Kdo nemá školy, nespoří

08. října 2010, 15:04 - Miroslav Zámečník
08. října 2010, 15:04

V boji s chudobou je vzdělání klíčové, říká český ekonom

Většina obyvatel by ráda v penzi pobírala vysoký důchod – nejméně patnáct tisíc korun měsíčně. Jako propustku k tomuto slušnému životnímu standardu by však odložila každý měsíc stranou maximálně pětistovku. Tolik průzkum zveřejněný minulý týden agenturou Ipsos Tambor před jednáním fóra Zlaté Koruny věnovaného postojům obyvatelů Česka k penzijní reformě.
Tenhle pojistně matematický zkrat v našich hlavách znamená, že i po třiceti letech takového šetření by byl nastřádaný penzijní poklad zkonzumován zhruba do dvou let. Jen nepatrná část populace si uvědomuje, že solidní životní úroveň v důchodu, v němž prožijeme možná dvě desítky let, vyžaduje několikanásobně vyšší měsíční úsporu než onu pětistovku. A ukládat stranou bychom ji museli dejme tomu 30 až 35 let. Navíc i ti, kteří jsou si této vcelku jednoduché vazby mezi pravidelnými úsporami a budoucí spotřebou vědomi, se jí neřídí.
Proč je tak silná preference okamžité spotřeby před spořením nebo investováním bez ohledu na budoucí výnosy a co se s tím dá dělat, zkoumá mladý český ekonom Michal Bauer. Nikoli však v Česku, ale v zemích, kde vyřešení tohoto rébusu představuje zásadní otázku ekonomického rozvoje. Jeho zjištění z Ugandy a jižní Indie jsou natolik zajímavá, že s nimi prorazil do prestižních zahraničních odborných časopisů a publikací, což se před ním podařilo jen hrstce českých ekonomů.

EURO: Jak se mladý ekonom ze střední Evropy dostane k tomu, aby začal zkoumat tak zajímavou oblast, jako jsou kořeny chudoby a averze k riziku zrovna v Ugandě? BAUER: Cesta k tomuto výzkumu byla docela klikatá. Ještě při studiu jsem měl několik zaměstnání, pracoval jsem v jedné investiční bance a také na Úřadu vlády ČR. Po škole jsme se s partnerkou rozhodli, že než nakročíme do „seriózní“ kariéry, chtěli bychom poznat něco jiného. A tak jsme se vydali na půl roku do Ugandy učit na dvou středních školách.

EURO: Co jste tam učili? BAUER: Ekonomii, angličtinu, ovšem nejzábavnější jak pro nás, tak pro studenty byly konverzační hodiny o rozdílech v životě v Evropě a v Ugandě. Jednalo se o školy ve venkovských oblastech subsaharské Afriky, kde se většina lidí živí zemědělstvím. Vesměs pěstují plodiny pro vlastní obživu, k tomu trochu kávy, vanilky a banánů, jejichž prodejem získají nějaké peníze. Takže reálie byly hodně odlišné a pro nás bylo velmi podnětné stát se alespoň na chvíli součástí tohoto afrického mikrokosmu.

EURO: K ekonomii rozvoje jste přispěl originálním pohledem na jednu z klíčových oblastí: proč lidé neinvestují, i když kolem nich existují investiční příležitosti s vysokou ekonomickou návratností… BAUER: Jedno ze zjištění, na které v tomhle prostředí přijdete rychle, je, že chudí lidé se často rozhodují netrpělivě. Zkrátka nejsou ochotni investovat a čekat na výnosy, i kdyby byly hodně vysoké. Z metodologického hlediska bylo základní otázkou, jak onu (ne)trpělivost měřit a jaké faktory na ni působí. Vztah k času vstupuje do mnoha rozhodnutí, které jsou pro ekonomický rozvoj klíčové – ať už jde o investice, úspory, vzdělání. Jedním z oborů, který zažívá v posledních desetiletích velký boom, je experimentální ekonomie. Ta zkouší prostřednictvím inovativních postupů měřit základní lidské preference. Většina těchto postupů se zatím aplikovala ve vyspělých státech, kdežto my jsme je chtěli posunout do kontextu rozvojové země v prostředí chudých farmářů. Experiment spočíval v tom, že jeho účastníci měli na výběr mezi týdenní mzdou vyplácenou okamžitě a týdenní mzdou s bonusem, kterou měli dostat za tři měsíce. Výše bonusu se postupně zvyšovala do té doby, než účastníci začali preferovat onu vyšší mzdu s tříměsíčním odkladem. A pak už jsme pouze dopočítali vnitřní úrokovou míru a zkoumali jsme, jaké faktory na ni působí. Důležité je, že nabídku musí lidem dát důvěryhodná protistrana znalá místního prostředí, nikoli my, běloši, které předtím nikdo neviděl. Proto jsme v experimentu využívali místní pracovníky programu Adopce na dálku, kteří v dané oblasti léta působí. Místní lidé je znají, mají s nimi pozitivní zkušenosti a důvěřují jim, neboť vždy „dodrželi kontrakt“. Bez nich bychom experimentální ekonomii v tomto prostředí vůbec nemohli dělat.

EURO: Co tedy diskontní míru nejvíce ovlivňuje? Věk, pohlaví, vzdělání? BAUER: Zjistili jsme, že vzdělanější účastníci jsou trpělivější a diskontují budoucí výnos nižší úrokovou sazbou. Dokázali jsme přitom „odfiltrovat“ problémy, jež nastávají při interpretaci výsledků. Například ten, že vzdělanější lidé jsou jaksi z definice trpělivější. Zvýšenou trpělivost totiž projevili už tím, že chodili do školy, což je spojeno s jistými náklady obětované příležitosti. Filtr spočíval v porovnávání s lidmi, kteří objektivně neměli přístup ke vzdělání, i kdyby chtěli – ať z důvodu vzdálenosti od školy, anebo kvůli tomu, že měli do školy chodit za diktátora Idiho Amina („posledního skotského krále“). Za něj totiž panoval nejen v ugandském školství chaos a vzdělání na venkově fakticky nebylo dostupné. Hlavní přínos našeho výzkumu spočíval v tom, že jsme díky filtru byli schopni prokázat, že nedostatek vzdělání skutečně způsobuje sníženou trpělivost. A také všechny související věci včetně nízkého sklonu k úsporám, k investicím do produktivních aktivit. Potvrdili jsme, že v boji s chudobou je vzdělání doopravdy klíčové.

EURO: Vy jste ovšem zkoumali chování chudých lidí ve vztahu k odložené spotřebě a úsporám také v jižní Indii, v tamních mikrofinančních institucích. Z vašeho výzkumu laicky řečeno vyplynulo, že klienty mikrofinančních institucí nejsou trpěliví lidé, ale především ti, kteří jsou trpěliví jenom občas. BAUER: Výzkum v indické Karnatace byl motivován psychologickým konceptem omezené sebekontroly, kdy si lidé občas svoji netrpělivost uvědomují a jsou těmto „jasným“ chvilkám schopni přizpůsobit své strategie. Lidé v indických slumech se kupříkladu snaží ušetřit peníze tím, že je po nepatrných částkách předávají takzvaným „sběračům úspor“ (deposit collectors). Tito sběrači za poplatek pravidelně vybírají vklady a klientovi peníze vracejí až po dosažení dohodnuté cílové částky. Kdyby si lidé peníze ukládali pod rohože, nic by sice za spoření neplatili, ale nikdy by nevydrželi spořit a utratili by je. Podstatné na našem výzkumu je také zjištění, že mikropůjčky na produktivní účely si berou lidé, kteří tím de facto odkládají svoji spotřebu a vlastně jaksi alternativně spoří, protože mikroúvěry po malých částech pořád ve velmi krátkých intervalech splácejí. Většinou se tak děje ve skupinách mikropodnikatelů, kteří si za přijaté půjčky vzájemně ručí, což opět zvyšuje disciplínu všech členů a jejich sebekontrolu. Experiment jsme opírali o zkoumání, jak jsou lidé trpěliví v současnosti a jak budou, dejme tomu, za rok. Zajímalo nás, zda právě typ lidí, kteří mají více sníženou trpělivost v krátkém než delším časovém horizontu, poptává mikropůjčky. A to se potvrdilo. Pokud lidé pomocí mikroúvěrů, za něž platí úroky, spoří, stálo by za pozornost věnovat se otázce, jak efektivně poskytovat nejenom mikroúvěry, ale i mikroúspory. K těm totiž zatím většina rozvojového světa přístup nemá.

EURO: Mikropůjčky se většinou poskytují ženám. Jsou pro ně cestou, jak vlastně „šetřit“ prostřednictvím půjček na produktivní účely ve společnostech s dominantním postavením mužů? Že přes mikroúvěr fakticky chrání kapitál před manžely, kteří by jim jinak úspory sebrali a použili je ke spotřebě? BAUER: Vyskytuje se tu tenze dvojího druhu. Buď zmíněné ženy bojují samy se sebou, zda peníze ušetřit, či utratit, anebo se snaží udržet disciplínu v domácnosti. Dokonale oddělit to nelze, nicméně naše experimenty měří zejména vnitřní tenzi. V této souvislosti je zvláště zajímavé srovnání trpělivosti mužů a žen. Pokud muži a ženy žijí v bezdětném svazku, míra jejich (ne)trpělivosti je stejná. Mění se ovšem s rostoucím počtem dětí. Jinak řečeno, trpělivost je vyšší, má-li žena na jihoindickém venkově čtyři děti, což je tak průměr, než když má jen jedno nebo dvě. Muži svoje chování v závislosti na počtu dětí nemění. Pozorovaný rozdíl v trpělivosti tak pravděpodobně není něco vrozeného nebo konstantního, ale zdá se, že úzce souvisí s přítomností dětí v rodině.

EURO: Na co se chystáte v nejbližší době? Který kamínek poznání v experimentální ekonomii otočíte? BAUER: Teď se věnujeme zejména měření efektu válečného konfliktu na proměnu sociálního chování. Zda válka vede k většímu sobectví, nebo naopak zvyšuje solidaritu, ochotu se dělit a spolupracovat, což je staré téma evoluční antropologie. Podle klasických ekonomických konceptů altruismus příliš nedává smysl, přesto existuje. Teoreticky by se právě v době konfliktu měla změna chování uvnitř malých skupin projevit, neboť vzájemná pomoc dává větší naději na přežití.

EURO: To v zájmu experimentálního potvrzení hypotézy někde vyvoláte etnický konflikt? BAUER: Zatím naštěstí netrpíme takovou formou nedostatku výzkumné sebekontroly, ale prostředí pro výzkum jsme našli v Gruzii na hranicích s Osetií, kde se nedávno válčilo. Pozoruhodným vzorkem jsou přitom děti, které ve věku osmi až deseti let vstřebávají sociální normy a formuje se jejich chování. Na skupinách dětí žijících ve válkou postižených oblastech jsme zkoumali, jak to ovlivnilo jejich sociální chování ve srovnání se skupinami, které válkou zasaženy nebyly. Výsledky ukazují, že v oblastech konfliktu jsou děti citlivější na nerovnost, jsou ochotnější se dělit. Například jim nabídnete bonbony či hračky s tím, že si je mohou buď všechny ponechat, anebo se rozdělit s ostatními. Jednak se podělí častěji a jednak výrazně preferují děti, které znají. Válka tedy zesiluje kolektivní identitu a ochotu ke vzájemné pomoci a sdílení. Naopak v oblastech, kde se neválčilo, neexistují zásadní rozdíly ve vnímání kolektivní identity a děti se obecně tolik dělit nechtějí. Výzkum tak bude možné prakticky využít například při promýšlení strategie mezinárodní pomoci v postkonfliktních oblastech, která může k citlivějšímu vnímání nerovnosti přihlížet.

BOX (CV)
Michal Bauer (29)
Vysokoškolský pedagog vyučující na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy působí také jako výzkumný pracovník na CERGE-EI (společné pracoviště UK a Akademie věd).
Vystudoval ekonomii na Institutu ekonomických studií, studoval rovněž na New York University. Je držitelem ceny Mladý ekonom udělované Českou společností ekonomickou a Englišovy ceny za nejlepší diplomovou práci v oblasti sociálních věd.
Ve svých výzkumných projektech se zabývá vztahem mezi chudobou a chováním: například problematikou trpělivosti a subjektivního diskontování budoucích výnosů (Uganda), heterogenity preferencí v závislosti na pohlaví (Indie) a sociálního chování v podmínkách válečného konfliktu (Gruzie). Jeho práce patří mezi českými ekonomy v mezinárodním měřítku k nejvýše hodnoceným, uveřejňuje je v prestižních mezinárodních ekonomických časopisech a publikacích.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče