to by byla paráda. Přijedeš do Prahy a vůbec nevíš, že se něco takového bude dít. A najednou jdeš po „Staromáku“ a místo aby tě tam někdo otravoval, abys šel do nějakého historického auta a projel se po Praze, tak si najednou užiješ vystoupení špičkového kytaristy Billa Frissella. Přišlo mi, že v Praze, ale i na ostatních místech, třeba v Prachaticích, kam jsem o prázdninách začal jezdit, jsou opravdu krásná náměstí. Zrovna v Prachaticích je fantasticky opravené, ale je to vlastně parkoviště. Krásné parkoviště. Napadlo mě, že by bylo hezké, kdyby i v Čechách tato historická místa ožila. Neméně důležité však bylo, že to podpořili lidi na správných místech, shodou okolností jazzoví fandové.

Jak dlouho trvala příprava, než se mohl v roce 2006 konat první ročník? Dva roky. Bylo třeba promluvit s kdekým, vším se prokousat. Existuje například něco jako Sdružení ochránců holubů, které se vyjádřilo, že festival nechce, protože holubi spí asi od půl deváté, a my máme festival do desíti.

Pak se ale dobrá věc podařila a lidé přišli. Napoprvé jsme měli asi sedmnáct tisíc lidí na celém festivalu během tří dnů. Druhý ročník už trval pět dní, z toho dvakrát byl koncert v Praze, kde celou dobu pršelo. Přesto první den přišlo na Staroměstské náměstí patnáct tisíc lidí a druhý sedmnáct tisíc, celkem jsme měli návštěvnost 47 tisíc osob.

A letos? Letošní ročník je o kytaře. Přijedou hlavně špičkoví kytaristé Mike Stern, Ralph Towner, John Scofield, jeden kytarista z Brazílie. Vynikající věci. A také přibylo nové město, a to Domažlice, s dalším krásným náměstím. Myslím, že kytara má ještě daleko víc posluchačů než jiné hudební nástroje. Plno lidí hraje na kytaru. Můžeš na ni hrát akordy i melodii a ještě dohromady s basem. Přesně jako na piano. Kytara je vlastně takové lidové piano. Když nemáš na piano, tak si kup kytaru.

Organizace festivalu asi zabere hodně času. Celý rok. Dobré je, že já se v tomto byznysu pohybuji už dlouho. Všechny lidi, které znám, jsem do toho okamžitě zainteresoval. Ty, co píšou o muzice, i muzikanty. Když mám někde koncert a hraje na něm i někdo jiný, tak ho hned lákám do Čech. Takže i když na tom dělám průběžně pořád, moje práce mi to umožňuje.

Jak to tedy funguje? Řeknete prostě Billovi, přijeď, budeš mít pivka, co hrdlo ráčí, a honorář nic moc… a on dorazí? Přesně tak. A letos je to úplně stejné (smích). Jde ještě o jednu věc, kterou si našinec možná neuvědomuje. Praha je nejen krásné, ale i příjemné město. Kdyby se festival konal dejme tomu ve Varšavě, tak by to bylo o něčem jiném. Praha má opravdu úžasnou pověst. V New Yorku když se kohokoli zeptáš: ‚Byl jsi v Praze?‘, tak ti odpoví buď: 'Byl jsem v Praze a ještě tam pojedu', nebo 'Nikdy jsem nebyl v Praze, ale chystám se.' Praha se dostala do intelektuálního povědomí lidí, stejně jako Paříž, Benátky nebo Florencie. To festivalu hrozně pomáhá. Kluci vědí, že já jsem z Prahy a že se tady o ně náležitě postarám. Plno lidí se mě po revoluci ptalo, jestli se vrátím. Moje žena je Švédka, dcera se narodila v Americe a já jsem odešel v devatenácti s tím, že nemůžu zpátky. Pak se situace změnila, ale já věděl, že se natrvalo stěhovat zpátky nebudu, protože můj život je už někde jinde. Tenhle festival mi však návraty umožňuje. Přijedu do Čech na léto a mám co dělat. Potkávám lidi, které opravdu chci potkat, a cítím, že něco své rodné zemi vracím.

Máte u Prachatic chalupu, to je také dobrý důvod se vracet do Čech. Chalupu jsem koupil, aniž bych to předem řekl manželce. Věděl jsem, že kdybych se jí zeptal, tak by to nebylo možné vysvětlit. Když jsem ji koupil a přijel domů do New Yorku, sdělil jsem ženě: 'Solveig, mám skvělou zprávu, máme chalupu na Šumavě.' Ona se na mě podívala a zeptala se: ‚Aha, a kde to je?‘ Tak jsem jí to ukázal na mapě a ona na to: ‚Aha, a má to záchod?‘ Tak jsem jí zalhal: 'Copak bych koupil něco bez záchodu?' Myslel jsem si, že tam přijedu o tři neděle dřív, seženu nějakou místní partu zedníků a vybudujeme záchod. To bylo tedy velké rozčarování. Záchod nebyl, ale manželka to přežila. Šumava je úplně nádherná a jsou tam hrozně hodní lidé.

Nebyl jazzový festival vlastně nápad prachatického starosty? Určitě také. Seděli jsme v hospodě v Prachaticích a přišel starosta pan Bauer. Říká: ‚Pane Linko, vy jste jazzman. Co kdybyste tady udělal jazzový festival u nás na náměstí?‘ Na to jsem odpověděl, že bychom to náměstí museli nejdřív zavřít, aby to šlo. Pan starosta kontroval, že zavřeme. A bylo to. Ale trvalo to dva roky. Bylo ale jasné, že aby se vše uskutečnilo na takové úrovni, na níž já jsem to chtěl mít, tak to musí být spojené s Prahou. Prostě jižní Čechy nestačí. Nejdřív jsem si myslel, že to bude těžké vysvětlit: Praha ano, ale proč zrovna v Českých Budějovicích? Ale nebylo. V Praze je totiž moc věcí, plno festivalů, koncertů, kdežto v menších místech není téměř nic. A právě to spojení Prahy s dalšími městy dělá z festivalu zajímavou záležitost.

Vedle organizačních povinností máte za sebou letos také hodně hraní, v červenci vám vychází nová deska, pak opět vyrazíte na turné. Ano, čtrnáctá deska v pořadí s názvem Songs. Kromě mě na ní hraje Paul Motian na bicí a Larry Grenadier na basu. Je to nové, studiové trio. Já s nimi nikdy nebudu cestovat, protože Motianovi je 77 let a ten už jede jen na Manhattan. Cestoval celý život. Byl to můj sen natočit s ním desku a jsem hrozně rád, že to vyšlo. Potom děláme turné s mou kapelou, s níž vždycky jezdím, v říjnu a listopadu po Evropě. Na jaře brázdíme Ameriku, někdy také přiletíme do Čech, o prázdninách máme pravidelně koncerty v Itálii. Na konci turné mi už hrozně chybí to, že necvičím. Přijedu domů a začnu pracovat na tom, co se při koncertech úplně nepovedlo. V New Yorku hodně učím, chodí ke mně privátně plno žáků. Jsem tak neustále ve spojení s lidmi, kteří něco dělají.

Věnujete se různým aktivitám spojeným s jazzem. Dá se v Americe uživit jen hraním po klubech? Otázka je, co myslíte tím „uživit se“. Přežít? Nebo žít tak, jak chce člověk žít? Já se nemám špatně a jsem si toho dobře vědom. Ale zase musím říct, že jsem velice pracovitý člověk, alespoň myslím.

Takže cvičíte na kytaru každý den? Každý den, i když já to nevnímám tak, že cvičím. Hraji. Těch věcí, do nichž jsem v životě vkročil, je plno. Skládám muziku, což je nejdůležitější. Bez toho se dá uživit velice těžko. Měl jsem štěstí, že když jsem začínal, tak ještě všechny nahrávací společnosti vydávaly desky. Dnes je to úplně jiné. Daleko těžší.

Kolik děláte koncertů ročně, mění se to s časem? Vystupoval jste před deseti lety častěji? Hrál jsem víc a vydělával míň. Ta úměra je prostě taková. Když jsem přijel do New Yorku v polovině 80. let, hrál jsem téměř pořád, každý den, ale dostal jsem třeba 35 dolarů za večer. Tenkrát ale šlo o to neustále hrát. Dneska je to už trochu o něčem jiném. Když muzikant dostane angažmá v těch lepších klubech, nemůže zároveň vystupovat v těch horších. To by si zkazil reputaci. Takový je prostě byznys.

Myslíte si, že Evropan by měl jet do Ameriky, aby se stal špičkovým jazzmanem? Hrozně nerad říkám, co člověk musí nebo nemusí. Ale zase je fakt, že dobré je už jenom to rozhodnutí: jedu do New Yorku, kde se soustředí kreativní energie západního světa, a uvidím, co se můžu naučit. Je naivní si ale myslet, že tam člověk přijede a že ho někdo objeví. Dá se tam naučit moc věcí, je tam spousta pracovitých a inspirativních lidí. Myslím, že pokud bych nežil v New Yorku, tak jsem možná alkoholik, docela líný člověk, který by se díval na všechny kanály v televizi. I kdybych zůstal ve Švédsku, tak hraji pořád někde v divadle. Asi by to byl hrozně pohodlný život.

Jak se stalo, že jste emigroval zrovna do Švédska? Byla to náhoda? Do Švédska jsem odcházel s tím, že se chci naučit jazz. Na konci 70. let v Československu nebylo vůbec nic. Jen pár lidí, kteří nějak učili jazzovou kytaru, ale vlastně neučili. Tady se o tom vědělo málo. Myslel jsem si, že ve Švédsku budou vědět vše, ale nebylo to tak. Ve Švédsku jsem okamžitě začal studovat klasickou kytaru. Jeden můj kamarád, saxofonista, co chodil stejně jako já na konzervatoř k panu Velebnému, tam zůstal šest měsíců před tím, než já se ocitl v Západním Německu. Tak jsem se za ním vydal do Stockholmu. Bydlel jsem u něj první tři měsíce a pak jsme se pohádali a od té doby spolu nemluvili… Ale mám švédskou manželku, švédský pas, mluvím švédsky… Život je taková souhra náhod. Byl jsem tam pět let a nahrál jsem jednu věc pro švédské rádio s basistou Redem Mitchellem. Tu jsem poslal na Berklee College of Music a dostal roční stipendium.

Ale primární cíl byl pro vás při odchodu do Spojených států asi stejně New York, ne? Já sice předtím nikdy v New Yorku nebyl, ale moje žena dostala stejný rok stipendium na Kolumbijskou univerzitu, kde studovala film u Miloše Formana. Byl jsem v Bostonu, ona v New Yorku a každý víkend jsem za ní jezdil. Boston je velice příjemný, evropský, a Berklee je dobrá hlavně v tom, že tam člověk pozná velké množství lidí. A Američané, když něco dělají, tak to dělají dobře. Nejsem si ale úplně jistý, jestli je to tak zásadní pro to, aby se z člověka opravdu stal umělec. Umění se totiž hrozně špatně učí. Na Berklee jsem byl rok a potkal jsem se tam se skvělými muzikanty, s nimiž dodnes nahrávám.
The New School v New Yorku, kde jsem strávil další dva roky, byla úplně jiná. Oni tam tehdy zrovna založili jazzový program, kde nás bylo jen šestnáct. Na Berklee oproti tomu byly asi tři tisícovky kytaristů. Na New School věděli nejlíp, jak pomoci muzikantovi uspět v New Yorku. Člověk, který tu školu otevřel, se jmenuje Arnie Lawrence, saxofonista, jenž hrál úplně se všemi a vždycky si myslel, že školství je na houby. A ten to „učení“ vymyslel tak, že vlastně všechny kšefty, které žák po New Yorku měl, si mohl zapsat jako kredit. Zeptal se mě, s kým chci studovat, a já že s Johnem Abercrombiem (další legenda mezi kytaristy, pozn. redakce). Lawrence otevřel notýsek, zavolal mu a říká: ‚Johne, mám tady jednoho mladého, hraje na kytaru, chce s tebou studovat. Kdy k tobě může přijít?‘ A už to bylo. S Johnem jsme také dodnes přátelé. Mezi učiteli a lidmi, kteří muziku opravdu dělají, je obrovský rozdíl. Činní hudebníci jsou daleko víc inspirující, dají ten impuls k tomu, že chceš hledat něco sám u sebe. Učitel ti dává „excercises“. Ono je to dobré, jenže nemáš žádnou jistotu, že si tě někdo poslechne a řekne: Víš co, tohle je fakt zajímavé a já to vydám na desce. New York mně ukázal, že hudba je ještě v něčem jiném než zvládnout techniku a umět všechny tóniny.

Kdy se pro vás změnily časy k lepšímu a někdo řekl, to se mi fakt líbí, to bych chtěl vydat? Hrávali jsme kdysi, na začátku 90. let, v klubu Visiones (teď se jmenuje Groove). Tam se objevovaly nadějné jazzové kapely a chodili tam lidi z nahrávacích společností. Mě oslovil Matthias Winckelmann, který je z Mnichova a má firmu Enja. Řekl, že by chtěl se mnou udělat desku. Hned jsme podepsali smlouvu na dvě. Díky němu jsem začal také jezdit do Evropy a nehrál jen tam, kde bydlím.

Co je v jazzu nejdůležitější? Improvizace? V jazzu všechno souvisí se vším. Ale nejdůležitější je, že to chceš dělat. Opravdu upřímně. Vše ostatní není už tak důležité. Není na světě upřímnější muziky než jazz. Má blízko k lidové hudbě. Je to taková intelektuální lidová hudba. Jazz má všechny elementy rocku, ta energie tam sálá, ale má i druhou stranu, intelektuální. Musíš znát harmonii, jaké stupnice je možné použít, frázovat … Má spojení s klasickou i lidovou hudbou.

Známý český violoncellista Jiří Bárta je váš bratranec. Pocházíte tedy z hudební rodiny? Můj život je taková organická shoda okolností. Například když mi bylo šest, začal jsem hrát na housle. Ne kvůli tomu, že bych to chtěl já, ale v naší rodině prostě všichni na něco hráli. A k nám chodil každou středu pan profesor Tureček, který učil housle. Všichni hráli na housle, tak já musel taky. Ale vůbec jsem si tehdy neuvědomoval, že třeba někdo nehraje na housle. Až když je člověk starší, uvědomí si, jaké to bylo úžasné. Plno lidí se mě ptalo, jestli jsem z hudební rodiny, a já vždycky říkal, že nejsem. A později mi došlo, že Jirka je cellista a další bratranec Tomáš Linka zpívá a hraje na harmoniku. Takže asi fakt jsem z hudební rodiny.

Bude vám za dva roky padesát. Jaké máte plány do budoucna? Musím dodělat chalupu. To je možná jedna z mých největších výzev v životě. Protože tomu vůbec nerozumím a jsem tím naprosto nedotčený. Řeknu to jinak. Když jsem studoval s kytaristou Jimem Hallem, tak mi jednou řekl: Dneska ráno jsem cvičil a najednou mě přepadl takový pocit, že jestli budu cvičit ještě dva měsíce, tak už to možná bude ono. Jako malý kluk, stále zapálený do hraní.

Jak často máte vy pocit, že už je to ono? Co já si myslím, nemusí vždy korespondovat s realitou. Kolikrát si říkám, teď to bylo dobré, a když to pak poslouchám s určitým odstupem, zjistím, že to vlastně není lepší než před dvěma měsíci, kdy jsem to považoval za naprostý průser. Jde o to, že pořád se najde něco, na čem můžeš nebo chceš pracovat. To je na muzice to nejlepší. Stane se, že najednou nejsou žádné kšefty, žádní žáci, není nic. Řeknu si, to je prima, konečně mám čtrnáct dní jen pro sebe, a začnu dělat na něčem novém. Můžu být bez peněz, ale nikdy ne bez práce.

Myslíte si, že je ve vaší hudbě něco typicky českého? Určitě. Nejsem Američan, a to může být handicap nebo také velké plus. Záleží na tom, co s tím uděláš. Ve Spojených státech hudba swinguje, i v americké popmusic je to slyšet. Whitney Houstonová má úplně jiný „feel“ než ABBA. V Evropě je ve všem disko, zatímco v Americe má všechno takový funk. A pochází to z jazzu. Takže pochopitelně je to v nás přistěhovalcích trochu jinak. Vzpomínám si, že když jsme v roce 1996 nahrávali desku s Jirkou Mrázem (slavný jazzový kontrabasista českého původu, pozn. redakce), tak jsme začali improvizovat, a když jsem to pak poslouchal, zjistil jsem, že ta improvizace akustické kytary s basou zní úplně jako moravská lidová hudba. Mráz žije v USA od roku 1968 a mluvíme spolu anglicky. Já jsem v New Yorku třiadvacet let, na Moravě jsem v podstatě nikdy nebyl, přitom to tam je. Jazz tohle umožňuje a přínos je naopak žádaný. Jsem hrdý, že v mé hudbě zní něco z rodné vlasti.

CV
Rudy Linka (1960)
Pražský rodák se švédským a českým pasem začínal hrou na housle, než se jako teenager rozhodl pro kytaru. Studoval klasickou kytaru na Lidové konzervatoři u Milana Tesaře a základy jazzu u Karla Velebného. V devatenácti letech odešel do Švédska, kde se posléze oficiálně stal jazzovým hudebníkem. Další Linkovou štací byla Berklee College of Music v Bostonu a The New School v New Yorku. Po soukromých hodinách u Johna Scofielda, Jima Halla, Johna Abercrombieho se Linka postupně v 90. letech prosadil mezi špičku jazzových kytaristů. Dvacet let vede vlastní formace a spolupracuje s elitními muzikanty. Nahrával mimo jiné pro labely Enja, Universal či Sony/BMG a v červenci mu vyjde čtrnácté CD s názvem Songs.
Linka je ženatý a se švédskou manželkou Solveig má devatenáctiletou dceru Steffany.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče