Kawasakiho růže ve stopách Kolji

25. února 2010, 17:15 - Radovan Holub
25. února 2010, 17:15

a jiné reportážní postřehy z mezinárodního filmového festivalu

Radovan Holub, Berlín

Na berlínském sněhu a ledu letos padali diváci, filmaři i obchodníci s kinematografií. Musel to být dobrý pocit pro norského režiséra Hanse Pettera Molanda a jeho dánského kolegu Thomase Vinterberga. Oba měli v soutěžním programu berlínského filmového festivalu výborné filmy, typické severskou mentalitou a rysy chytré černé komedie. Severský film je znám tím, že bravurně diagnostikuje nemoci z civilizace a z opuštěnosti v civilizaci. Snímky Poněkud jemný člověk i Submarino jsou skoro cynickým popisem nemocných rodin, až se člověk na jejich konci ptá, zda ještě vůbec existují normální, funkční vztahy.
To je jedna tvář Berlinale. Možná kvůli ní si tolik diváků natahovaných na skřipec těžkých sociálních filmů oddechlo u čínského bojového filmu Malý velký voják (režie Ding Sheng) v tradici spaghetti westernu Hodný, zlý a ošklivý. Jen místo Clinta Eastwooda tu bojuje Jackie Chan, a to pomocí šípů, bambusových tyčí, rukama, na koni i na buvolu, v řece, v lese i ve stepi. I ten, kdo si libuje v intelektuálních filmových tirádách, se u tohoto filmu mohl opřít v křesle a jen tak sledovat karusel zápasů, útěků a artistických výkonů. To je druhá tvář Berlinale.

Filmy k zapamatování
Pestrý vějíř mezi smutným až depresivním festivalovým filmem a mezi diváckým hitem, ať už z Hollywoodu, Bollywoodu nebo Hongkongu, je to, čím je Berlinale typické a čím se liší od jiných velkých festivalů, jako je například Cannes. Pokusme se zaznamenat ty, které vzbudily největší ohlas.
Žid Süß – film bez svědomí byl uveden v soutěžní sekci a vyvolal kontroverzi ne nepodobnou skandálu v roce 1978. Tehdy se o ni postaral americký režisér Michael Cimino s filmem Lovec jelenů o amerických vojácích ve Vietnamu. Zástupci východoevropských zemí na protest kolektivně opustili festival. Žid Süß – film bez svědomí sice hromadný odchod delegátů nevyvolal, ale byl vypískán německou kritikou, čímž má postaráno o publicitu. Populární německý herec Moritz Bleibtreu v něm hraje ministra Josepha Goebelse, který si v roce 1939 objednal natočení propagandistického snímku Žid Süß. Film měl ideově obhájit konečné řešení židovské otázky a dodnes je zakázán pro jakoukoli distribuci. Režisér Oskar Roehler popsal okolnosti jeho vzniku, ale historická fakta poněkud změnil. Z Goebbelse udělal slovního ekvilibristu a klauna a z herce Ferdinanda Mariana (herce, který Žida Süße ve 30. letech hrál) vyrobil tiše se upíjející oběť režimu. Ve skutečnosti Marian i režisér filmu Harlan byli kolaboranti nejhrubšího zrna. Přikrášlování historie se letos v Berlíně hrubě nelíbilo. Arktické léto – ruský snímek, jehož hlavním hrdinkou je příroda, byl natočen daleko od změti civilizace, na meteorologické stanici na malém ostrově u Čukotky. Pracují tam dva muži: odpovědný mazák odchovaný přírodou a disciplínou sovětského režimu a rozevlátý rocker, který tam přišel strávit léto. Film dostal Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký přínos.
V Berlíně se představil i film s hrdinou, kterého do konce filmu nepoznáme. Exit Through The Gift Shop, jenž běžel v hlavním programu mimo soutěž, pojednává o Banksym, ikoně graffiti a street artu. Banksy ho také údajně režíroval. Je to muž, jehož nikdo nezná, ale který přesto existuje, maluje a jezdí pod skrytou identitou po světě. Nikdo neví, jak vypadá, nikdo neví, kdo to opravdu je a jestli skutečně vedl režii filmu. A jelikož Banksy chrání svou identitu důsledně, vytvořil si ve filmu náhradního hrdinu ze svého francouzského kamaráda, majitele módního butiku v Los Angeles Thierryho Guetty. Na začátku sice uvidíme siluetu Banksyho, který rozostřeným hlasem vyjádří naději, že jeho film bude znamenat pro street art totéž co Bílá velryba pro milovníky vodního sportu. Pak ale převezme vedení Guetta a vypráví o své lásce ke streetartistům, s nimiž leze po mostech a budovách a natáčí je. Space Invader, Shepard Fairey, Neckface, malířka Swoon nebo Buffmonster tu většinou vystupují v rozhovorech sami za sebe, popisují názorně principy guerillového umění, které je podle Faireyho stejně masové jako punk. Nakonec Guetta pod uměleckým jménem Mr. Brainwash uspořádá sám za sebe obrovskou výstavu street artu, kde se prodají artefakty za milion dolarů – včetně vejpůl přeříznuté londýnské telefonní budky. Není jasné, zda Guetta alias Mr. Brainwash je skutečný, nejde-li jen o výmysl režiséra, nebo jestli to není dokonce režisér sám. Mystifikační dokument o umělcích na útěku, o lidech považovaných dílem za umělce, dílem za vandaly, klade důležitou otázku: Kde začíná umění, kdo je vlastně umělec a kdo rozhoduje o tom, co je a co není umění? Žádné otázky tohoto typu však nemohly být na festivalu položeny, protože k filmu nepřijel žádný host, nebyla žádná tiskovka ani tiskové materiály. A tak se můžeme spokojit s definicí vyslovenou ve filmu: Banksy je Robin Hood současného umění.

Byznys Amerika – Evropa Pro filmové obchodníky žádný festival jako by neexistoval. Přijíždějí do Berlína na Evropský filmový trh, který je víc než součástí Berlinale jeho obchodním srdcem a připomíná včelín. Ve dvou patrech Martin Gropius Bau, jedné z mála historických budov na bývalé berlínsko-berlínské hranici, se tísnily stánky 414 filmových a multimediálních firem. Během festivalu tam zavítalo 40 tisíc návštěvníků, většinou těch, kteří nakupují nebo prodávají filmy. Stánky jsou ozdobeny plakáty z filmů, obchodníci listují synopsemi nabízených filmů, vyměňují si vizitky, brožury a dévédéčka a dávají průchod bujení osobních kontaktů. „Co to tedy vlastně je, komedie, nebo thriller?“ volá od vedlejšího stánku poněkud už nervózní distributor, který zároveň hledí na obrazovku a ťuká do smart telefonu. Trh bobtná, pronajal si i malá kina v okolí Paláce Berlinale, kde se promítaly filmy určené k prodeji. Největší stánky měli Francouzi, Britové a Italové.
Pro přiblížení filmového byznysu se zastavme u stánku německé The Match Factory z německé mediální metropole Kolína nad Rýnem. Nakupuje z různých zemí kvalitní umělecké filmy a přeprodává je se ziskem distributorům. Přivezla i několik filmů do oficiálních sekcí Berlinale, například soutěžní film Na cestě nebo vítězný film Berlinale Med. Předmětem jejího obchodu je však především nákup práv od producentů pro uvedení v kinech, na DVD, v televizi, v letadlech, a tato práva pak prodává mezinárodním distributorům. Jde o zásadní věc. Například pro Hřebejkovu Kawasakiho růži, uvedenou ve druhé nejdůležitější oficiální sekci festivalu Panorama, bude nyní nejdůležitější, zda si producent Rudolf Biermann vybere vhodného distributora pro každé teritorium, kde chce film uvést. The Match Factory prodávala v roce 2006 práva k vítěznému filmu Berlinale 2006 Grbavica v režii bosenské režisérky Jasmily Žbaničové. Licence udala distributorům v deseti zemích, po vítězství na festivalu jich však přibylo dalších třicet. Každá festivalová cena znamená šanci, zejména pro film s nízkým rozpočtem a z málo známé země. Jde jen o to, ukázat prodávaný film co největšímu množství „správných“ lidí, od televizních nákupčích až po ředitele jiných festivalů. U stánku se pracuje paralelně – vedou se dva akviziční rozhovory naráz například s belgickým a rumunským producentem, zatímco švýcarský distributor sleduje film na obrazovce a další zrovna jedná s šéfem firmy Michaelem Weberem. Hlavní odbytové teritorium pro The Match Factory představují Francie, Itálie, Španělsko a Japonsko. „Tam je nejvíc diváků pro to, čemu říkáme filmové umění,“ říká Weber, který během festivalu dobře prodal například zmíněný dánský film Submarino.
Tento zajímavých chlapík tvrdí, že nabídka amerických nezávislých producentů je podobná tomu, co jeho firma najde v Maďarsku nebo Polsku. Existuje však rozdíl: v mnoha evropských zemích musí být film podporován státem. Proto nezávislí filmaři z USA obracejí oči k Evropě, kde vidí nové možnosti zejména v oblasti podpor (soft money). Šéf filmové společnosti Senator Film z Kolína nad Rýnem Ulf Israel si myslí, že tento trend je pro Evropu výhodný: „Není to tak, že bychom americkým studiím říkali, pojďte sem a tady dostanete peníze za nic. Ne, přebíráme kontrolu nad vývojem projektů a produkcí, a to je v případě anglicky mluvených filmů velmi důležité.“ Festival v Berlíně nasvědčuje tomu, že dochází k nové fázi evropsko-amerických filmových vztahů. Američtí nákupčí budou více hledat v Evropě a šéfové evropských studií se budou intenzivněji starat o odbyt v Americe. Například evropská distribuční společnost Wild Bunch v Berlíně prezentovala poslední verzi scénáře o mexickém revolucionáři Pancho Villovi, který má slavný srbský režisér Emir Kusturica natáčet s americkou superstar Johnnym Deppem.

Česká pověst
V dobách před pádem zdi byli Češi na festivalu v Západním Berlíně vždycky hýčkaní, po pádu to přestalo platit. Berlinale chtělo naše pohádky, filmy na aktuální témata, filmy o přerodu společnosti. Takových se však nedostávalo a česká přítomnost na Berlinale slábla. V posledních letech se dostáváme na festival jinými dveřmi: přes Evropský filmový trh. Nejprve skromný český stánek se díky Českému filmovému centru a Asociaci producentů v audiovizi rozrostl a dnes je součástí rozsáhlého a dobře navštěvovaného stánku čtyř zemí (dále Slovensko, Slovinsko a Polsko) nazvaného Central European Cinema. Náklady na jeden národní segment stánku vyjdou po dobu deseti festivalových dní zhruba na 15 000 Euro.
Povědomí o českém filmu pomohl zlepšit i karlovarský MFF, jenž v Berlíně každoročně pořádal večírek a nechal o sobě vědět i letos na titulních stranách nerespektovanějších filmových periodik, jako je Variety. Pak se přidal MFF Zlín a Studio Barrandov. Už přítomnost Hřebejkova filmu Kawasakiho růže ve druhé nejdůležitější programové sekci festivalu lze považovat za úspěch. Podle časopisu Screen International jde o „první český film, který konfrontuje téma informátorství a kolaborace s tajnou policií“. Americké distribuce Hřebejkova filmu se ujal Neil A. Friedman z kalifornské firmy Menemsha Films. „Chtěl bych s tímhle filmem prorazit na americký trh zrovna tak, jako prorazil Svěrákův Kolja,“ říká distributor. „Doufám, že nejsem příliš velký snílek.“ Další důležitý moment české přítomnosti v Berlíně byl herec Kryštof Hádek, pozvaný organizací do skupiny nejtalentovanějších mladých evropských herců v akci zvané Shooting Stars 2010. Dále na Evropském filmovém trhu běžely filmy Protektor, Lištičky, Dvojka, dokument Miloš Forman: Co tě nezabije, pohádka Peklo s princeznou a Nestyda, který byl mezinárodně uvedený už v září 2009 na prestižním MFF v Torontu. (Projekce na filmovém trhu si ale musí na rozdíl od oficiálního programu festivalu česká strana sama zajistit a zaplatit). Na scenáristický workshop ScriptEast pro scenáristy ze střední a východní Evropy přijela Irena Hejdová s novou verzí scénáře podle románu Petry Hůlové Paměť mojí babičce. „Scénář musím dopracovat do MFF v Cannes, kde workshop vyvrcholí,“ říká Hejdová. A dodává: „Mám pocit, že jsem se během první části semináře v Polsku naučila za týden víc než za čtyři roky na FAMU. Své scénáře jsme tam konzultovali například s Marcem Caroem, který dělal film Delikatesy, nebo s producentem Robertem Jonesem. Každému českému scenáristovi seminář doporučuji.“ Mezinárodní aspekt totiž českému filmu stále chybí. Z osmdesáti hotových filmů a projektů uvedených v novém českém katalogu hraných, dokumentárních a krátkých filmů 2010/2011, který byl prezentován na Berlinale, připadá jen 19 na koprodukce, většinou se Slovenskem.

(box)
NEJ z Berlinale

Nejpomalejší film: Dvojí odliv (USA, Rakousko, režie Sharon Lockhartová). Film sleduje statickou kamerou z jednoho místa sběračku škeblí v ústí řeky ve státě Maine v době mořského odlivu. Prvních 45 minut filmu je natočeno v mlze za ranního rozbřesku, na konci se mlha rozptyluje. Druhých 45 minut je natočeno ze stejného místa v době druhého odlivu za přicházejícího soumraku. Ve filmu vystupuje jediná postava, neslyšíme jiné zvuky než mlaskání bahna a zpěv ptáků. Jednou zdáli zaštěká pes.

Nejrychlejší film: Malý velký voják (Hongkong, Čína, režie Ding Sheng). Bojový film vypráví příběh řadového vojáka (Jackie Chan) a jeho generála (Wang Leehom) v době známé jako období válčících států (zhruba 475–221 př. n. l.).

Nejnudnější film: Med (Turecko, režie Semih Kaplanoglu)
O filmu, který získal Zlatého medvěda, lze s úspěchem prohlásit, že „příliš mnoho umění škodí“. Ukazuje život na zapadlé turecké vesnici, kde se stahuje dřevo lanovkou a chovají včely.

Největší mystifikace: Exit Through The Gift Shop (Velká Británie, režie Banksy)
Dokument o street artu, malířích graffiti a význačném streetartovém umělci dnešní doby Banksym, o němž nikdo neví, jak vypadá.

Nejzajímavější film s homosexuální tematikou: Amfetamin (Hongkong, Čína, režie Scud)
Mladý heterosexuální plavčík jménem Kafka, Číňan s odbarvenými vlasy provozující bojová umění, se zamiluje se do finančního manažera Daniela z Austrálie. Berou spolu drogu osamělých lidí – amfetamin.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče