Kdo se to tu svíjí v křečích?

01. června 2010, 15:38 - Jefim Fištejn
01. června 2010, 15:38

Další zadlužování a zvyšování daní nevyřeší problémy evropského sociálního modelu

Prvovoliči v České republice houfně volili napravo od středu a nepoctiví vykladači přispěchali s tvrzením, že se tím mladí Češi dostávají do rozporu s evropským trendem, což bude zřejmě projevem jejich demokratické nezralosti. Svými postoji prý ohrožují osvědčený evropský sociální model. Tito vykladači opakováním ušmudlaných klišé dávno vyvrácené praxe dokazují, že část české politologie zkameněla v evropských prvohorách a ztratila spojení s realitou. Jen hromadný odklon mládeže od klasického levičáctví vysvětluje, proč lze dnes státy Evropské unie vedené sociálnědemokratickými vládami spočítat na prstech jedné ruky – Španělsko, Portugalsko, Řecko, Slovensko, Kypr. Zapomněl jsem snad na někoho? Hádejte, ve kterých zemích EU je nejvyšší nezaměstnanost a státní zadluženost? Uhodli jste. Právě v těch jmenovaných.
Jak je na tom za dnešních podmínek evropský sociální model? Sílí snad v důsledku krize volání po sociálních jistotách? Možná sílí, ale daleko široko není nikdo, kdo by je vyslyšel. Navzdory tvrzení zapadlých českých sociálů je v Evropě módou škrtat mandatorní výdaje a rušit velkorysé sociální programy. V květnu i španělští socialisté prosadili v parlamentu snížení platů státních zaměstnanců o více než pět procent. To představuje úsporu patnácti miliard eur. Chtěli se tím vyhnout snížení investičního ratingu Španělska. Marná snaha. V Británii nová konzervativně-liberální vláda oznámila snížení rozpočtových výdajů o šest miliard liber. To je jen první krůček. Na cestě je nový rozpočet počítající s utažením opasku rovnou o dvě dírky. Britští vládní činitelé mluví o nadcházející „době šetrnosti“ se stejným nadšením, s nímž čeští socialisté slibují modré z nebe. I Irové se pasují na mistry tuhého šetření. Jejich ministr financí Brian Lenihan začal škrtat výdajové položky již koncem loňského roku. Nyní přispěchala Itálie. Vystrašilo ji, že zůstane sama s evropským sociálním modelem. Oznámené úspory ve výši 24 miliard eur vyvolaly u italských odborářů chuť stávkovat v ještě větší než obvyklé míře. Premiér Silvio Berlusconi je však neoblomný: „Po léta si žila Itálie stejně jako zbytek Evropy nad poměry. Všichni jsme na jedné, potápějící se lodi.“
Je zvláštní, jak krize státního dluhu dokáže zbystřit mysl politiků. Ve snaze vyhnout se nepřízni investorů všichni nyní jako o závod nahlodávají evropský sociální model. Tento ještě nedávno nemyslitelný postoj může znamenat zásadní obrat v evropském uvažování o státu a jeho závazcích vůči občanům. Jako by dobře rozjetý stroj přemrštěných sociálních nároků a nákladů přeložených na bedra budoucích generací náhle narazil na zdvojenou betonovou zábranu – strach z neudržitelného dluhu a z hluboké demografické změny. Někdo může doufat, že jde o drobný výpadek a po čase se vše vrátí do starých kolejí. Někdo může poukazovat na rostoucí podíl starých lidí, kteří budou nadále volit strany, jež slibují, že jim zajistí zasloužený a důstojný život ve stáří. Nezajistí. Nebude z čeho. Sociálnědemokratické pohádce, že to zařídí hospodářský růst, může uvěřit jen Červená karkulka. Dle výpočtů britského Institutu pro ekonomické záležitosti průměrný hospodářský růst činil v době po druhé světové válce 2,5 procenta ročně. V příštích desetiletích prý nemůže být vyšší než 1,5 procenta. Přitom dle propočtu londýnského Centra pro ekonomické reformy „počet obyvatel v důchodovém věku v příštích 25 letech stoupne o 32 procent a lidí starších 85 let se zdvojnásobí“. Poděkujme dnešní medicíně za prodlouženou délku života a konstatujme, že očekávaný hospodářský vývoj naděje zítřejších dlouhověkých splnit nedokáže. Česká republika je na tom zhruba stejně jako zbytek Evropy. I v ní stejně jako jinde zpomalující se nástup pracovního dorostu, přebujelá veřejná sféra, vysoké daně a odvody, ceny energií, které tlačí vzhůru vládní požadavek na výši podílu obnovitelných zdrojů, a regulatorní tlak na finanční průmysl dusí možnost nových půjček a investic.
Za těchto podmínek se nezdá další zadlužování a zvyšování daňové zátěže živnostníků a podnikatelů citlivou odpovědí na problémy evropského sociálního modelu, jenž se svíjí ve smrtelných křečích. Naopak, po dnešních úsporných opatřeních by měla přijít ekonomická liberalizace, zesílená konkurence a vyšší flexibilita pracovních trhů. To vše za účelem podpory soukromé sféry, jež je jediná schopná stimulovat vynalézavost, inovace a růst. Budování hladových zdí alternativou k tomuto programu není.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče