Kdo byl McQueen?

17. února 2010, 15:40 - Denisa Kollmannová
17. února 2010, 15:40

Dráha jednoho z posledních tvůrců skutečné módy skončila...

(celý podtitulek)
Dráha jednoho z posledních tvůrců skutečné módy skončila de facto logickou sebevraždou

Titulní strany ohlásily: „Mámin kluk dokouzlil“, „Odchod chuligána“ nebo „Jack Rozparovač módy“. A nepsala to bulvární média, nýbrž seriózní západní listy oznamující minulý týden sebevraždu britského módního návrháře Lee (Alexandra) McQueena. Lkaly nad skonem génia, kreativního boha či krejčího prince Charlese, připomínaly jeho homosexualitu, chudý původ, silný vztah k matce a bokovky – nikoli milostné, ale kalhotové. Sic, nebýt nekrologů a PR článků, po McQueenovi by u nás neštěkl skoro žádný mediální pes.
Týdeník EURO ho samozřejmě zařadil do seriálu Králové módy: „Od Alexandra McQueena si za téměř dvě desetiletí jeho kariéry všichni zvykli očekávat neočekávané. Jeho nejnovější kolekce, jež si bere na mušku celý módní systém, vyrazila dech i těm, kteří si mysleli, že McQueena znali ještě z dob, kdy byl Lee. Jako jediný návrhář byl schopen skutečně ztvárnit otázku, k čemu jsou současné módní ikony, mediální obrazy a neustálé módní trendy – a neproměnil ji pouze v marketingový trik, jak upoutat sám na sebe. Jeho modely nosí ti, kteří je opravdu chtějí nosit – McQueen na rozdíl od Louise Vuittona, Chanel či YSL nepracuje s viditelným logotypem a v podstatě jediným stálým prvkem, přítomným v každé kolekci, je jasně rozpoznatelný vliv klasické krejčoviny a dokonalé konstrukce střihů, které se naučil už jako teenager v Savile Row.“ (EURO 27/2009) McQueenovu sebevraždu nelze zjednodušit jako rozhodnutí problematického homosexuála, který byl zdrcen smrtí své matky jen několik dní předtím. „Život musí jít dál,“ napsal návrhář na sociální síti Twitter po jejím úmrtí. I své rozchody se životními partnery dokázal McQueen ustát, přestože lze předpokládat, že ke svým posledním známostem z internetu, jmenovitě k pornoherci známému jako Mr. Stag, si asi hluboké citové pouto nevytvořil. Dokonce se i zdá, že se McQueen dokázal relativně dobře vypořádat i se svým strmým vzestupem z londýnského East Endu až do Buckinghamského paláce. McQueen od svých šestnácti let opravdu hodně pracoval, a i když jeho kariéru doprovázely údajné drogové skandály, prohýřené noci a asociální chování, návrhářská práce mu vždy zabrala tolik času a energie, že se nestačil nevázaným stylem života zcela zdevastovat. Bezpochyby byl problematickou osobností, se sarkastickým a sexuálně zatíženým humorem, prost politické korektnosti a mediálních tréninků. Jeho angažmá pod jinými značkami, Givenchy a Gucci, nikdy nedopadly dobře, na to byl příliš samorostlý, nechtěl pokračovat v něčím odkazu nebo jen „dělat šaty“. Až François Henri Pinault z koncernu PPR finančně ocenil jeho talent a umožnil mu vybudovat vlastní značku pod skupinou Gucci a jménem Alexander McQueen. Dostavil se i komerční úspěch a značka se v roce 2008 dostala do černých čísel, přestože podle britských Timesů činila její krátkodobá pasiva až 23 milionů liber. Proč se tedy, na vrcholu své úspěšné kariéry, v novém bytě v luxusní londýnské čtvrti Mayfair, čtyřicetiletý McQueen oběsil? V médiích se objevily četné spekulace nad možnou souvislostí se smrtí jeho blízké přítelkyně, múzy a mentorky, módní editorky Isabelly Blowové, která se otrávila před několika lety. Z racionálního pohledu je tam ale významný rozdíl: Isabelle bylo osmačtyřicet, nemohla a nikdy neměla vlastní děti, její manželství nebylo šťastné a lékaři jí diagnostikovali rakovinu vaječníků. O smrti Isabelly McQueen skoro nikdy nemluvil. Smrt se však často objevovala v McQueenových modelech. Nikoli v morbidním stylu novodobých gotiků s lebkami a kříži, ale spíše jako „svět za zrcadlem“: v souvislostech s pomatením smyslů, šílenstvím, jako přechod do jiného prostoru. Patnáct minut přehlídky, kterou McQueen připravoval každých šest měsíců, nebylo o prostém zhlédnutí modelů a zaškrtnutí těch, které se dají prodat v Saks či Selfridges. Byla to show, performance sama o sobě a diváci, zvyklí na strojovou chůzi a nepřítomné pohledy unifikovaných krásek nevěděli, co mají dělat, když je McQueen nechal hodinu čekat a postavil před ně obrovské zrcadlo, aby se museli dívat sami na sebe. Na molo vyslal modelky s amputovanými končetinami, v korzetech tak těsných, že omdlévaly, a v botách tak vysokých, že se kácely k zemi, nebo je zobrazil pouze virtuálně. Jeho záměrem však nikdy nebylo vytvořit mediální událost, ale prozkoumávat nové významy módy, dávat jí nový smysl a posouvat ji – McQueen vždy přemýšlel více jako umělec a tvůrce než jako marketér. Ostatně marketing považoval téměř za sprosté slovo. Přesto slavil masový úspěch: například ve spolupráci s Pumou, ve svých parfémech nebo v levnější linii McQ. Čím dál více však McQueena trápil módní svět se svou odcizeností a neustálým špiclováním. Přestože jeho přehlídky nabízely nespočetné varianty interpretací a významů, módní žurnalisté, například Sarah Mowerová z amerického Vogueu, je někdy smetli ze stolu se slovy, že „neposouvají módu vpřed“, jako například u jeho podzimní kolekce z roku 2009, kde McQueen uvedl modely z recyklovaných odpadků a stejně recyklovaných módních trendů. Jenže při správném čtení nebyla kolekce pouze prvoplánovým odkazem k finanční krizi, ale zejména ke krizi návrhářské, která se projevuje neustálým vykrádáním inspirací z dob nedávno minulých a z archivů slavných návrhářů. Za nos se měly chytit i hvězdy jako Marc Jacobs nebo Miuccia Prada, jejichž neustálé retro prvky v podobě barevností a límečků sedmdesátých let nebo vypjaté ženskosti let padesátých působí, jako by vytáhli vlastní matku ze skříně. A i když se Prada letos také odhodlala k počítačovým vzorům, jako již dříve McQueen, v porovnání s jeho sci-fi džunglí vypadají jako nástěnná tapeta se západem slunce. Výmluvně působí srovnání s McQueenovou vrstevnicí, spolužačkou a majitelkou vlastní značky rovněž pod skupinou Gucci, Stellou McCartneyovou. Uhlazená Stella s kulturním a sociálním kapitálem par excellence je dokonalým protikladem „McQueera“, přisprostlého samorosta z paneláku: má reprezentativního chotě, tři děti a komerční i umělecký úspěch na poli, které si sama zvolila a vybudovala. Jenže i když se její modely kritici naučili chválit a lidé kupovat, nekupují si od ní špičkovou módu, ale životní styl, který představuje – bohémský, luxusní, trvale udržitelný a přiměřeně módní. McQueena kritici, modelky i diváci nechápali, zatracovali a odsuzovali jako nenositelného, výstředního, pomateného či agresivního, ale jedno je jisté – viděli a kupovali si opravdovou módu, umění a ryzí osobitost, nikoli prefabrikované niveau. Bohužel, sílu své osobnosti, se kterou byl spojen i jedinečný umělecký talent, neustál ani sám Lee – jako mnoho výjimečných lidí. Jason Wu ani Alexander Wang McQueena nikdy nenahradí. Teď už nám zbývá jen Hussein Chalayan.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče