Kde není sláva a už vůbec žádný vděk

01. června 2012, 14:45 - Miroslav Zámečník
01. června 2012, 14:45

Snižovat strukturální deficit a dodržet stanovené fiskální cíle je zvláštní druh osamění

Vláda se ještě ani pořádně nezamyslela nad tím, co by znamenalo, kdyby chtěla být až do roku 2014 rozpočtově odpovědná, a už je oheň na střeše. Kdeco z toho, co prezentovalo ministerstvo financí, kdekdo označuje za nepřijatelné, byť z různých důvodů. Z navrhovaných opatření na výdajové straně budí nejvyšší emoce zmrazení penzí. Jde o zdaleka nejobjemnější položku, která by za dva roky vynesla relativní úsporu skoro 36 miliard. Pomalejšímu růstu deficitu na důchodovém účtu by pomohly i jemnější změny (třeba indexace pouze podle cen), třebaže objemově mnohem méně významné. Z čistě ekonomického hlediska si můžeme položit otázku, zda druhý pilíř důchodového systému v současné podobě stojí za ten výpadek příjmů, ale koalici vyšel kompromis na téhle frontě draho a přiznat, že nestál za vynaložené úsilí, prostě nechce.
Pokud jde o příjmové daně, z pohledu daňaře současnou konstrukci zdanění fyzických osob a uplatnění výdajových paušálů u OSVČ v podstatě obhájit nelze. A nejen proto, že jsme evidentně hodně nalevo a pod vrcholem Lafferovy křivky. Jenže který z postižených by za to tleskal? Obhajovat jednotnou sazbu daně z přidané hodnoty s poukazem na to, že dělat sociální politiku přes zdanění spotřeby je drahá chyba v designu, vám jako argument v hospodě Na růžku vynese akorát pár facek. Politický spor o to, kdo má snižování schodků zaplatit, je trpký všude. A to dokonce i v zemích, kde nepanuje přesvědčení, že by žádný problém nebyl, kdyby „ti nahoře“ nekradli a ještě přitom nemlaskali. Připusťme, že nálada na palubě je pod psa.
Za této konstelace by jiná reakce byla opravdovým překvapením, neboť co jiného by mělo politickou sféru štěpit, když ne debata o tom, zda a jak snižovat rozpočtové schodky? Nota bene v situaci, kdy ekonomika stagnuje? V pěně titulků a prohlášení by ovšem neměla zaniknout schopnost analytického myšlení. Velmi delikátní lahůdku v sobě skrývá pravidelná Zpráva o inflaci České národní banky (ČNB). Ta kromě rutinního obsahu tentokrát podrobila zkoumání, jak se českým vládám od roku 2001 až do současnosti dařilo ladit fiskální politiku, aby neprohlubovala extrémy v rámci ekonomického cyklu. Jinak řečeno, dobře nastavená diskreční opatření by měla zabraňovat přehřátí dosahováním rozpočtových přebytků, a naopak pomoci tehdy, kdy se skutečný výkon dostává pod hranici potenciálního produktu. Komentář ČNB je ve svých důsledcích natolik nelichotivý, že tu nejdůležitější pasáž si dovolím citovat v plném znění, abych přemýšlivého čtenáře o nic neošidil: „Období žádoucího proticyklického působení fiskální politiky jsou relativně krátká (pouze roky 2001, 2003, 2007 a 2009), zatímco období jejího procyklického vlivu převažují a jsou déletrvající (roky 2002, 2004–2006, 2008, 2010–2011).“
A máte to. Po většinu období česká rozpočtová politika ve skutečnosti cyklus spíše prohlubovala, než aby šla proti němu. Stojí za to se zastavit u krizového roku 2009. Vláda tehdy nejenže ponechala rozpočtové výdaje v původní výši, která byla nastavena na růst 4,8 procenta HDP, ale ještě přijala protikrizový balíček. Dodnes za to, že „včas nereagovali“ na blížící se signály recese, dělá levice a odborářští ekonomové z Kalouska ekonomického analfabeta, o Topolánkovi ani nemluvě. Paradoxně ČNB ve fiskální politice roku 2009 vidí jeden ze čtyř případů z jedenácti, kdy vláda šla proti cyklu. Naopak reakce na propad do hlubokého rozpočtového deficitu z podzimu 2009 v podobě „Janotových balíčků“ je v kolektivní paměti nejen laické, ale i valné části ekonomické veřejnosti dodnes zapsána víceméně jako správný krok rozpočtově odpovědného hospodáře, byť zahájil procyklickou myopii v letech 2010 až 2011.
Přínos zprávy o inflaci z pera makroekonomů ČNB včetně zmíněné pasáže je zcela zásadní pro informovanou diskusi o nastavení rozpočtové politiky odpovídající současné fázi ekonomického cyklu. ČNB dospívá k závěru, že „v následujících čtvrtletích bude podle propočtu produkční funkce tempo růstu potenciálního produktu nejdříve stagnovat kolem 1,2 procenta a poté dále mírně zpomalí k jednomu procentu. Mezera výstupu bude pravděpodobně ještě několik čtvrtletí pokračovat v rozevírání do záporných hodnot a k jejímu přivírání začne docházet až od konce roku 2012“.
Výše uvedené těžko můžete interpretovat jinak: > v situaci, kdy se rozevírá produkční mezera, si česká vláda přitažením fiskální uzdy koleduje o další rok, kdy její rozpočtová politika bude působit nikoli proti cyklu, jak by měla, ale přesně naopak. Rozpočtové jestřáby takový závěr samozřejmě silně rozladí, ale i zastánci velmi umírněné rozpočtové politiky se ošívají při představě, že by si Česko mělo v klidu střihnout další rok dva vysokých rozpočtových schodků. Hlavním důvodem je především velmi nervózní postoj finančních trhů vůči vysokým schodkům, který by mohl vyústit v rychlý růst požadovaných výnosů z vládního dluhu a silně prodražit náklady na dlužní službu a ztížení přístupu na trh obecně. Nic nemůže děsit ministra financí více než riziko, že „neudá“ emisi dluhopisů. Na druhé straně se nechce příliš věřit tomu, že bychom mohli v současné situaci v Evropě dosáhnout vysněné „expanzivní restrikce“ – tedy situace, kdy restriktivní opatření vlády budou více než kompenzována poklesem požadovaných výnosů a růstem ekonomické aktivity díky pozitivním očekáváním do budoucna.
Jsme-li v úzkých, co se poučit u Mezinárodního měnového fondu (MMF), který zrovna ukončil svoji misi v České republice? Na čtení pozičních dokumentů mezinárodních finančních institucí je vždy třeba nasadit dekodér, neboť jejich angličtina je velmi technickým jazykem využívajícím nejjemnějších nuancí. Nicméně klíčovým doporučením fondu je na jedné straně „přijmout fiskální pravidla, která by zajistila udržitelný vývoj zadluženosti, ale zároveň se vyhýbat procyklické fiskální politice“. Chytré horákyně sedí v tom Washingtonu, jen co je pravda.
Trochu zřetelněji je stanovisko MMF rozvedeno v následujících řádcích, kde se doporučuje „využít existujícího fiskálního prostoru a nechat působit vestavěné stabilizátory, pokud to podmínky na trhu dovolí“. MMF přidává velmi holubičí komentář k plánovanému spuštění druhého pilíře penzijní reformy v roce 2013 a s tím spojenému výpadku rozpočtových příjmů. Poznamenává, že pokud bychom zároveň chtěli dodržet závazky na snižování deficitu veřejných rozpočtů přijaté vůči Evropské komisi, „byla by rozpočtová pozice v roce 2013 zřejmě příliš tvrdá“.
V Letenské 15 musejí mít dojem, že snižovat strukturální deficit a dodržet stanovené fiskální cíle je zvláštní druh osamění.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče