Kde je hranice solidarity

16. června 2003, 00:00 - Magdalena Frischová, poradkyně poslance PSP
16. června 2003, 00:00

KomentářExistují dva základní druhy obecné spravedlnosti - rovný díl ("každý stejně") a rovný poměr ("každý poměrně stejně"), přičemž druhý z těchto typů již v sobě nese i významnou složku solidarity. Princip daňové progrese "čím vyšší příjem, tím i poměrně více" není již z definice spravedlivý, je však silně solidární.

Komentář

Existují dva základní druhy obecné spravedlnosti - rovný díl („každý stejně“) a rovný poměr („každý poměrně stejně“), přičemž druhý z těchto typů již v sobě nese i významnou složku solidarity. Princip daňové progrese „čím vyšší příjem, tím i poměrně více“ není již z definice spravedlivý, je však silně solidární. Kde jsou však hranice spravedlnosti odvodového zatížení a sociální solidarity? Příjemci sociálního zabezpečení mají zájem, aby jim stát zajistil co nejvyšší životní úroveň. Ostatní občané mají také zájem na dosažení co nejvyšší životní úrovně, ale chtějí toho dosáhnout tím, že budou státu odvádět co nejméně; jejich zájmem ale není se na úhradě těchto statků a služeb nepodílet, protože potřebují sociální smír k tomu, aby si mohli svoji životní úroveň udržet. Jde tedy o statky a služby, kde se musí nutně projevit solidarita mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Jakou má ovšem tato solidarita mít podobu? Je společnost oprávněna požadovat, aby ti s minimální mzdou přispívali na společné výdaje přímými odvody ve výši zhruba tisíc korun měsíčně, občané s průměrnou patnáctitisícovou mzdou již zhruba tři a půl tisíce korun a občané např. s trojnásobkem průměrné mzdy již téměř patnáct tisíc korun? Vysoce progresivní daň není spravedlivá. Naopak daň stanovená rovným poměrem vhodně kombinuje princip solidarity a spravedlnosti. Daň rovným dílem není solidární, protože v takovém případě by stát nemohl zajišťovat svoji funkci (protože buď by příspěvek nepostačoval, nebo by musel být stanoven v takové výši, kterou by mnoho občanů nemohlo nést). Solidární a spravedlivé však je, aby občané s vyššími příjmy přispívali na náklady státu rovnou procentuelní daní, tedy větší absolutní částkou, neboť tím se zajišťuje solidarita mezi občany, která je pro fungování státu a sociální smír nutná. Stát by měl na druhou stranu zajistit, aby se s vybranými prostředky nakládalo hospodárně a aby bylo vybíráno pouze tolik prostředků, kolik je nezbytně nutné na poskytnutí minimálního společensky přijatelného životního standardu. To znamená, že míra přerozdělování by měla výrazně poklesnout a občané by měli převzít větší odpovědnost za své zajištění, zejména na nemoc a na stáří, s protihodnotou vyjádřenou poklesem celkové odvodové povinnosti. To se však pochopitelně nelíbí zastáncům přerozdělování, levicovým politikům ani odborům, které v takové reformě bezdůvodně vidí ožebračování obyvatel s nižšími příjmy a z toho důvodu prosazují alespoň udržet současnou daňovou progresi. Existují ale pro jejich postoje skutečně přesvědčivé, logické a zároveň spravedlivé důvody?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče