Kdopak nám ji dostaví?

16. září 2011, 08:55 - Robert Šimek
16. září 2011, 08:55

V průběhu posledních více než sta let bylo na přestavbu či dostavbu severního křídla Staroměstské radnice vypsáno už osm soutěží, ani jedna ale nenašla vítěze. Architekti předložili stovky návrhů, porota se však nikdy na žádném neshodla.  

Foto: Flickr.com

Otázka dostavby Staroměstské radnice se objevuje v médiích s určitými přestávkami už řadu let. Naposledy ji otevřel letos v březnu tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl, který se pokusil přimět architektonickou obec i pražský magistrát k větší aktivitě. „Je 66 let po válce a na nejúžasnějším místě nejúžasnějšího města světa stále zeje velmi neúžasná díra,“ napsal tehdy. „Už třetí generace Pražanů, českých návštěvníků i turistů tu kouká na jakýsi podivný parčík a na ještě podivnější zadní trakty radničních domů s okny dříve směřujícími nejspíš do nějakých světlíků či dvorků,“ doplnil.

Pražští radní ale reagovali jen velmi opatrně. Dostavbě Staroměstské radnice by se sice většina z nich nebránila, zároveň se ale nikdo nechtěl věcí aktivně zabývat. Dostavbu prosazoval v roce 2007 i předchůdce dnešního primátora Pavel Bém. Tehdy nechal vypracovat odbornou studii a plánoval i vyhlášení mezinárodní soutěže. Členové pracovní skupiny, která měla přípravy na starost, se ale neshodli na zadání a projekt vyzněl do ztracena.

Nemilovaný Nobile

Staroměstská radnice vznikla roku 1338 na základě privilegia Jana Lucemburského a během staletí prošla složitým stavebním vývojem. Křídlo ve směru do dnešní Pařížské ulice bylo původně pouze krátké. Teprve ve 30. letech 19. století byly přikoupeny tři středověké domy, které však potřebám rozrůstající se radnice nedostačovaly. Byly proto zbourány a na jejich místě vznikla v letech 1838 až 1848 novogotická dvoupatrová budova podle projektu švýcarského architekta Pietra Nobileho.

Příliš hmotná stavba s vysokými lomenými okny se ale Pražanům nelíbila, a tak si vymohli, aby nejdůležitější průčelí, obrácené do náměstí, dokončil vídeňský architekt Sprengel. Ten vytvořil v letech 1846 až 1848 východní fasádu s výrazným novogotickým dekorem. Ve skutečnosti však bohaté gotické opěráky a další zdobné prvky pouze členily původní naddimenzovanou stavbu a pokoušely se zakrýt její strohost a fádnost. Ani bohatost architektonických detailů ale veřejnost příliš neuspokojila, a tak byly už od konce 19. století vyhlašovány soutěže na přestavbu tohoto radničního křídla. Žádná ale neskončila úspěchem.

Soutěže bez vítězů

První soutěž proběhla roku 1899 bez výraznějších výsledků. V té, která se konala roku 1908, na sebe nejvíc upozornil Josef Gočár, když v bloku domů mezi Malým a Staroměstským náměstím navrhoval vztyčit stupňovitou pyramidu. Porota ale pro tak revoluční plán neměla pochopení a vítězem se opět nestal nikdo.

Po první světové válce Praha na přestavbu radnice na čas zapomněla a nová soutěž byla vypsána až roku 1937. Funkcionalistická architektura, která tehdy dominovala, se ale k reprezentativní stavbě příliš nehodila, navíc brzy vypukla druhá světová válka, jejíž konec dal snahám o přestavbu zcela nový směr. Roku 1945 byla totiž budova radnice těžce poškozena a Nobileho křídlo se ocitlo v troskách. Soutěž uspořádaná roku 1946 byla proto první, která řešila problém dostavby objektu a měla také rozhodnout, co udělat s troskami. Uvažovalo se i o tom, že by fasáda severního křídla zůstala zachována jako předsazená kulisa a nová budova vznikla až za ní. Rozhodnutí bylo ale jasné – novogotická část měla být až na jedno pole, nezbytné pro statické zajištění radniční věže, stržena.

Ani tentokrát neměla ale soutěž vítěze a rok 1948 následně obrátil zájem společnosti jinam. Další dvě soutěže byly vypsány až po 14, respektive 18 letech. Realizaci některého z návrhů pak překazila invaze spojeneckých vojsk roku 1968.

Problém v zadání

Zatím poslední soutěž byla vyhlášena v roce 1988. Účastnily se jí dvě stovky architektů, výsledky byly ale rozpačité a vyvolaly bouřlivou veřejnou diskuzi. Velké množství návrhů totiž odráželo především neutěšený stav tehdejší architektury. Objevily se plány na vybudování repliky z počátku 19. století, různé postmoderní variace i vyslovené hříčky, doplňující radnici panelovým domem. Není proto divu, že největší oblibu veřejnosti si získala právě zmíněná replika, jejíž podoba byla ovšem značně diskutabilní.

Soutěž tedy ukázala především na problém, který se týká architektury všeobecně – zadavatel musí vědět, co od stavby očekává. Pražský magistrát to tehdy nevěděl, jen měl pocit, že by měl pro další generaci architektů takovou soutěž uspořádat.

Následující léta odložila problém dostavby Staroměstské radnice opět stranou. Na volném prostranství vznikla nejprve improvizovaná scéna, poté tržiště a nakonec nepříliš výrazný park. Odborná část veřejnosti má stále za to, že by si Staroměstské náměstí dostavbu radnice zasloužilo. Většině Pražanů je to ale spíš jedno, proto jakákoli snaha něco změnit bude jistě během na velmi dlouhou trať.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče