Kdo bude hlídat hlídače?

21. června 2011, 08:16 - Profit, TZ
21. června 2011, 08:16

Za jediný smysl své existence označuje vláda Petra Nečase provedení reforem, které zabrání pádu České republiky do otroctví dluhové služby a bankrotářství na řecký způsob. Touto „rozpočtovou zodpovědností“ legitimizuje svoji moc, překonává rozmíšky v koalici a čelí radikalizaci odborů i celé společnosti. Otázku legitimity vnějších sil, které rozhodují o její politice, si neklade.

Foto: Profimedia.cz

Jinde je tato otázka žhavá. Stačí si prolistovat zahraniční tisk za posledních 12 měsíců a hned je zřejmé, jak je nazýván zdroj nátlaku. A proč se jeho popis tolik podobá líčení pirátských přepadů dosud bezpečné „pevniny“ státní suverenity, ekonomického rozumu, sociální uvážlivosti (když už ne spravedlnosti) i samotné demokracie. Palcové titulky jsou výmluvné: Brusel chce dohlížet na ratingové agentury (Le Soir). Prokletí ratingových agentur (The Guardian). Portugalsko čeká na hodnocení [ratingových agentur] (Diário Económico). Ratingové agentury pod palbou kritiky (El País). Ratingové agentury opět útočí na Řecko (Kathimerini). Ratingové agentury tlačí na sestavení [belgické] vlády (De Standaard). Ratingové agentury proti euru (Libération)…

Je dobré si uvědomit, že mezi vyjádřenou vůlí Bruselu stát se hlídačem hlídačů teritoriální ekonomické solidnosti, zabezpečených kreditních výnosů a blížících se rizik, tedy hlídačem ratingových agentur, uplynul celý rok. A žádný pánbů – natož Brusel – nebyl schopen zabránit útoku týchž agentur na společnou evropskou měnu.

Velká trojka

V tomto přísném světě, který nás nenosí proto, abychom se bavili, musí být někdo a něco, skuteční experti a věrohodné instituce, co klidně i písmeny A, B a C, jakož i plusy a minusy, známkují cenné papíry a finanční tituly různých firem, bank, korporací i států, ale především tyto firmy, banky, korporace a státy samotné. Bez takové vnější kontroly by snad Nečasova vláda nemohla hnát naše starobní důchody na burzu. A ministr financí Miroslav Kalousek by asi váhal veřejnost ujišťovat, že konzervativní, a tedy nejbezpečnější investice penzijních fondů směřují kupodivu stále ještě – po Řecku, Irsku i Portugalsku – do státních dluhopisů. Potíž je v tom, že ratingové agentury nejsou nezávislou arbitráží vznášející se na obláčku, nýbrž privátními firmami, jejichž cílem je především generovat vlastní zisk. Jejich manažery ani experty nikdo v žádném demokratickém procesu nevolil a tyto firmy nejsou nikomu formálně odpovědné za svou činnost. Jejich pověst je nyní na historicky nejnižším bodě, což však – opět kupodivu – ziskovosti těchto agentur nijak nepřekáží.

V čem vězí problém? Začneme-li od lesa, pak v tom, že opravdu významné „bodovací“ agentury jsou pouze tři a že tato „trojka“ je nejvíce spjata s americkým, britským – a zčásti i francouzským – kapitálem. Dominuje v ní anglosaský, ryze finanční a vlastně ideologický (neoliberální) úhel pohledu na ekonomickou realitu. První, Standard & Poor’s (S&P) se sídlem v New Yorku, byla založena v roce 1860 a o více než 100 let později (1966) si ji koupila americká korporace McGraw-Hill Companies; S&P dosáhla loni obratu 2,9 miliardy dolarů (dvě miliardy eur). Druhá agentura – Moody’s – založená v roce 1909 Johnem Moodym ovládá 40 procent všeho „bodování“ na světě, působí v 26 zemích, kde zaměstnává 45 tisíc lidí, a v roce 2010 dosáhla dvou miliard dolarů obratu. Třetím vzadu je ratingová agentura Fitch Ratings založená v roce 1913 v New Yorku Johnem Fitchem. V roce 1997 se přesunula pod křídla francouzského holdingu Fimalac, v jehož čele stojí Marc Ladreit de Lacharrière, nefalšovaný galský aristokrat.

Všechna tři „bodovací stanoviště“ ovládají 90 procent veškerých hodnocení, jichž se řádně zvolení představitelé liberálních demokracií na plných 100 procent obávají. Bojují totiž s oligopolem, který ničí i základy svobodného trhu mírou své monopolizace a rozsahem křiklavého střetu zájmů; bodování je deformováno potřebou ratingových agentur zhodnotit vlastní investice do finančních trhů, nejen realističnost svých produktů (ratingů a prognóz).

Záhada hlavolamu

Tento tvrdý fakt by mohl vysvětlit mnoho „záhad“. Najednou se zdá lehké pochopit, proč byla velká trojka – tak ji nazvala Obamova komise vyšetřující poslední velkou finanční krizi – „továrnou na AAA“ (na nejvyšší ohodnocení) zcela vnitřně prohnilých a záměrně podvodných finančních nástrojů, za nimiž se skrývali klienti s nízkou bonitou až naprostou neschopností splácet. Najednou je zřejmé, proč trojka podněcovala plavbu s plnými plachtami ke krizovému zlomu a sama plula s proudem. Ratingové agentury a jejich finančnická klientela investovaly do téhož zboží, do téže zlaté horečky, do téhož Klondiku. A nejen to; byly nezastupitelným „píárkem“ dlouhodobého trvání velké pyramidové hry. šlo o provázanost podobnou té, jaká existovala v americké – v lednu 2002 zbankrotované – korporaci Enron s falešným účetnictvím na jedné straně a na straně druhé auditorskou agenturou Arthur Andersen, která „enronové“ účetnictví (a nejen v Enronu) předtím shledala bezvadným.

Najednou není těžké pochopit, proč všechny tři agentury zcela ignorovaly strukturální problémy jihoevropských zemí a proč podle nich byli Řekové ještě na počátku roku 2009 pátým nejbonitnějším národem Evropy s nejrůžovějšími perspektivami. Perspektivami, za něž ručilo i účetní poradenství šikovných hochů z Goldman Sachs, „nezištně“ zaškolujících pravicovou vládu v Aténách do bezvýznamnosti deficitů. A do nestoudného lhaní.

Dostáváme se do další fáze tržních aktivit strážců „zdravého vývoje ekonomik“. Byznys v jižní Evropě je profláknutý, tamní dluhy a úrokové sazby nesplatitelné, Řecko před bankrotem, španělsko zrodilo „indigados“ (rozhořčené) a Berlusconiho režim v Itálii prohrává na všech frontách, od komunálních voleb až po celonárodní referenda o čemkoli. Nastal tedy přesun ratingových trhovců k novému Klondiku, do jádra Unie a na transatlantickou osu, na jejímž konci čeká sousto nejtučnější: USA. Zvýšit v jádru „světového systému“ výnosy z dluhopisů a i tam uplatnit ještě včas heslo „Kdo uteče, vyhraje“ je velmi lákavé.

A tak jsme se předminulý pátek náhle dozvěděli toto: „Jestliže francouzská vláda neurychlí důchodovou reformu a nebude dále modifikovat systém sociálního zabezpečení, není jasné, zda S&P udrží rating AAA pro Francii“ (Standard & Poor’s). Snížením ratingu už je ohroženo i Rakousko, Velká Británie a – USA. Francouzský Libération minulé úterý, s odvolávkou na „řadu ekonomů,“ tlumočil kruciální otázku: „Jakou hru to agentury vlastně rozehrály?“ List citoval profesorku ekonomie Laurence Booneovou: „Pokud už ani nejjistější aktivum, kterým je americký dluh, není bez rizika, mění se svět.“ Všichni vědí jak: Bude-li svět zbaven i toho posledního bezpečného místa pro investice, finanční trhy se opět rozhemží jako rozkopnuté mraveniště. A čeká nás další globální krize. Co vlastně uhlídali ratingoví vymahači „rozpočtových odpovědností“? A kdo bude hlídat je?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče