Kdy praskne další průšvih

24. června 2010, 11:42 - Lukáš Novotný
24. června 2010, 11:42

Itálie

Podtitul: Země z Apeninského poloostrova může zažít horší úvěrovou krizi než Řecko

Italský prokurátor Alfredo Robledo tvrdí, že jeho země by se v budoucnu mohla potýkat s horší úvěrovou krizí než Řecko. Pravděpodobně ví, o čem mluví. Zastupuje totiž severoitalský Milán ve sporu se čtyřmi bankami, které údajně městu nabízely finanční deriváty, aniž by svého klienta poučily o možných rizicích a skutečných podmínkách takových obchodů. „Existuje obrovský a konkrétní problém, jímž jsou nové bubliny ve smlouvách měst, provincií a regionů, které dříve nebo později prasknou. Nikdo neví, co se poté stane,“ citovala Robleda agentura Reuters. Bez ohledu na to, zda tento právník dokázal domyslet veškeré makroekonomické souvislosti svého vyjádření, měl zřejmě pravdu.
Italské hospodářství je velikostí i veřejným dluhem více než šestinásobné ve srovnání s Řeckem. Itálie sice během krize vedla své finance lépe, ale její dluh vyjádřený podílem na HDP se stále zvyšuje. V kombinaci s klesající konkurenceschopností a chabým růstem proto zůstává extrémně zranitelná vůči šokům v nejistém globálním ekonomickém prostředí.

Čilý dluh

Poté, co Itálie a Řecko přijaly v roce 1999, respektive 2001, euro, úrokové sazby v obou zemích poklesly na úroveň blízkou Německu. Vlády využily levných peněz ke zvýšení veřejných výdajů, zároveň však byly schopné zredukovat schodek rozpočtu i zadlužení. V Itálii klesl veřejný dluh během let 1999 a 2007 o deset procentních bodů ve vztahu k HDP, a v Řecku dokonce o dvanáct. Pak však vypukla krize a zadlužení opět vyskočilo. S podílem veřejného dluhu ve výši 115 procent HDP musí nyní Itálie vydávat při úrokové sazbě blízké čtyřem procentům jen na úroky 4,5 procenta hrubého domácího produktu. To mimochodem představuje letošní rozpočet státu na vzdělání.
Vysoké výpůjční náklady znamenají, že italský dluh se bude zvyšovat svižnějším tempem než ekonomika, jejíž průměrný růst se pro následujících sedm let odhaduje na nominální tři procenta. Řečeno jinak, pokud se Itálii nepodaří dostat svou primární bilanci (rozpočtové příjmy minus výdaje bez zahrnutí úroků z dluhu) do výrazně kladných hodnot (okolo čtyř procent HDP), bude břímě jejího zadlužení rok od roku vyšší. Problém je o to horší, že italský dluh má poměrně krátkou dobu splatnosti, což jej vystavuje ještě větší expozici vůči změnám nálady na finančních trzích.

Loudavá ekonomika

Naopak výhodou Itálie se během krize ukázaly poměrně nízké rozpočtové výdaje, na nichž se příznivě podepsala penzijní reforma z devadesátých let. Finanční trhy ocenily i to, že země nemusela zachraňovat z veřejných peněz konzervativně řízené banky ani se nesnažila oživovat ekonomiku rozsáhlými fiskálními stimuly. Nezaměstnanost se drží pod devíti procenty. Relativně zdravé zůstalo také její vnější zadlužení, neboť v dobách boomu nepřitáhla příliš zahraničních investic. Proto také během krize nestoupla riziková prémie k vládním dluhopisům stejně strmě jako v Řecku.
To však nic nemění na dramatické ztrátě konkurenceschopnosti, kterou Itálie utrpěla od přijetí eura. Jednotkové náklady na práci stouply v letech 2000 až 2009 o 32 procent. Tím se země do značné míry diskvalifikuje z vývozu na hlavní exportní trhy v USA, Číně a v Japonsku. Dle některých studií je klesající produktivita jednou z hlavních příčin loudavé expanze italského hospodářství. To od poloviny devadesátých let rostlo ročně v průměru o 0,8 procenta.

Palebná linie

V loňském roce klesl HDP Itálie o pět procent, což byl nejvyšší propad v poválečné historii. Letošní první čtvrtletí přineslo náznak zlepšení, protože ekonomika stoupla meziročně o 0,6 procenta. Nynější krize eurozóny však může toto křehké oživení vymazat. Pokud se opět začne zvyšovat rizikový příplatek k vládním dluhopisům, bude to pro Itálii znamenat dodatečné náklady na obsluhu veřejného dluhu a potřebu dalších fiskálních opatření. Již koncem května vláda schválila balík úspor, jejichž cílem je snížit do roku 2012 rozpočtový schodek pod tři procenta HDP. Redukce státních výdajů, zmrazení platů ve státní správě a snížení počtu státních zaměstnanců se pochopitelně nezamlouvá odborářům, kteří na minulý čtvrtek vyhlásili na protest generální stávku. Problémy by Itálii paradoxně mohlo způsobit i globální oživení, které by zvýšilo tržní úrokové sazby a vyhnalo vzhůru ceny ropy, na jejímž dovozu je z více než 90 procent závislá. Naplní se tedy scénář advokáta Robleda? Maria Cannataová, která má na ministerstvu financí na starost správu dluhů, je optimistkou: „Investoři by neměli očekávat, že se Itálie ocitne v palebné linii ratingových agentur.“

Graf:
Stále v minusu
Podíl italského deficitu státního rozpočtu na HDP v letech 2002 až 2009 (v %)

2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009
-2,9 -3,5 -3,5 -4,3 -3,4 -1,6 -2,7 -5,3

Pramen: Mezinárodní měnový fond, Istat

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče