Když fotografie vyhrála nad kresbou

11. června 2009, 16:15 - Karel Hvížďala
11. června 2009, 16:15

Lingvista Jindřich Toman představil unikátní fotografickou sbírku

Před několika týdny se objevila na pultech knihkupectví pozoruhodná kniha profesora lingvistiky v americkém Michiganu Jindřicha Tomana s názvem Moderní česká kniha, Foto/montáž tiskem. Vydalo ji nakladatelství Kant v edici Zdeňka Primuse v grafické úpravě Roberta V. Nováka.

Jak se lingvista, žák profesorů Jacobsona a Chomského, dostane k fotografii, ke kolážím a moderní typografii?
Nepovažuji se výlučně za lingvistu, vždycky jsem dělal víc věcí najednou, což bylo dobré, protože díky tomu jsem přežil. Kdybych dělal jen jednu úzkou věc, utopil bych se v monokultuře. A musím se přiznat, že dělat i jiné věci mě vždycky bavilo.

A jak jste se dostal ke knihám?
Od studentských dob jsem sbíral avantgardu a dvacátá a třicátá léta, takže by se dalo říci, že je za tím sběratelská záliba, ale asi taky jako profesor neumím jinak: když něco shromažďuji, dívám se na to zároveň jako na studijní materiál. Nikdy jsem věci nesbíral jen pro potěšení. Když jsem něco sbíral, vždy jsem přemýšlel o tom, co se tím dá ukázat, co se tím dá říci, jaké nové prostory si tím otevírám. Šlo tedy o intelektuální sbírání, i když ten materiál je vesměs velice sensuální. Jeden přítel, když si knihu prolistoval, řekl, že z ní dýchá duch svobody. Koláž je doopravdy velice svobodná forma vyjádření…

To jistě, ale zároveň už je tam vidět i začátek budoucí slepoty: oslnění Říjnovou revolucí, Ruskem a totalitou…
Jo a ne. Když se budeme konkrétně zabývat morfologií a technikami, tak mohu říci, že fotomontáž vznikla prakticky současně s fotografií.

Kdy vznikla první fotografická koláž?
Nejstarší českou fotomontáž jsem našel z roku 1869.

A v zahraničí?
Přesné datum neznám, ale vím, že v Anglii v šedesátých letech předminulého století, už byla povýšena na umění. Pan Rejlander, původně Švéd, tehdy dělal takzvanou kompozitní fotografii a jeden z jeho větších obrazů o velikosti 60 x 80 je složen asi ze třiceti záběrů. V té době již existovaly obě techniky: koláže vystřihované i sendvičové, tedy vzniklé exponováním několika negativů najednou. Je třeba připomenout, že fotografie až skoro do konce 19. století díky nedokonalé technice nedovolovala některé záběry, třeba krajiny, proto na starých fotografiích z té doby nebe nemá žádnou strukturu. Tehdy se nedaly dobře exponovat plochy, na kterých byl velký podíl ultrafialového záření. Aby se to ošidilo, fotografovaly se krajiny zvlášť a nebe zvlášť a pak se dělal mix.

To byla ale manipulace, řekněme, z nutnosti…
Ano, ale je třeba dodat, že manipulace s negativem, papírem, dvojportréty, to vše patřilo již mezi velké záliby dlouho v 19. století. Mluvím o tom ale hlavně proto, že existuje laická představa, že fotomontáž je něco moderního, někdy se říká, že s tím přišli dadaisté nebo že s tím začala levice a avantgarda. Na počátku minulého století došlo jen k jejímu novému pochopení, k nové interpretaci, ale jinak jde o starou techniku.

To je pravda, ve vaší knize jsem našel manipulaci z roku 1906, která vypadá skoro přesně jako to, s čím začal Jiří Kolář v šedesátých letech …
Jak to vzniklo, nevím, nejsem historik fotografie, možná jenom ve vývojce, ale máte pravdu, vypadá to skutečně jako od Koláře. Ta doba je vůbec zajímavá od začátku minulého století do roku 1914, kdy vznikají takzvané humorné a někdy i satirické fotomontáže, karikující třeba knížete Bismarcka. Jde většinou o pohlednice, na nichž jsou města budoucnosti. Dnes je pro nás velká zábava si takové staré pohlednice prohlížet. Našel jsem třeba v jednom časopise koláž, na níž následník trůnu navštěvuje zoologickou zahradu a přítomný generál nařizuje tuleňovi: Křič hurááá!

Přešel bych od techniky k intelektuálnímu sbírání: Vzpomenete si, jaké otázky se vám v hlavě nad sbíraným materiálem začaly rojit?
Nemyslím si, že z pouhého sběru materiálu vyplynou nějaké zásadnější otázky. Ze samotného materiálu vyplynou nanejvýš technické otázky: jak to dělali. Autor si pak klade otázky technologické, a ty jsou samozřejmě také zajímavé. Kreativita tančí vždy spolu s dostupným materiálem, což tehdy determinovalo třeba typografii obálek knížek a časopisů. Důležitější ale je fascinace fotografií, která se zrodila hlavně ve dvacátých letech minulého století. Ve Spojených státech už o deset let dříve.

Můžete tuto fascinaci blíže popsat?
Tato kniha vlastně čtenáři sděluje, že nejrozšířenější fotografie je mechanicky reprodukovaná. Nejjednodušší způsob, jak si pořídit něčí fotografii, je koupit si obrázkový časopis. Zároveň jsou tyto fotografie právě ty největší, které si můžeme levně obstarat. Už první čísla Pestrého týdne z roku 1926 mají gigantický imperiální formát asi 60 x 80 centimetrů. Fotografie se v té době považovala za pravdivé a objektivní zobrazení. Fascinace fotografií se tedy odvozovala z faktu, že šlo o současnou pravdu. Další skutečnost, kterou je třeba připomenout, je, že fotografie vyřadila z provozu kreslící ruku… Nahradila kresbu, subjektivní ruku.

Subjektivní ruka je nahrazena subjektivním okem…
Ne, nikoliv, subjektivní ruka je nahrazena strojem. Kamera je stroj. Samozřejmě že tato diskuse, kterou vy otevíráte, brzy začala, ale teď se bavíme o epizodě, která trvala, řekněme, patnáct let. K tomu je třeba ještě říci, že časopisy v té době žily ve zvláštní symbióze s filmem: Časopis byl nedokonalým bratrancem filmového týdeníku.

A ještě jeden fenomén do toho vstupuje, a to je marketing, který se snaží velkému množství barevných časopisů dát rozpoznatelný řád…
Spíš bych hovořil o dobovém ideálu normy, což platilo jak o designu, tak o stavebnictví. Proto existovala i snaha knižní a časopisecké formáty standardizovat: zrodily se knižní řady, na nichž se podíleli umělci jako Muzika, Štyrský, Toyen a řada dalších.

Co se tedy ve dvacátých letech všechno stalo?
Došlo ke dvěma zásadním změnám. Fotografie vyhrává nad kresbou. A standardizace potlačuje individuálnost, vytváří řady a také knihy se přizpůsobují strojům. Fotomontáž je zároveň potvrzením i negací fotografie. Používá fotomateriál jako imput a neguje ji tím, že už není věrná a objektivní.

Dobrá, ale vraťme se ke knize, ta má širší záběr než zmíněných patnáct let…
Jistě, avantgarda představuje jen jednu kapitolu. Žila v symbióze s nízkým, triviálním uměním, které bylo masově reprodukováno. A bylo tomu opačně, než se často myslí: tyto posuny nevymysleli nejprve umělci, ale naopak avantgarda se inspirovala masovým uměním. Zvlášť zřetelně je u nás tato inspirace vidět právě v podobnosti některých artefaktů s pohlednicemi, na nichž jsou města budoucnosti, o kterých jsem již hovořil.

Co vás při této práci nejvíce překvapilo?
Zaprvé šíře materiálu: každou kapitolu bych mohl rozepsat na stejně velkou knihu. A jako autor jsem zaskočen tím, že lidé si v knize jen listují, dívají se na obrázky, a ty pro mě představovaly jen sekundární, doprovodný materiál. Vlastně jde jen o citace. Těžiště je v textu, který lidi dnes už moc nezajímá.

Karel Hvížďala

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče