Kdo „vlastní“ vzdělávání?

17. března 2009, 12:05 - Ivan Pilný
17. března 2009, 12:05

Kvalitu bychom neměli posuzovat podle ministerských akreditací

Jsme svědky a také objekty souboje o to, kdo, kdy, jak a kde nás bude vzdělávat. Velké ambice si dělá stát. Nechává vyrábět a vzápětí popírá bílé a zelené knihy, svatořečí a pak zatracuje a odkládá školné. Stát má v ruce řadu nástrojů: ovládá, reguluje, akredituje, monitoruje, řeší personální otázky a přerozděluje peníze daňových poplatníků. Tahle tendence se nezmenšuje ani s krizí. Dotyčné ministerstvo s kuriózním názvem jako jedno z mála zvýšilo počet úředníků, a to hned o třicet procent. Kvantita a snaha, zdá se, výsledky nepřináší. Komerční sféra kritizuje úroveň absolventů kamenných škol, učňovské školství je pod kytkami. Ani my sami nemáme pocit, že to, co do nás a našich dětí dostalo „bulimické“ vzdělávání, je to pravé ořechové, a vzděláni si nepřipadáme. Bulimické vzdělávání je popis procesu, ve kterém jsme nuceni se nacpat tím, co je na jídelníčku, a pak se snažíme pokud možno bez následků totéž vydávit u zkoušky.
„Neviditelná ruka trhu“ také nemá velké šance. Kdyby trh dokázal předvídat, co bude za pár let a adekvátně reagovat, asi bychom se dokázali vyhnout krizím. Některé tolik žádané schopnosti má jen malé procento populace a to dramaticky nezvětšíme, stejně jako počet nadaných basketbalistů s výškou nad dva metry. Mobilní a flexibilní pracovní síla bezproblémově se stěhující z neprofitabilních do ziskových odvětví je zatím také jen iluzí. Zdá se, že odpověď na titulní otázku zní: „Jsme to my sami“. Měli bychom přijmout pár axiomů. Vzdělání je investice do naší budoucnosti a ten, kdo ji spravuje, jsme my sami. Je celoživotním procesem. Heslo Učit se, učit se, učit se, neztrácí pravdivost jen proto, že jej prý kdysi vyslovil Lenin. Musíme se naučit dělat kompromisy mezi individuálními přáními a společenskou poptávkou, má to výrazný vliv na naši výplatní pásku. Vybírejme si vzdělávací instituce, které uvolňují, a nikoli svazují potenciál, s nímž jsme se narodili. Kvalitu bychom neměli posuzovat podle ministerských akreditací a prezidentem jmenovaných akademických funkcionářů, ale podle uznávaných mezinárodních standardů. Ty se, možná inspirovány průmyslovými ISO a Six Sigma, začínají objevovat. Imperativem je oceňovat ty učitele, kteří berou svou práci ne jako povolání, ale jako poslání.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče