Když muzungu pomáhá

01. dubna 2009, 15:06 - Martin Rychlík
01. dubna 2009, 15:06

Reportáž ze země, kde před patnácti lety vypukla milionová genocida

[perex]
Letadlo ČSA se blíží ku Praze. Dočítám Financial Times, zvědavě prohlížím týdeník EURO. Není takřka stránky, kde by nebylo slovo krize, recese či krach. Už půl roku známá písnička. Ale zprávy o tom, jak nějaká banka snížila zisk o děsivých 32 procent mne nechávají v klidu. Pro tentokrát. Poté, co se přes Ugandu a Brusel trmácíte domů a nějaký čas strávíte ve vsích severní Rwandy, kde chodí děti bosé, umírají na zápal plic a cení si kelímku čisté vody, vás tyhle zprávy skoro až rozesmějí. Jakápak krize, dal by se použít slogan českých novin… A letištní billboard o českém slazení Evropě? To je jen finální tečka. K smíchu.

(text)
Slunce svítí, ptáci zpívají. Idylka. A na kruhovém objezdu v centru Kigali, milionové metropole středoafrické Rwandy, začínají pod obří reklamou na Coca-Colu dva mladí lidé nový život. Černolící nevěsta ve svých bělostných šatech celá září, podobně její manžel. Jen pár desítek metrů od nich muž seče trávník. Ve svalnatých rukou svírá dlouhou mačetu; v trávě mu k tomu vyhrává tranzistorák. Rádio a mačeta. Dva symboly, které jsou spjaty s běsněním, jež odstartovalo 6. dubna 1994 sestřelením letadla s prezidentem a na jehož konci bylo po stu dnech asi 800 tisíc až milion mrtvých. Jako by bylo vyvražděno celé Kigali, anebo většina Prahy… Genocida, při níž dle odhadů OSN přišlo o život asi 300 tisíc dětí a která „porodila“ statisíce sirotků, nespadla z nebe. Rasistické rozkastování společnosti na „lepší“ Tutsie a „nižší“ Hutuy si rozhodně za rámeček nedají belgičtí historikové. Stejně tak není Francie či Čína pyšná na svůj podíl ve vyzbrojení brutálních hutuských milic Interahamwe, které po rozhlasové výzvě „Pokácejte vysoké stromy!“ rozpoutaly pozemské peklo a jaly se ohněm i mečem vyhladit tutsijské inyenzi čili šváby… Podobně jako nacisté i Afričané se zhlédli v konečném řešení zvaném umuganda, což doslova značí odplevelení.

Tisíce kopců, tisíce jatek Rwanda, „země tisíce kopců“ a nejhustěji osídlený africký stát, má ještě dnes, patnáct let poté, daleko horší pověst, než jaká je skutečnost. Jistě, plných 57 procent obyvatelstva žije pod hranicí chudoby, ale relativní politická stabilita daná pevnou rukou prezidenta Paula Kagameho i pouliční bezpečnost se přece jen liší od situace v sousední Konžské demokratické republice. „Civilisté tu vůbec nesmějí vlastnit zbraně,“ vypráví místní Desirée. Ani se nedivím; při představě, kolik napětí, křivd a sporů o majetek přinesla genocida… Jak se asi cítily miliony navrátilců, jejichž domy osídlili jiní? Mohou vůbec lidé zapomenout na sousedské vraždění? A kolik zášti musí přetrvávat mezi oběma etniky?
Většinoví Hutuové, menšinoví Tutsiové – to je tak trochu tabu. „Oficiálně jsme už dnes všichni jen Rwanďané,“ říká mi u sedminky piva Cyriaque Ngoboka, rodem Hutu, který však nebyl nakloněn hutuskému represivnímu režimu. Na seznamu těch, kteří měli být „přednostně“ zabiti, si vysloužil 154. příčku. Skrýval se, prchl na fotbalový stadion. Vraždění zázrakem přežil. Jako tehdejší pracovník Dětského fondu OSN (UNICEF) ve Rwandě se staral o stovky dětí. Za jediný den pohřbil na stadionu i 60 osob, které nepřežily granátovou smršť. Děti v lepenkových krabicích, dospělé jen tak… Cyriaque, vzdělaný obr a tiskový atašé UNICEF, je svého druhu legenda. Zpívá ve sboru, všichni jej znají. Na ulicích, v kostelech i hotelech. Když přijíždíme k fotbalové aréně, v jejíž útrobách dlí jakýsi úřad, kde je zapotřebí vyřídit novinářskou akreditaci, Cyriaque zvážní. Jindy upovídaný, veselý a vtipkující patron se vrací na místo činu. A ani po letech nemá slov.

Stovky škol pro Afriku S kartičkou v kapse vyrážíme na sever Rwandy. Převážně horská země, jež má velikost Středočeského kraje a lidí jako Česká republika, je pestrá. S nádhernou přírodou. Sem tam vodopád, tu říčka. Jako namalovaná vypadá i škola v Sozi. Těžko si lze představit typičtější africkou školu než tuhle: kamennou, v údolíčku, s hliněnou podlahou a dřevěnými lavicemi. Chodí do ní 841 dětí – pozor, tady idylka končí – které mají k dispozici pět společných záchodů a nevede sem ani přívod pitné vody. Ještě než se člověk rozkouká, už zní éterem všudypřítomné: „Muzungu, muzungu!“ Tak na bělocha, který je v tomhle koutě světa opravdovou atrakcí, volají z oken školáci. Učitelé je mírní a předvádějí, jak zdárně se jejich svěřenci učí. „Good morning, teacher,“ šíří se místnostmi důkaz, že rwandské školství přechází od výuky francouzštiny k angličtině, což se může zprvu jevit jako světový trend, ale ještě více jde o politiku – vymanění se z frankofonních vazeb.
„Pojďte vyfotit i mou třídu. Bylo by jim to líto,“ žádá mne učitelka v bílém plášti a turbanu. Jen co vytahuji canon, zaplaví mne desítky úsměvů. Mačkám spoušť. Cvak, cvak! Bělostných zubů a svítících očí nekonečně přibývá… Dle statistik vychází 74 dětí na jediného učitele. A Rwanda je první zemí, v níž byl po genocidě zaveden projekt „škol v krabici“, čili beden, v nichž jsou učební pomůcky pro kantora a 80 dětí. „Do pár let chceme v zemi zbudovat asi 700 základních škol,“ řekl týdeníku EURO první náměstek ministryně školství Mathias Harebamungu. Plány pěkné, potíž je v tom, že pouhá desetina absolventů postoupí dále na střední školu. Ostatně Rwanda, ve které je více než polovina obyvatelstva mladší 18 let a jež na školství vynakládá 3,8 procenta HDP, má velikou vizi. Do roku 2020 by se ráda proměnila ze zemědělského státu ve vzdělanostní společnost. V rámci regionu, pochopitelně. Náznaky tu jsou. I v Sozi, opravdové díře, řečeno neuctivě, funguje signál obou mobilních operátorů, Rwandatelu i MTN. Už předloni měli Rwanďané v provozu 650 tisíc mobilů a počty rychle rostou. Globalizaci neutečete. Nikde.

AIDS? Známe a bojujeme Pár kilometrů, ale posun o století. Takový je rozdíl mezi sozijskou „išúri“ a základkou v Kagogu. I ona stojí na krásném místě, tyčí se na ostrohu nad jezerem Burera. To by bylo koupání! Jenže ouvej, ve vodě je tolik sinic a bakterií, že by namočeným nešťastníkům do pár let rozežraly vnitřnosti. Snad to tuší i 1043 ratolestí, jež se můžou těšit podpoře UNICEF – konkrétně jeho české pobočky. Kagogští mají zdroj pitné vody a 18 latrín rozdělených na klučičí a holčičí, neboť společná WC bývala důvodem, proč někteří rodiče odmítali posílat dívky do škol. A vůbec: tahle škola obdržela národní cenu za podporu dívčí výuky. Je vzorová. I v doslovném slova smyslu – vládě má ukázat, jak by mohlo vypadat i nedaleké „středověké“ zařízení. Humanitární organizace se nemohou starat o vše; těšit je ale může pracovitost afrických školáků. Ti moc dobře vědí, že vzdělání je jediná cesta, jak z bídy uniknout. „Fascinuje mne ctižádost, píle a zvídavost rwandských dětí. Chtějí se toho tolik naučit,“ řekl loni týdeníku EURO německý rejdař a miliardář Peter Krämer, otec projektu Školy pro Afriku, který má do roku 2010 zajistit vznik tisícovky škol v šesti zemích.
Velkým úkolem je i zvýšení povědomí ve věci HIV/AIDS. Dle odhadů je virem zasaženo asi pět procent rwandské populace (na střední Afriku slušivé číslo) a o tom, že nemoc existuje a jak se přenáší, ví v zemi jen pětina mládeže! Jen si tak říkám, k čemu jsou v chudé oblasti, kde bosí lidé pendlují jako mravenci i s kanystry vody, poučení o kondomu. Milování je široko daleko jedinou radostí, kterou tu lidé mají. Prezervativ? Toť opravdový luxus. „Já mám pět dětí, normální je mít i osm. Ale včas jsem utáhl kohoutek,“ směje se zdejší Antoine. Dle CIA zde připadá 5,31 dítěte na jednu matku a díky podpoře má polovina nemocnic přístup k léku Nevirapin, který brání přenosu HIV z matky na plod. Navzdory pokroku novorozenci obecně stále čelí desetiprocentní šanci, že nepřežijí páté narozeniny. I na tyhle údaje si vzpomenu, když odjíždíme z Kagoga a čtu si obří nápis nad barelem: „Hand wash saves life.“ Nasedáme. Začíná pršet. Znenadání. Rychle. A hodně vydatně.

Voda v zemi dvou G Z města Ruhengeri vyrážíme na západ; po levici s pohořím Virunga a jeho občas zasněženým vrcholem Karisimbi (4519 m. n. m.), posledním útočištěm, kde žijí horské gorily proslavené příběhem primatoložky-mučednice Dian Fosseyové. V současnosti jich přibývá, populace čítá asi 500 jedinců. A co pytláci, eventuálně popelníky z gorilích tlap? „Zabiješ gorilu, zabiješ ekonomiku země,“ říká mi místní Gédeon, dle něhož by takový pytlák měl radši ukončit sám svůj život. „Trest smrti už nemáme, ale takové doživotí by nikdo zažít asi nechtěl,“ vypráví a já pochopím, že zabití gorily je těžší zločin než vražda. Jednodenní výlet „na opice“, mezi nimiž stále žije starouš Silverback, stojí asi 600 dolarů. Žádná láce. Jde o vítaný příspěvek do rwandských fondů. Ne náhodu má země přízvisko země dvou G: goril a genocidy. V angličtině bych přidal i třetí G: gems (drahokamy). Ač se ve Rwandě žádné diamanty netěží, patří k významným vývozcům – konžská hranice je totiž téměř na dohled… Naopak tímto směrem míří konvoj Mezinárodního červeného kříže. Dva, čtyři, šest… Osm kamionů s cenným zbožím. Ale to už jsme v Cyambuye, další išúri. Do téhle školy chodí 1103 dítek a díky českému příspěvku dává školákům i místní komunitě čistou vodu. To nejcennější. Je to vskutku krutý paradox, že tak úrodná a vlahá země poskytuje převážně nepitelnou vodu. Přestože se jedná o oblast takzvaného Mezijezeří, jen 41 procent obyvatel Rwandy má stálý přístup k pitné vodě. Zde tu šanci, díky Čechům, kteří přes UNICEF poslali do země od roku 2003 asi dvanáct milionů korun, mají. Cyambuyská škola by měla patřit k těm modelovým; i s modernější výukou – nemá jít jen o memorování. „Gramotnost mezi mladými činí asi 70 procent a zvyšuje se. Jsme na tento pokrok hrdí,“ řekl týdeníku EURO Jusuf Murangwa, šéf Národního statistického úřadu. Další statistiky už nejsou tak povzbudivé. Na 50 tisíc obyvatel připadá jediný lékař. Skoro polovina dětí mladších pěti let trpí podvýživou, kosí je nemoci. Tyfus, cholera, žloutenka. Ve zdejší oblasti je nejčastější příčinou úmrtí zápal plic. Vysmátá dítka stále kašlou; maně vzpomínám, jak jsem na tom s očkováním na tuberkulózu. A jedno z mrňat v modré kapuci, které se ke mně přitočí, řekne na rozloučenou jediné anglické slovo: „Food.“

Dětství v kanálu, oběd na skládce Potíže nemají jen děti z vesnic, ale i měst. Kigali má milion krků, mezi nimiž se najde i bezprizorní mládež. Chcete příklad? Osmiletý Alfons se toulá s Patrickem ulicemi od svých šesti let, rodiče nemá. Spal v kanálu, jedl na skládce. Peníze si vydělává pokoutně, ale těžko by přiznal, že v ruchu afrického velkoměsta existuje dětská prostituce a krádeže. „Takových dětí ulice je v Kigali asi tisíc, v celé zemi to odhadujeme na 7000,“ říká mi streetworker Elie, ředitel centra FIDESCO, jež má takovým malým Alfonsům pomáhat. Středisko bylo založeno v roce 1992, kdy zelinářku Daphrose Rugambovou trápily dětské krádeže a přemýšlela, co s tím. Proto vzniklo „průchozí“ zařízení, do nějž mají opuštění chlapci přístup; mohou se zde umýt, najíst a jsou vedeni ke školní docházce. Na směny pečují o středisko, vaří, uklízejí. Poradí i psycholog, dochází sem lékař. V takové péči je nyní asi 200 kluků ve věku sedm až 18 let. Podobných institucí je v celé zemi asi 35. Další možná přibudou. Trochu to bude záležet i na vnějších zdrojích. Projevuje se globální krize i ve fundraisingu? „Zatím nějaká přesná čísla říci nemůžeme, protože se rozpočty připravují na delší období, ale rozhodně situaci sledujeme a nepodceňujeme,“ řekl týdeníku EURO Joseph Foumbi, rwandský ředitel UNICEF. Z oázy dětí ulice prchám do oázy luxusu a čistoty, do slavného „Hotelu Rwanda“. Do hotelu Milles Collines, v němž zástupce ředitele zachránil během genocidy 1268 lidí. Takové štěstí neměli manželé Rugambovi, zakladatelé centra FIDESCO, jejichž dobrý skutek byl, jak to tak bývá, po zásluze „potrestán“ – oba byli při násilnostech roku 1994 zabiti.

Lebky, lebky, lebky… Chýlí se čas k odjezdu. Kousek od metropole, v městečku Nyamata, je kostel; dnes už spíše kostnice. Před patnácti lety se do něj a přilehlé diecéze ukrylo 20 tisíc Tutsiů, v bláhové představě, že je vysvěcená půda ochrání před sbory Interahamwe. Chyba lávky. Střecha kostela je prostřílená jako cedník. Skrze otvory po kulkách dopadají paprsky na srovnané kupičky oblečení, které sem byly jako memento umístěny z otevřených hromadných hrobů, když se padlým dostalo řádného pohřbu. Analogie s vystavenými stohy brýlí, bot či vlasů v Osvětimi je očividná. Ale tam už vyčpěl pach hniloby, pach smrti. V Nyamatě ještě ne. „Zabíjeli je vším možným. Mačetami, kladivy, srpy, klacky, kopími. Časté bylo zemědělské náčiní, i motyky. Shazovali lidi do septiku, aby utonuli v lejnech. Jiné mrtvoly naházeli na kupu, na jejíž vrchol položili nahou ženu s dítětem u prsu. Předtím ji ještě znásilnili a vagínu prokláli píkou,“ vypráví mi správce. Procházím mezi regály, v nichž jsou stovky, tisíce lebek. Každá třetí je rozbitá, každá čtvrtá má mačetou či srpem odseknutou část… A jestliže já mám v téhle stístěné hrobce slzy na krajíčku, pak zdejší správce, jenž zde ztratil celou rodinu, děti, přátele a sousedy, nepokrytě pláče. Pokolikáté už asi?
Kdo má rád horory, které píše život, měl by sáhnout po knížce Gérarda Pruniera: Rwandská krize. Dějiny genocidy (1995). O tom, jaké peklo se ve Rwandě událo a na jakém politickém pozadí, píše realisticky a bez příkras. „Sadismus spojený s rasismem dosáhl neuvěřitelných extrémů. Hutuský profesor Butare University, jehož tutsijská manželka byla v pokročilém stupni těhotenství, musel přihlížet tomu, jak jí byl zaživa vykuchán plod z těla, a ještě nenarozené dítě jim cpali do obličeje: „Na! Sežerte si svýho bastarda!“ píše poučený Prunier, bývalý poradce Mitterrandovy vlády a pařížský profesor. Ženy byly nuceny zabíjet své děti, děti musely zabíjet své rodiče… Statisíce smíšených, ale i příliš krásných hutuských žen byly znásilněny, Tutsijek se často chopili pověření znásilňovači vyzbrojení virem HIV, aby bylo „odplevelení“ dokonalé. Biologická časovaná bomba. Anebo lidské miny.
Výčet hrůz nemá smysl. Je jich příliš. A ve chvíli, kdy se na místě oficiálního památníku genocidy v Gasabu, v jehož okolí dlí 250 tisíc obětí, zastavuje rozjuchaná výprava fotící se bez náznaku piety u fontánky, mne hanba fackuje. Za ně. A trochu i za ostatní „muzungy“. Počínaje belgickými antropology, kteří tu ve 30. letech rozdmýchali rasovou nenávist (roku 1933 zavedli identifikační kartičky) a použili i prazvláštní národnostní dělítko: kdo měl víc než deset krav, byl Tutsi. Trochu za Francouze, kteří s hutuskou vládou podepsali v 90. letech rekordní zbrojní kontrakt a po masakrech poskytli řadě papalášů azyl. Trochu za liknavost OSN. Trochu za Američany, jejichž prezident se po traumatu ze Somálska odmítl vmísit „do dalšího lokálního konfliktu“. A za výletníky, kteří bez úcty skotačí na masových hrobech. Podivná turistika. Do krásné, leč zbídačené země, jež nezemřela, ale měla na kahánku. A jako všude jinde jsou její jedinou budoucností zdravé a vzdělané děti.

* ROZHOVOR (foto hlavička)
Pavla Gomba
Smyslem je zaniknout „Vybíráme země, které jsou velikostí srovnatelné s ČR. Aby byly výsledky naší pomoci více vidět. I proto jsme si zvolili k přímé podpoře Rwandu a Bhútán,“ říká Pavla Gomba (35), ředitelka Českého výboru pro UNICEF, který do vybraných zemí může posílat cíleně 20 procent svých příspěvků. Zbývající většina jde na globální projekty.
EURO: Po sedmé jste navštívila Rwandu. Jste spokojena, jak běží české programy? GOMBA: Loni jsme prvně podpořili centrum pro děti ulice. Z našich peněz se hradí provoz, takže to těžko srovnáte na první pohled. Střediskem ale každoročně projdou desítky dětí, které mají díky podpoře útočiště, chodí do školy. Starší se mohou vyučit třeba automechanikem, takže jsme viděli, jak jsou začleňováni do normálního, samostatného života. EURO: Ve školách už výsledky vidět jsou? GOMBA: Je velký rozdíl, kdyby dítě chodilo do školy, kde není pitná voda a WC. Součástí našich programů už proto bylo zavedení vody, zřízení jídelny, ale i oddělených toalet. Nyní mne potěšilo, že už nejde jen o to, dostat děti do lavic, ale zlepšit i výuku. Když má učitel skutečný zájem o to, co si děti myslí, buduje tím také jejich sebevědomí. EURO: Chcete rwandské vládě ukázat, jak by to měla dělat? GOMBA: Smyslem UNICEF je zaniknout, aby nás nebylo zapotřebí (smích). I když to bude ještě chvíli trvat… Žádná organizace nemá dost peněz, aby mohla nekonečně stavět a platit školy. Jediným řešením je vyzkoušet, co v zemích funguje. My můžeme čerpat poznatky z řady zemí, kde působíme, a nejlepší nápady šířit. Ideálně je místní vláda převezme a bude sama financovat. EURO: Může UNICEF díky diplomacii prosadit i systémové změny? GOMBA: To je naše výhoda. Bezprostředně po genocidě nastal problém se sirotky; Rwanda se stala zemí s nejvyšším počtem sirotků na světě. A k tomu, co všechno zažili, se přidaly i potíže u dívek, neboť dle dědického práva nemohly dědit. Dva roky jsme jednali s vládou, aby byl zákon změněn v jejich prospěch. Dokonce i zpětně, což se podařilo. Pak byly navráceny domečky a pole i těm děvčatům, jež přišla o rodiče. Je veliký rozdíl nákladně pro ně budovat sirotčince, anebo jim zajistit původní domov. EURO: Po pěti letech jste se setkala s Maniranhundou, hrdinkou televizního dokumentu. Dojalo vás to? GOMBA: Takové konkrétní příběhy, které může člověk sledovat, jsou důkazem, že to má smysl. Když jsme o ní v roce 2004 natáčeli reportáž, byl to jeden z nejsmutnějších příběhů, jaké si umíte představit. Ztratila rodiče, starala se o dva malé sourozence. Měla malárii. Dennodenně chodila šest kilometrů pro vodu, která byla infikovaná. Všichni onemocněli. Když jsem se s ní před pár dny setkala, tedy poté, co tam UNICEF vybudoval zdroje pitné vody a zázemí, mohla jsem s ní mluvit bez překladatele. Protože nemusí chodit s kanystry pro vodu, ale dochází do školy. Má šanci na lepší budoucnost. Jednou by chtěla být učitelkou. *
BOX (pod rozhovor)
Jak dětem pomoci? Číslo účtu: 2200022/0300, variabilní symbol 9 – ČSOB, a. s., Arbesovo náměstí 7, Praha 5
Zasláním DMS: ve tvaru „DMS UNICEF“ na číslo 87777; z odeslaných 30 Kč získá dětský fond OSN 27 Kč
Koupí předmětů: pohlednice, kalendáře, hračky, hrnky nebo trička na stránkách www.unicef.cz

*
BOX (mapka)
Rwanda v datech Počet obyvatel: 10 186 000
Rozloha: 26 338 km2
Hustota osídlení: 387 lidí/km2
Hlavní město: Kigali
Náboženství: katolíci 57 %, protestanti 26 %, adventisté 11 %, muslimové 5 %, ateisté 2 %
Národnosti: Hutu 84 %, Tutsi 15 %, Pygmejové Twa 1 %
Jazyky: kiňarwandština, francouzština, nově angličtina
Den nezávislosti: 1. července 1962 (od Belgie)
Nominální HDP: 355 USD na hlavu
Pramen: CIA World Fact Book, OSN
*
BOX (foto auto)
Kolik stojí lidský život? Co může UNICEF za příspěvky pořídit (v korunách):
6 – test na zjištění infekce HIV
100 – 500 tablet na čištění vody (jedna stačí na vyčištění pěti litrů)
150 – teplá přikrývka pro jedno dítě
450 – iontová směs, která může zachránit život až deseti dětem při průjmech
600 – proočkování jednoho dítěte proti šesti hlavním infekčním onemocněním
768 – dávka antiretrovirového léku pro těhotnou ženu s HIV a nenarozené dítě
1000 – potravinová směs Unimix pro 20 dětí postižených těžkou podvýživou na týden
3800 – „škola v krabici“, sada učebních pomůcek pro učitele a 80 žáků
5760 – dostatek stravy, ošacení a učebních pomůcek pro jednoho sirotka s AIDS na rok
Pramen: UNICEF

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče