Kdo nevěří, ten platí

17. července 2009, 11:45 - Martin Shabu
17. července 2009, 11:45

Česká diplomacie selhala, obnažilo se alianční vakuum

Ministr kanadské vlády přijede do Prahy, kde informuje několik ministrů a premiéra země o rozhodnutí zavést pro občany ČR vízovou povinnost v horizontu týdne. Češi začínají jednat. Den před zveřejněním data zavedení víz uklidňuje ministr zahraničí Jan Kohout českou veřejnost: „Nemám žádnou indikaci, že by se Ottawa k zavedení víz chystala.“ Jako by tento příběh připomínal anekdotu, kterou vypraví Kohn Roubíčkovi. Realita má však o poznání hořčí příchuť. Kohout nedocenil sílu slova, spoléhal na oficiální cesty. Jinak zkušený diplomat (viz rozhovor na straně 40) hrubě podcenil situaci. Česká diplomacie zaspala a probudila se s křikem ve chvíli, kdy bylo o osudu občanů cestujících do Kanady rozhodnuto. Ministr pro lidská práva Michael Kocáb, jenž se koncem června setkal s kanadským ministrem pro přistěhovalectví Jasonem Kenneym, médiím potvrdil, že vláda byla o zavedení víz k 7. červenci informována. Týdenní odklad si osobně vykládal jako úspěch českého vyjednávání. Eskapádu tragických omylů uzavřel premiér Jan Fischer, jenž pod tlakem okolností pospíchal s prosbou o pomoc do Bruselu. Výkřik země, která si během předsednictví svrhla vládu a nadřadila domácí politiku nad evropské problémy, byl předem odkázán k neúspěchu. Kanadské žerty Ottawa hájí víza s odkazem na neudržitelnost stávajícího azylového systému, který se navíc v době hospodářské recese dostal na svůj strop. Většina českých migrantů, mezi nimž převažují Romové, prý chce benefitovat ze štědrého kanadského systému sociálních a jiných dávek. Ubírají tak možnosti postarat se o skutečné válečné běžence, kteří hledají za oceánem záchranu holého života. Tato argumentace však má sporné momenty, nehledě na způsob, jakým bylo zavedení víz české straně oznámeno. Buď je stát altruista a poskytuje azyl ve snaze nabídnout šanci na lepší život lidem ze zemí, o nichž se domnívá, že jsou rizikové. V takovém případě by však měl jasně deklarovat, které země jsou „bezpečné“, a které naopak nedokáží nebo nechtějí chránit základní práva svých občanů. Tvářit se, že je Česko bezpečnou zemí, a zároveň poskytovat jejím občanům azyl z důvodů rasové diskriminace je protimluv. Pokud si kanadská vláda nevytvoří seznam takzvaných bezpečných států, vyslouží si oplátkou ztrátu důvěry „dobrých přátel“. Stalo se tomu tak i v případě České republiky, jež na protest proti uvalení víz stáhla svého velvyslance – připomíná Jeffrey Simpson z kanadského deníku The Globe and Mail. Podobně tomu je s myšlenkou vytvořit bezpečný přístav pro trpící, která však ostře kontrastuje s vízovou bariérou, již Ottawa má vůči 140 členským zemím OSN. Buď chci pomáhat, nebo dělám vše pro to, abych měl co nejméně žádostí o pomoc. Podíváme-li se na předvolební mítinky současného premiéra Stephena Harpera, jenž v září loňského roku čile obrážel jednu imigrantskou komunitu za druhou, neuslyšíme ani slovo o potřebě regulovat lidské toky do země javorového listu. Kanadští konzervativci si jednoduše uvědomili voličský potenciál statisíců etnických voličů, kteří do země každoročně přicházejí. Podle zjištění Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se z 33milionové populace kanadských občanů narodilo 18 procent mimo tuto zemi. Jen pro srovnání: v USA tento poměr představuje dvanáct procent. Imigrantská otázka tedy do politického klání velmi silně promlouvá. Kdo za to může Odpověď domácího xenofoba na otázku, kdo za to může, je jasná: „Romové. Kvůli nim teď nemůžu bez víza do Kanady. Jsou nepřizpůsobiví a nechtějí pracovat.“ V případě emigrujících romských spoluobčanů je tomu však prý naopak. Shodují se na tom alespoň odborníci na romskou otázku. Do ciziny odcházejí přesně ti Romové, kteří usilují o trvalé zaměstnání. Rom má naději na úspěch v české společnosti mnohem omezenější než za oceánem. Odchází tak vlastně romská elita, jež nám bude chybět. Soudí tak například ředitel agentury pro začleňování v romských komunitách Petr Víšek. Vybízí to ještě k jiné otázce. Co udělala pro začlenění romského etnika do české společnosti vláda a ministr Kocáb? Vytvoření památníku v Letech a mediální přestřelka nad exekucí sociálních dávek v Chomutově připomíná spíše frašku než systematický zájem a promyšlené kroky ke smíření s důležitou komunitou, která v Česku žije. Česko hledá přítele Vděk nepatří mezi politické kategorie, řekl mi před časem jeden vicepremiér. O pravdivosti těchto slov se mohl přesvědčit i Jan Fischer. Z Bruselu se totiž vrátil s pouhým příslibem, že Evropská komise zpracuje k problematice zavedení víz do Kanady do září studii. Nezískal tak nic moc v porovnání s tím, jak se česká delegace pod jeho vedením bila za předsedu EK Josého Barrosa jako kandidáta na další funkční období. Barroso logicky nechce udělat nic, co by ohrozilo jeho potvrzení. Klauzule o solidaritě uvnitř unie dává hypotetickou možnost kolektivní odpovědi. Tou by bylo zavedení víz pro Kanaďany cestující do EU. Pravděpodobnost je však blízká nule. Doposud se za českou věc postavili jen Slováci. Předsedající Švédové to udělali jen nepřímo a z povinnosti. Pěkná vizitka pro Čechy, již jsou v unii pátým rokem. Ještě že máme dobré sousedy. Předseda kanadské obchodní komory v Praze Peter Formánek se domnívá, že kdyby vládl expremiér Mirek Topolánek, přes osobní kontakty by mohl něco uhrát. Co to o nás vypovídá? V zahraniční politice sázíme na EU, avšak ta je stále roztříštěna do parciálních zájmů jednotlivých vlád. Zároveň jsme „nevychovaným“ členem klubu, jenž zpochybňuje zavedené unijní principy, netáhne za společný provaz a nemá dokončenou ratifikaci Lisabonské smlouvy. V případě krize však žádáme tentýž klub o pomoc. V době globalizující se diplomacie, v níž mají mnohostranné organizace stále silnější slovo, jako bychom opomíjeli význam klasických dvoustranných vztahů a silných partnerství. Snad tragikomická show okolo kanadských víz vyprovokuje debatu o tom, co vlastně v zahraniční politice chceme a jak toho nejefektivněji docílit. Začněme minimalisticky. Nechť se ministerstvo zahraničních věcí zasadí o to, aby kanadská strana otevřela vízové oddělení i v Praze.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče