Kastrace alfasamců

17. března 2009, 16:34 - Karel Hvížďala
17. března 2009, 16:34

Tři nápady, jak v krizi předělat tiskoviny a televize

Spojené státy americké

Novináři, kteří sedí v Indii v Bombaji a Bangalore, píší o zasedání městské rady v kalifornské Pasadeně. Na tento nápad přišel původně textilní továrník a dnes majitel lokálních novin Pasadena Now. V místnosti, kde zasedají radní, umístil vydavatel a šéfredaktor James Macpherson stacionární kameru, která přenášela schůzi po internetu do Indie, kde si najal levnou pracovní sílu.
V USA se spoří tak masivně, že byla zrušena většina míst zahraničních korespondentů, podle německého časopisu Cicero jich zbývá jen stovka.
James Macpherson je přesvědčen, že naopak budoucnost americké žurnalistiky je v zahraničí, kde je levnější pracovní síla. V Indii najal šest místních novinářů, jejichž plat činí 7,50 dolarů za 1000 slov. Vydavatel říká: „Platím jim stejně, jako vy platíte v obchodě, když si jdete koupit košili.“ Podklady pro články dostávají prostřednictvím internetu. Macpherson posílá své „polní pozorovatele“, levné mladíky a děvčata, s videokamerou na události ve městě a jejich záběry pak posílá ze své operační centrály, kterou má v bytě. Mediální odborníci se nejdříve smáli, ale dnes už o tomto způsobu práce vážně diskutují a ptají se, zda tyto „textilní metody“ nebude bývalý fabrikant prosazovat dál a nepřijde brzy s nápadem platit za články podle toho, jak jsou úspěšné: Kolik lidí si jich přečte. Takhle už ale pracuje kanadský online magazín Suite 101, který svým autorům platí v rozmezí 1,5 až 4 dolary za tisíc připojení. Bude dobrá žurnalistika doopravdy čím dál levnější? Může dobrý novinář skutečně pracovat za jeden dolar? Jeden cent za moji myšlenku? Tak nazvala komentátorka Maureeb Dowdová v The New York Times svůj sloupek a zeptala se v něm: Myslíte, že je možné, aby někdo v Indii psal místo mě sloupky z Washingtonu o prezidentu Obamovi? Popravdě je třeba říci, že agentura Reuters tímto modelem již pracuje léta, ale v Indii si nechává zpracovávat jen některé finanční analýzy.
Všichni vydavatelé v USA musí šetřit, protože jim loni klesly příjmy z inzerce o 11,7 procenta a i nejrenomovanější noviny na světě The New York Times se dostaly do značných potíží: jejich dluhy se přiblížily k jedné miliardě a na kořist si brousí zuby Rupert Murdoch. Magnát, který loni koupil Wall Street Journal je jedním z mála vydavatelů na světě, který disponuje hotovými penězi.

Rakousko

Anglický vydavatel Peter McGee si najal v Rakousku šéfredaktorku Sandru Paweronschitzovou a začal pro celý německy mluvící prostor vydávat repliky starých nacistických novin. Nejprve se začátkem roku objevil na stáncích Völkische Beobachter a byl z toho skandál. Bavorsko nechalo dokonce všechny výtisky zabavit. První číslo se prodávalo za jedno euro a v záhlaví stálo, že jde o novinové svědectví a vyšlo nákladem 300 000 výtisků. Uvnitř byl otištěn komentář historika. Postupně se ale v prodeji objevila další dvě vydání. Zatímco v prvním byla otištěna řeč Josepha Goebbelse z 30. ledna 1933, další číslo je z 1. března téhož roku a v třetím je otištěn plakát nacistické strany NSDAP, který byl vydán k zapálení Říšského sněmu v Berlíně dne 28. února 1933. Aby byla celá akce byla vyvážená, vydavatel původně sliboval, že v budoucnu vydá i sociálnědemokratické noviny Vorwärts a komunistické noviny Der Kämpfer. Od začátku bylo ale všem jasné, že „úspěch tomuto trochu zapáchajícímu nápadu zaručí pouze jedovaté nacistické tiskoviny“, napsal Der Spiegel.
Kolem projektu se samozřejmě v Rakousku i v Německu rozpoutala diskuse, do níž se zapojily nejrůznější instituce i osobnosti: od renomovaného vědce, který se zabývá studiem antisemitismu, jako je Wolfgang Benz, až po Zentralrad der Juden. Bavorsko vyslalo do ulic policisty, kteří objížděli kiosky a repliky stahovali přímo ze stánků, jako kdyby šlo o drogy. Veřejnost však natolik jednoznačný postoj nezaujala a rozdělila se na dva tábory. Jeden tvrdil, že to není tak špatný nápad. Druhý to považoval za skandální provokaci. Jejich postoj by se dal shrnout do hesla: Německo nepotřebuje, aby se předlohy pro mladé neonacisty válely na každém kiosku.
Renomované noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung o projektu psaly jako o „zkrášlování hrůz, které hrůzami vždycky zůstanou“ a hovořily o „dělání spektáklu z národního socialismu“. Naproti tomu šéfredaktorka Paweronschitzová mluví o útoku na svobodu tisku a nechala třetí vydání opatřit provokativním rudým přetiskem: Cenzurováno!
Úvaha vydavatele Petera McGee je ale průzračná. Dobře věděl, že v Evropě existuje zvýšený zájem o Hitlera, a chtěl ho zpeněžit. Po velice úspěšném seriálu Třetí říše, který zvyšoval poslechovost druhého veřejnoprávního kanálu ZDF, a po tom, co Der Spiegel zaznamenal vyšší náklad vydání, která se touto tematikou zabývala, bylo zřejmé, že je tu příležitost k výdělku. Jsou však takovéto prostředky přiměřené? Jedno je ale jisté: velký rozruch, který kolem projektu propukl, pomohl nakladateli aby se celý náklad rychle vyprodal. Nic dalšího jistě už vydávat nebude.

Německo

Nevyvolá hospodářská krize i krizi velkých politických stran? Nebudou volby v následujících letech posledními volbami, v nichž hrají důležitou roli velké strany? A nebude konec vlády velkých politických stran znamenat i konec nezávislých médií? Nepokusí si tyto strany v poslední křeči uchvátit a dostat pod kontrolu veřejnoprávní média?
Nápad získat větší vliv v ARD a ZDF mají od počátku roku unionisté Roland Koch, Edmont Stoiber a kancléřka Angela Merkelová, kteří se snaží odvolat šéfredaktora druhého veřejnoprávního televizního kanálu.
Na rozdíl od Itálie a Francie, kde je vliv politiků již delší dobu evidentní, se však německá média vehementně brání. Der Spiegel napsal: „To bychom se ocitli v banánové republice, kdyby novinářské alfasamce mohlo odvolat několik ministerských předsedů jen kvůli tomu, že se chovají na obrazovce nezávisle.“
Právě na ZDF po skončení talkshow Maybrit Illnerové nazvané Berlin Mitte utrousil sociálnědemokratický ministr financí Peer Steinbrück směrem k moderátorce: „Odporné!“ Illnerová však nečinila nic jiného, než že panu ministrovi pokládala nepříjemné otázky, a proto mu odpověděla: „Vy jste ale, pane ministře, placen právě za to, abyste si nechal takové otázky líbit!“
Povinností novináře je zůstat za každé situace nezávislý, kritický a před nikým se neohýbat. Tak tomu bylo skoro celé minulé půlstoletí i v Německu. Politici a žurnalisté se na obrazovce navzájem rétoricky napadali, z poloviny to byla hra a z poloviny to bylo míněno vážně, ale nyní by se to dle politiků z CDU a CSU mělo změnit. Ze sporu se stává mocenská zkouška. Doposud o obsazení místa šéfredaktora rozhodoval výhradně intendant a sami novináři. Rozhodně do toho nemohli mluvit politici. Vlastně jde o to, jestli budou novináři skutečně nezávislí, nebo jestli se stanou jen herci v nějakém politickém proporčním divadle, říkají mediální analytici. A kancléřka Merkelová by evidentně chtěla před volbami demonstrovat svou moc. Novináři doufají, že se jí to nepovede, stejně jako se to nepovedlo paní baronce Thatcherové, když se snažila o totéž v BBC.
První, kdo se veřejně proti tlakům na svou stanici ozval, byl moderátor zpravodajského pořadu heute-journal Claus Kleber. Za šéfredaktora Nikolause Brendera se postavil i intendant, když prohlásil, že s ním počítá i pro další funkční období: za rok by mu totiž měla vypršet pracovní smlouva. Podobně hlavní žurnalistické ikony ZDF Maybrit Illnerová,, Marietta Slomková a Guido Knopp poslali otevřený dopis vedení, v kterém upozorňují na nebezpečné vměšování politických stran do jejich novinářské práce. Politici na dopis reagovali pomluvou: rozšiřovali, že novináři byli k podpisu pod dopis donuceni. Na to reagovali novináři tak, že se pod dopis podepsali všichni vedoucí redaktoři, a to dokonce i takoví, o nichž se říká, že křesťanským demokratům fandí, či takoví, kteří se s šéfredaktorem občas silně hádají. Na podporu nezávislosti se ozvali i bývalí intendanti stanice a šéf WDR Fritz Pleitgen, který prohlásil, že takovýmto politickým útokem by se už měl zabývat ústavní soud, protože první a druhý veřejnoprávní program nejsou v žádném případě státní stanice. Bohužel se zdá, že i v Německu se původně nezávislí členové mediálních rad, kteří zastupují kulturu, vědu, odbory a církve, nechávají instrumentalizovat, a proto se politici nevzdávají. Jako poslední trumf vytáhli klesající sledovanost zpravodajských pořadů právě na veřejnoprávních kanálech ARD a ZDF, ač – jak známo – sledovanost nemá s kvalitou nic společného a pokud by zpravodajství šlo politikům na ruku, klesla by ještě víc.
Kdyby média prohrála, byl by to špatný signál pro mladou generaci novinářů, neboť by viděli, že se nezávislost nevyplácí, a silní jedinci by o tuto profesi ztratili zájem, jako se to již před lety stalo s politikou. Ta totiž čím dál tím víc přitahuje spíš médiocentrické osobnosti, tedy exhibicionisty a narcisy, což pro pragmatický politický provoz často jako kvalifikace stačí.

Item

Jedno se zdá být zřejmé, rok 2009 bude v celé naší civilizaci rozhodujícím rokem pro média a nikdo zatím neví, v jaké formě přežijí a jak bude ochromena demokracie jako taková. Pesimisté, jako je třeba reportér James Schiffer ze Star Tribune, si myslí, že se třeba zase vrátíme k praktikám XIX. století, kdy budou vycházet tiskoviny jednoho muže. Nu, kdyby měly úroveň, jako měl za Rakouska –Uherska časopis Karl Krause Die Fackel, nebylo by to špatné. Ferdinand Peroutka po jeho vzoru založil slavnou Přítomnost, i když ji na rozdíl od Krause nepopisoval celou sám.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče