Kdo se bojí, nesmí do Ruska

15. září 2011, 18:35 - Tomáš Pergler
15. září 2011, 18:35

Rusové na Česko slyší, a tak si můžeme dovolit zdravě sebevědomý přístup, říká český ambasador v Moskvě

Málokterému velvyslanci se poštěstí, že v těsném závěsu za sebou vystřídá post hned ve dvou nejdůležitějších velmocích. Loni velkou rošádu provedl Petr Kolář, když vyměnil Washington za Moskvu. Zatímco v politice vidí kontinuitu, jako vystudovaný etnolog si všímá i ruských zvláštností. „Když vidíte ty silné make-upy, divíte se, že je možné celý den je nesetřít,“ říká český velvyslanec v Ruské federaci.

Do Moskvy jste přišel před rokem z postu velvyslance ve Washingtonu. Jaké to je přejít z jedné velmoci do druhé? Možná paradoxně v tom vidím určitou kontinuitu. USA jsou našimi spojenci v NATO, a bezpečnostní nebo politické aspekty našich vztahů s Ruskem se tedy liší, ale rozsah práce je víceméně stejný. Podobný je i globální rozměr ruské a americké zahraniční politiky. Jak USA, tak Rusko hrají nebo chtějí hrát roli světové velmoci. Koneckonců není ani žádnou novinkou, že obě země jsou sebou navzájem fascinovány a hledají k sobě cestu. Je to logické – svět se výrazně mění a je třeba hledat spojence.

Velký rozdíl je ale u nás ve vnímání obou velmocí. K Americe má většina Čechů bezproblémový vztah hraničící s obdivem, pod pojmem Rusko si lidé vybaví spíše rok 1968 a okupaci nebo peníze a velké sebevědomí takzvaných nových Rusů. Snažíte se takové schematické vnímání narušit? Snažím se proti tomu vystupovat tam, kde to má smysl, kde cítím, že různé šablony a resentimenty jsou jen umělé. Nesnažím se o to tam, kde představa odpovídá realitě. Mimochodem Rusové o nás mají vžité představy také. A s nimi se dá pracovat. Podobně jako Britové, Francouzi, Italové, Němci a Američané i my máme určitou známku, obchodně řečeno brand. Pro nás jako malý národ je to privilegium. Když jsem v Americe řekl, že jsem z Česka, zařadit si mě dokázali spíše vzdělanější lidé. V Rusku nás takto identifikují snad úplně všichni, i ve Vladivostoku nebo na Kamčatce.
Z toho vyplývá, že Češi si mohou v Rusku dovolit emancipovaný a zdravě sebevědomý přístup.

Jakou známkou tedy v Rusku disponujeme? Slovo Česko vyvolává v drtivé většině pozitivní reakci. Kromě krásné Prahy a Karlových Varů nás vnímají jako bratry Slovany, výborné hokejisty, ale také jaké výborné a schopné inženýry. V poslední době ale roste také počet manažerů. Často se stává, že když chce západní firma v Rusku uspět, najme si na to Čecha. Lépe se učíme řeč a rozumíme tamějšímu prostředí. Jsme zkrátka vnímáni jako národ, který dokáže s Rusy dělat dobrý byznys a zároveň být příjemným partnerem druhých.
Zajímavé je, že tato komparativní výhoda je ještě více než v Moskvě cítit v regionech. Moskva už je byznysem skoro přesycená, ale třeba v Jekatěrinburgu nebo Kazani téměř každý, s kým se setkám, v Česku již byl, nebo k nám dokonce pravidelně jezdí.

Inicioval jste výstavu o roce 1968, což je pro Rusy stále kontroverzní téma. Berete to jako svého druhu osvětovou práci? Kdo se bojí, nesmí do Ruska, což platí nejen o byznysu. Jsou témata, k nimž se musíme umět postavit čelem. Rusové o roce 1968 dobře vědí, ale většinou to neřeší. Nicméně tu stále najdeme lidi, kteří jsou ideologicky zpracováni komunistickým režimem.
My ale máme vesměs dobré zkušenosti. Kromě rozpačitých reakcí některých médií, která nejen v samotné výstavě, ale i ve vydávaných doprovodných brožurách vidí příliš riskantní věc, na níž by si mohly spálit prsty, jsem se setkal s velkou podporou. Celou tu akci beru jako kompliment emancipovanému ruskému národu, kterému si můžeme dovolit připomenout i takovou věc. Mimochodem impulz k výstavě o roce 1968 nepřišel od nás, ale z ruské strany, z Galerie bratří Lumièrů.

Do vaší agendy nespadá pochopitelně jen kultura, ale také obchodní vztahy. Ambasáda má svůj obchodně-ekonomický úsek, v Rusku působí Czech Trade a České centrum. Má zájemce o podnikání v Rusku vůbec šanci vyznat se v takto nepřehledné struktuře českých zástupců? Trochu bych vaši otázku obrátil. Já mám radost z toho, že roste počet mladých, sebevědomých a schopných, kteří od nás potřebují minimum. S těmi se spolupracuje skvěle. Na ně se obracím spíše já, když potřebuji podpořit nějakou akci ambasády. Pak jsou ti, kteří pomoc velvyslanectví potřebují, protože se dostali do potíží nebo chtějí někde pootevřít dveře. Třetí kategorii tvoří zájemci, kteří se do Ruska chystají a potřebují se zorientovat. V tom jim mimochodem mohou pomoci také pobočky českých právních kanceláří, které v Moskvě působí.
Servis, který ambasáda nabízí, je celkem jasný – pomáhat především ve státních zakázkách, což se týká nejen ruských státních firem a ministerstev, ale i regionů. Czech Trade pomáhá v konkrétních obchodních případech formou „business to business“. A Czech Invest poněkud paradoxně v Rusku nepůsobí. Nikdy se ale nestalo, že by z velvyslanectví nějaká firma odešla bez základní podpory a informací. Dostane se jim mimochodem i dobrého zázemí v podobě Českého domu, kde funguje podnikatelský klub.

Je role Českého domu opravdu tak stěžejní, aby se do jeho rekonstrukce masivně investovalo? Nabízí se tady srovnání s Bohemian National Hall v New Yorku, což je také objekt, který spolykal stovky milionů korun. Není to zbytečný luxus? New York je trochu jiný případ, protože tam šlo o udržení národního dědictví, o záchranu toho, co vybudovali naši předkové. Na Manhattanu se nemáme za co stydět. Ano, bylo to dražší, než se předpokládalo. Stávat by se to nemělo, ale já vítám, že má v New Yorku Česko takový dům. A to včetně restaurace Hospoda.
A teď k Rusku. Český dům v Moskvě na sebe vydělává. Nejen na sebe, ale i na česká centra, která máme po světě. Kdyby nebylo Českého domu v Moskvě, nejsou peníze na řadu projektů jinde. Proč by se měl český stát zbavovat objektu, který vydělá víc, než potřebuje, a ještě dotuje jiné? V žádném případě proto nejsem příznivcem prodeje Českého domu ani jeho privátního využití. Rád bych, aby Český dům ještě více přitahoval českou podnikatelskou a manažerskou elitu, která dnes v Moskvě žije. Metropole je sice plná luxusních a zajímavých restaurací, ale já bych chtěl, aby Český dům v této konkurenci obstál. Na tom je třeba ještě hodně pracovat.

Neplánují se nějaká nová diplomatická zastoupení České republiky? Třeba v Jekatěrinburgu nebo Kazani, kde se koncentruje byznys? Já bych byl určitě pro, kdyby na to byly peníze. Zřízení generálního konzulátu by byl kompliment hostitelské zemi, ale jsou na něj třeba finance. Prozatím můžeme zkusit jít cestou honorárních konzulů, ve Spojených státech už jich ostatně máme sedmnáct. Rusko je samozřejmě jiná kategorie, tam si musíme dávat pozor i na to, aby adepti na funkci měli nejen peníze na provoz kanceláře, ale aby tyto prostředky pocházely z poctivého podnikání.

O vás se traduje, že jste manažerský typ. Jak jste se vyrovnal se skutečností, že mnoho obchodních i osobních kontaktů v Rusku se opírá o známosti lidí ještě z dob komunismu? Velvyslanectví, kde jsem pracoval, jsem se snažil řídit jako privátní firmy. Samozřejmě to má své limity – existují jiné zákony a těžko se mění zaměstnanci. Nicméně když si vytvoříte určitou pověst, pak k vám lidé, s nimiž byste se musel rozloučit, ani nepřijdou.
Na svůj tým si nemohu stěžovat, jsou to mladí lidé s obrovským elánem a chutí pracovat. Na druhé straně je pravda, že zrovna Rusko je zemí, která různým lidem poskytuje ideální působiště. Osobně nikoho nekádruji, ale jasně dávám najevo, že byznys s Ruskem nesmí být opřen o vazby z generálských škol Sovětského svazu. Současný trend je naštěstí jiný. Pořádám pravidelná setkání českých manažerů, což jsou lidé, kteří mluví perfektně anglicky, naučili se rusky, i když někteří ruštinu už ve škole neměli, řídí se obchodními pravidly, která nejsou zatížena falešnými představami. Stručně řečeno – saunováním a opíjením se do němoty se velký byznys v Rusku dnes nedělá.

Velvyslanec v Rusku
Petr Kolář (49)
-Vystudoval knihovnictví a národopis na Karlově univerzitě, před rokem 1989 pracoval v Československé akademii věd. -Počátkem 90. let působil jako novinář, od roku 1993 pracuje na ministerstvu zahraničí.
-Od roku 1996 postupně vystřídal velvyslanecké posty ve Švédsku, Irsku a Spojených státech, loni se stal českým ambasadorem v Moskvě. -Je ženatý, má dvě děti.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče