Karlovarská pohádka

29. června 2010, 18:44 - David Kasl
29. června 2010, 18:44

Po loňské absenci jsou v hlavní soutěži festivalu dva české snímky

(úvodní text - perex, bez podtitulku)
Dětem se na pohádkách líbí, když je slyší slovo po slově neustále stejně. Karlovarský mezinárodní filmový festival se takovou pohádkou pro filmové fanoušky během 45 ročníků stal. Stejně jako každý rok jich tisíce prožívají v Karlových Varech „takové to erotické chvění“, zda se dostanou na vybrané filmové promítání. Prezident filmového festivalu Jiří Bartoška naráží na intimní atmosféru lázeňského města, jež zásadním způsobem ovlivňuje průběh největšího filmového svátku v Česku. Ten již tradičně hospodaří se zhruba 135milionovým rozpočtem a nabízí kapacitu necelých čtyř tisíc míst ve čtrnácti sálech, ve kterých bude uvedeno více než dvě stě filmů. Drtivá většina z nich se bude v Česku promítat vůbec poprvé.
Lze u této pohádky, jejíž renomé přesahuje hranice České republiky, vůbec ještě najít nějakou novou zápletku nebo postavy, když se jí ani ekonomická krize de facto nedotýká? Když ani její prezident po šestnácti letech nechystá předání vesla svým následovníkům? Budeme-li se ptát na kvalitu české filmové produkce, pak by se Karlovy Vary mohly stát, řečeno slovy kluka z legendárního snímku Vesničko má, středisková, jejím „nastaveným zrcadlem“. Zatímco vloni neměla tuzemská kinematografie v hlavní soutěži žádného zástupce a programová ředitelka festivalu Eva Zaoralová hodnotila úroveň námětů českých tvůrců slovy „netočí filmy, protože cítí potřebu něco říci, ale protože si spočítají, že takový a takový námět zabere“, letos se o Křišťálový globus ucházejí hned dva české bijáky.
Nakolik uspějí 3 sezóny v pekle a Kuky se vrací i v zahraničí, se teprve uvidí. „Na velkém světovém festivalu letos opět nebyl český film,“ pochybuje o rostoucí úrovni české kinematografie prezident Bartoška. Za rok budeme moudřejší.

(rozhovor1)

Jiří Bartoška
Matador Karlovarský festival dosáhl ideálního stavu. O tom, zda se posouvá, nebo nikoli, rozhoduje kvalita uváděných snímků a filmových hvězd.

Především díky němu letos probíhá již 45. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Když se týdeník EURO Jiřího Bartošky vloni ptal, jak dlouho ještě u festivalu jako prezident vydrží, odvětil s úsměvem: „Byl jsem na nějaké prohlídce a říkali, že docela dobrý.“ Kromě tradičně kvalitního mixu uváděných snímků a účasti hvězd světové kinematografie na tom festival zůstává dobře i po stránce finanční.

EURO: Když jsme se vloni bavili o penězích, byla finanční krize… BARTOŠKA: Ta je pořád, ne?

EURO: V médiích čteme, že už končí. Jak to cítíte vy? BARTOŠKA: Odpovídám stále stejně: krize se dotkla mnoha velkých kulturních akcí. Tím, že Vary jsou jednou z největších, si však partneři řekli: Podporujeme čtyři akce, tak asi dvě budeme muset zrušit, ale karlovarský festival si necháme jako hlavní. Budiž jim ke cti, že nás se v tomto směru krize nedotkla.

EURO: Poměr 30 procent z veřejných zdrojů a 70 od sponzorů ve 135milionovém rozpočtu zůstává neměnný? BARTOŠKA: Ani o milimetr se to nehnulo. Pořád dostáváme třicet milionů jako příspěvek od státu. Město Karlovy Vary nám sice nejdříve snížilo původní osmimilionový příspěvek o dvacet procent, protože snižovalo plošně všem. My jsme ale zpracovali studii, kde jsme vyčíslili, kolik se v Karlových Varech během desetidenního festivalu utratí. Jen za ubytování platíme 29 milionů. Dále smlouvy s fyzickými i právnickými osobami žijícími v Karlových Varech a v Karlovarském kraji: firmy, které nám staví billboardy, jsou karlovarské. Brigádníci jsou z 80 procent lidé z Karlových Varů, pokladníci ze 70 procent, šoféři ze 70 procent. Zprůměrovali jsme, kolik utratí baťůžkáři a VIP hosté denně – u baťůžkářů jsme počítali 400 a u hostů 800 korun, což jsme hodně podhodnotili. Dostali jsme se k sumě 130 milionů a zastupitelé to pochopili, takže nám těch 20 procent dali.

EURO: Jednáte se stále stejnými sponzory, nebo přibývají nabídky nových? BARTOŠKA: Jednak se starými, jednak jsme podepsali novou pětiletou smlouvu s ČEZ, od něhož jako generálního partnera máme na toto období zajištěno 88 milionů korun. To je pro nás velmi důležité, protože festival neděláte step-by-step, musíte mít nějakou představu budoucnosti. V tom je výhoda stálých partnerů.

EURO: Byli byste vůbec schopni většímu počtu partnerů nabídnout adekvátní plnění? BARTOŠKA: No právě. Jak vždycky říkáme – festival je láhev desetilitrová, a třináct litrů se do ní nevejde. Kdyby začalo přibývat partnerů, mohl by festival být najednou hektický. Myslím, že jsme dosáhli ideálního stavu.

EURO: Festival již funguje dle víceméně stejného scénáře, každý rok stojí plus minus stejně, kapacita diváků zůstává neměnná… BARTOŠKA: Stále nevychází, že by se navýšila kapacita o víceúčelovou halu. K dnešnímu dni není natolik technicky vybavená a nemá potřebné parametry, takže ji využíváme my i město jen na doprovodné akce.

EURO: Je výhled, že by se dala použít? BARTOŠKA: To není otázka výhledu, ale peněz. Když se začínalo stavět, tak se s tím počítalo. Například bez elevace ji ale nemůžeme využít. To je otázka pro město, jak dalece halu vybaví.

EURO: Máte vizi, kam by se mohl festival dál posunout? BARTOŠKA: Myslím, že by se neměl nikam posunout. Mám tady plakát z prvního ročníku z roku 1946. Tehdy se promítalo 17 filmů, letos jich poprvé v Česku představíme opět zhruba dvě stě, takže festival se opravdu někam posunul. Posouvá se a neposouvá podle kvality ročníku, které filmy seženete a které lidi přivezete. Ale Karlovy Vary mají půdorys, jaký mají, a s tím nic neuděláte. Představa, že by tady vzniklo nové kino, je úplně mylná. Město má okolo 50 tisíc obyvatel, takže je otázka, co s takovým objektem dělat celoročně. Docela dobrá naděje je, že město prodalo Lázně I kraji, a ten má dle mých informací slíbeno, že by do nich Evropská unie měla dát velké peníze. Atrium, které jsme používali jako prostor na mejdany pro mladé, by se mělo předělit, čímž by vznikla dvě podlaží a kvalitní sál pro 350 lidí, jenž by byl zároveň sídlem Karlovarského symfonického orchestru. To by bylo ideální řešení.

EURO: Hodně se mluví o rekonstrukci letního kina… BARTOŠKA: Ideální věc, nostalgie, ale má jednu nevýhodu: že tam uděláte jednu projekci v půl desáté večer, kdy je tma. Problém je, že musíte naplánovat filmy dopředu, aby všechno organizačně klaplo. Pak tam dáte biják a ono začne pršet. Byla by to fajnovost, ale rozhodně ne seriózní prostor, s nímž by se dalo počítat.

EURO: Vloni přijelo rekordních 45 distribučních společností. Kolik jich bude letos? BARTOŠKA: Naší výhodou oproti jiným festivalům je sekce Na východ od západu, kde se monitoruje rozpad celého ostbloku. Ta je poměrně reprezentativní a lidé v ní mají možnost vidět hodně filmů z této oblasti pohromadě. Dělat tady filmový trh, byť v malém, by nemělo smysl, protože tyto věci se skutečně odehrávají v Berlíně a v Cannes.

EURO: Vloni nebyl v hlavní soutěži žádný český film, letos jsou dva… BARTOŠKA: Je fajn, že Kuky se vrací a 3 sezóny v pekle jsou dva absolutně žánrově odlišné bijáky. Českých filmů ale soutěží celkem pět. Myslím, že letos je naše kinematografie zastoupena dost reprezentativně.

EURO: Zlepšila se za poslední rok? Vloni si vaše programová ředitelka Eva Zaoralová stěžovala na nedostatek kvalitních námětů. BARTOŠKA: Na velkém světovém festivalu loni opět nebyl český film, tak se asi situace moc nezlepšila.

EURO: Nechtěl byste mít v soutěži film, v němž byste hrál? BARTOŠKA: Už jsem ho ve Varech měl. Dokonce jsme vyhráli. Stíny horkého léta režiséra Františka Vláčila. Ale to bylo v roce 1977 (smích)!

EURO: Že byste si předal cenu prezidenta festivalu za přínos světové kinematografii? BARTOŠKA: Hm, to by bylo hezké, ale asi by to byl střet zájmů.

EURO: Čím to, že současná generace nemá příliš co říci světové kinematografii? Máme se moc dobře? BARTOŠKA: Bylo dobré, jak před rokem 1989 všichni říkali: „Jo, my bysme jim ukázali, kdybysme mohli.“ A najednou mohli, a nic moc neukázali.

EURO: Penězi to asi nebude. BARTOŠKA: Asi ne. Vždycky mě fascinuje, že na Českých lvech je třeba 25 bijáků. Když si vezmeme průměrné náklady na český film 25 milionů korun, potom někdy působí trochu jako televizní. Je ale nádherné, co ukázal po výtvarné stránce Tomáš Mašín. Tak nějak by se asi měl biják točit.

(rozhovor 2)

Tomáš Mašín
Vizuální mág Přestože se natáčením reklam marketing nenaučil, jeho debutu pomohl nástroj z nejúčinnějších: šuškanda

Jistým bodem počínaje již není návratu. A toho bodu je třeba dosáhnout, říká ve filmu 3 sezóny v pekle bisexuální Jana „pohlednému dandymu a vtipnému provokatérovi“ Ivanu Heinzovi. Světově uznávaný reklamní režisér Tomáš Mašín začal po deseti letech natáčení spotů připravovat celovečerní film a hned svým debutem se do onoho bodu dostal. Po 3 sezónách v pekle reklamu neopouští, ale peníze již shání na další filmové projekty. Jedním je adaptace knihy Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové. „Druhým příběh bratří Mašínů,“ prozrazuje Tomáš Mašín 2. června ve foyer pražského Hotelu Central.

EURO: Ještě donedávna jste dotazy na možnost točit příběh bratří Mašínů spíše vyvracel. MAŠÍN: Protože jsme neměli podepsanou smlouvu. Nabídku scénáře jsem dostal koncem prosince 2009 a trvalo tři měsíce, než se podepsala smlouva s producenty. Dostali jsme již nějaké prostředky od Fondu české kinematografie, teď brousíme scénář. Rádi bychom točili příští rok na podzim.

EURO: Téma, které polarizuje společnost, a opět dobový film. MAŠÍN: Ano, takže se pohybujeme rámcově ve stejném rozpočtu jako u 3 sezón v pekle. Na rozdíl od mého debutu tohle bude syrový a velmi dramatický film s prvky psychothrilleru. Zřejmě žádný příběh z moderních českých dějin nevyvolává tolik protikladných soudů jako příběh bratrů Mašínových. Hrdinové, nebo teroristé? Pět kluků proti 24 tisícům nepřátelských vojáků. Devět mrtvých, tři popravení, bezpočet nespravedlivě odsouzených. Česká veřejnost se snaží nelichotivé historické události vytěsnit ze své kolektivní paměti, navíc střet jedince s autoritářským systémem je stále aktuální. Právě proto je třeba tento neobyčejný životní příběh natočit. Aby nezůstal zapomenut.

EURO: S Mašíny jste vzdáleně příbuzný. Nepůjde o střet zájmů? MAŠÍN: Samozřejmě to vždy bude příběh bratří Mašínů tak, jak ho vidí Tomáš Mašín. Nebo jak by ho prožil. Jejich odysea je ale přesně zdokumentovaná a já se chci striktně držet historických faktů. Nejtěžší bude pravdivě zobrazit utrpení, kterým prošli. Co člověka vede k tomu, aby do posledního dechu vydržel velké útrapy, nevzdal zdánlivě bezvýchodnou situaci, rozhodoval se správně tváří v tvář obrovské přesile, s permanentní hrozbou, že každou vteřinu může zemřít. Ti kluci si nepřipouštěli strach, přestože ho mít museli.

EURO: 3 sezóny v pekle jste zkoušeli dostat na festival v Berlíně, nyní jste v hlavní soutěži v Karlových Varech. Jak vnímáte v porovnání s Berlinale prestiž probíhajícího festivalu? MAŠÍN: Řekl bych, že Berlín je starší festival s puncem filmového festivalu velkého světa. Přijíždí tam více hvězd, jsou tam větší filmy… Rozdíly ale hodnotit nemůžu, v Berlíně jsem nebyl. Jsem moc rád, že film přijali na áčkový festival, Karlovy Vary mají také velmi dobrý zvuk a jsou blíž. Vím, že Eva Zaoralová (programová ředitelka karlovarského festivalu – pozn. red.) o 3 sezóny stála, a to mi dělá radost. Když film uvedete na prestižním festivalu, určitě se zvýší zájem distributorů i do zahraničí.

EURO: Máte ambice získat v Karlových Varech cenu? MAŠÍN: Ceny jsou důležité a každý je rád, když nějakou dostane. Mě však potěší především to, když se lidem film líbí. Měl jsem radost ze tří Českých lvů z jedenácti nominací, upřímně se už ale upínám k dalšímu projektu.

EURO: Čeští lvi se dostávají na úroveň zahraničních soutěží, kde bývá pravidlem, že oceněné filmy nemívají vysokou návštěvnost. Jak jste s ní dosud spokojen? MAŠÍN: Na 3 sezóny v pekle doposud přišlo přes 135 tisíc diváků, byly čtvrtým nejnavštěvovanějším filmem za rok 2009, a to v silné konkurenci divácky oblíbených komedií ze současnosti a pohádky. I když je 135 tisíc vzhledem k žánru filmu dobrá číslovka, technicky to samozřejmě znamená, že vložené peníze se nevracejí. Ale jsem optimista, věřím, že se film podaří prodat ven.

EURO: Mnozí vás kritizovali za to, že je film prodáván přes postavu Egona Bondyho, ač jí zcela neodpovídá. Vy sám neustále opakujete, že film se jeho příběhem pouze inspiroval. Nakolik to byl marketingový záměr? MAŠÍN: Novináři mají rádi jasné kódy a známá jména, takže se Bondyho hned chytli. A je pravda, že scénář jsem upravoval podle určitých částí z knihy Prvních deset let. Bondy je známá figura, takže i přesto, že jsem zdůrazňoval, že jde o velice volnou úpravu, média jeho jméno používala. Hlavní postava se Bondymu v mnoha směrech vůbec nepodobá a žije si autonomním životem. Pro mě je to film především o vztahu dvou lidí, kteří spolu chtějí být, ale nemohou, o lásce, kterou rozdělila diktatura, o vzdoru vůči společnosti, jež vám podsouvá věci předem dané a všem říká, akceptujte je, a pokud nikoli, budete potrestáni.

EURO: Mohl jste využít vlastních zkušeností z reklamy. MAŠÍN: Ty vám dají určitý pevný řemeslný základ. Marketing vás ale nenaučí, i když leccos můžete odkoukat. Marketing si částečně dělal distributor, společnost Falcon, ve spolupráci s producenty. Nakonec jedním z nejčastějších titulků bylo: Reklamní režisér točí film o Bondym. Tomu spojení už neuteču, možná až natočím další film…

EURO: Na české poměry, a navíc debut jste šel do poměrně nákladného projektu. Jak bylo náročné sehnat 76 milionů korun? MAŠÍN: Pro mne i pro producentku vyčerpávající. Projekt měl od první schůzky s autorem námětu Lubomírem Drozdem zhruba pětiletou historii, finance jsme sháněli čtyři roky. Část jsme dostali od Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Přes slovenské a německé koprodukce jsme získali peníze z tamních fondů, hodně nám pomohl evropský fond Eurimage. Jako spolumajitel reklamní produkční společnosti Dawson jsem část peněz vložil ze svého. To je nejsnazší, ale zároveň nejtvrdší vklad, protože při takovém rozpočtu víte, že se vám buď nevrátí, nebo za dost dlouho.

EURO: Co komerční partneři? MAŠÍN: Nejsou. V úvahu připadají jen klasičtí přispěvatelé do českého filmu, jako je RWE. Díky za ně, bez takových by český film nemohl existovat. Anebo jen v intencích levných komedií ze současnosti. Jakýkoliv ambiciózní projekt je předurčen k dlouhodobému shánění peněz.

EURO: V posledních letech se hodně mluví o absenci pobídek (Evropská komise je v České republice schválila v polovině června – pozn. red.). Zaznamenal jste u nás v důsledku úbytku zahraničních filmařů nedostatek filmových profesí? MAŠÍN: Zatím ne. Když něco potřebujete, tak to pro vás dílny udělají. Špičkoví řemeslníci stále zůstávají, ale produkcím by pobídky velmi pomohly, protože by přitáhly zahraniční kapitál, a tím pádem by něco zůstalo pro český film. Ten by tak mohl být silnější, a tudíž sebevědomější v přístupu k nekomerčním projektům.

EURO: Českého lva jste dostali mimo jiné za kameru. Netajíte se tím, že si vybíráte především zahraniční kameramany. Proč? MAŠÍN: Zvykl jsem si na reklamách. Jsem vzděláním výtvarník, dá se říct, že vyjadřování obrazem je mi vlastní, mám vysoké nároky na to, jak bude filmový obraz vypadat. U reklam se naučíte pracovat s kameramany, kteří mají různé rukopisy, a ti se lépe hledají v zahraničí, kde je větší diverzita. Také jsem chtěl někoho, kdo nemá nakoukanou českou realitu, kdo není svázán s místním prostředím, jak intelektuálně, tak profesionálně. Zdálo se mi, že Islanďan Karl Oskarsson je tak vzdálen našemu prostředí, že by to mohlo být v něčem unikátní. Zároveň jsem s ním předtím dělal několik reklam, takže jsme se znali a sedli jsme si.

EURO: Existuje nějaké období, které by vás výtvarně, architekturou nebo oblečením lákalo natočit? MAŠÍN: Hodně by se mi líbila rudolfinská Praha, vizuálně velice opulentní. Nebo renesance, baroko, samozřejmě secese. Tím, že máte dané kostýmy a reálie, které jsou samy o sobě svým způsobem vizuálně velice atraktivní, vám historický film dává pevný formální rámec. Současnost je rozmělněná, hodně roztříštěná, speciálně v Česku z mého pohledu neestetická a často musíte hledat opatrněji a důsledněji.

EURO: Vloni jste natočil spot pro Kofolu Čím víc lásky rozdáš, tím víc ti zůstane, kde mladík vyrábí pajduláky, které nechává různě po městě. Když jsem ji zpětně viděl, vybavil se mi Svěrákův Kuky… MAŠÍN: Ten je skvělý, byl jsem na něm s dětmi a náramně se jim to líbilo. Mně taky.

EURO: Jak ho vnímáte v souvislosti s nástupem 3D technologií? MAŠÍN: Spousta producentů by přemýšlela, pojďme to udělat 3D, protože je to módní. Ale Jan Svěrák je inteligentní člověk, skvělý producent. Kuky nejde s proudem, a proto je unikátní. Rozhodoval bych se stejně: zaprvé je u nás málo kin, kde lze 3D promítat. Zadruhé si myslím, že silný příběh nebo hravý, velice dobře výtvarně natočený film nemusí nutně být 3D, protože už je krásný sám o sobě. U Avataru 3D chápu, protože James Cameron je génius a vizionář a dobrý marketér. Forma ale musí logicky vycházet z obsahu. Je třeba jasně říct, tady 3D bude fungovat, protože si to příběh vyžaduje. Ale nedělat z toho jedinou, vlastně technickou přednost, která zakrývá nedostatek kvalitního scénáře.

* (popisek Mašín)
Tomáš Mašín (45). Absolvent Akademie výtvarných umění pracoval jako filmový architekt. V roce 1995 spoluzaložil agenturu Dawson Production. Natočil krátký film Hotel, spolupracoval mimo jiné s MTV a od roku 1999 režíruje reklamní zakázky a videoklipy. Je autorem více než 80 reklamních spotů, za něž získal desítky tuzemských i zahraničních ocenění. Je rovněž spoluautorem scénáře k filmu Šeptej režiséra Davida Ondříčka. (popisek 3 sezóny v pekle)
3 sezóny v pekle (premiéra 26. listopadu 2009). Hrají: Kryštof Hádek, Karolina Gruszka, Jan Kraus, Martin Huba, Ľuboš Kostelný, Táňa Pauhofová, Miroslav Krobot, Matěj Ruppert, Kristýna Janáčková, Jiří Bábek, Andrea Kerestešová, Eva Matalová, Hana Seidlová.
(rozhovor 3) Jan Svěrák
Mimochodník Kuky v zahraničí narazil podobně jako Tmavomodrý svět. Nehodí se do jasně definované kategorie filmu A natrhněte jim pytliky! volá v lese jinak bojácný Dubánek, jedna z postaviček animovaného filmu Kuky se vrací. Zatímco v nejnovějším snímku jednoho z nejúspěšnějších českých režisérů létají nejen igelitové obaly, růžový plyšák Kuky, z něhož se sypou piliny, zatím divácké rekordy v kinech netrhá. „Návštěvnost není podle mých představ, ale já jsem zmlsaný,“ říká Jan Svěrák a usazuje nás na zahradě u své vily v Braníku, kde sídlí i jeho producentská společnost Biograf Jan Svěrák. „A bacha, budou padat jabka!“ varuje nás na úvod. EURO: Vaše předchozí filmy jako Vratné lahve nebo Tmavomodrý svět mívaly během prvního víkendu 80 tisíc diváků. Proč Kuky tolik netáhne? SVĚRÁK: Má punc loutkového filmu, což je trochu smradlavé – loutkový film znamená neohrabaný, trošku nuda a pro malé dětičky. Navíc jsem ho dělal spíše pro dospělé. Když všechno sečtete, měli bychom se při troše štěstí dostat na 350 tisíc diváků, což má Shrek, velká sranda a zábava pro všechny generace. Teď máme asi 170 tisíc diváků, ale proti 1,2 milionu, na nichž jsem se zmlsal u předchozích projektů… Kuky je jiný druh filmu a také na něm nepracoval tatínek, což je velký rozdíl, protože on je hvězda. U Vratných lahví jsme si řekli ano, je to na tatínkovi postavené, je to jeho „star vehicle“, podobně jako se kdysi dělaly filmy pro Oldřicha Nového, a film jsme tak i marketovali. EURO: Že mluví postavičku kapitána von Hergota, nestačí? SVĚRÁK: Ale není tam jeho scénář ani tvář. A také je ten film docela náročný na sledování. Když jsem oslovil jednu komerční televizi, zda by do projektu nevložila peníze, ředitel mi řekl: Nezlobte se, fantazie našich diváků končí u Harryho Pottera, tohle je moc. EURO: Šel jste také proti módní vlně 3D technologií… SVĚRÁK: Boom 3D je tak velký a všichni kvůli tomu šílí, že to chtělo protireakci. Kuky ale není ani tak proti 3D jako proti počítačové grafice a animaci vůbec, protože v dětských filmech už nic není normálního a i obyčejná zahrada a les se dělají uměle. EURO: V Karlových Varech jste za Jízdu získal v roce 1995 Křišťálový glóbus. Je účast na prestižním festivalu důležitá i z pohledu návratnosti investice? SVĚRÁK: Teoreticky to nemá význam žádný, na tržbách se podobně jako Český lev odrazí minimálně. Zisky jsou ale nepřímé. Já jsem se třeba během karlovarského festivalu setkal v porotě se svým životním obchodním partnerem Erikem Abrahamem. Od Kolji jsme pak spolu dělali všechny projekty. Díky zahraničnímu producentovi mají filmy stonásobně větší šanci, že se dostanou do zahraničí, protože je tam přes něj berou jako jiné zboží než rumunské koláčky. Festival je místem setkávání lidí, kteří jsou v určité náladě a jsou otevření novým perspektivám. EURO: Máte ambici získat hlavní cenu? SVĚRÁK: To je blbý dotaz… Když jsem byl mladší, festivaly jsem vždycky strašně prožíval, při vyhlašování mi tlouklo srdce, byl jsem nadšený, nebo zklamaný. Jednak jsem to nahoru a dolů zažil tolikrát, že mě to již tolik nebere, a také už vím, že to není sportovní utkání, ale subjektivní hodnocení. EURO: Proč už neobesíláte zahraniční festivaly? SVĚRÁK: Kdysi jsem Karlovy Vary trochu přehlížel – je to doma a já se chci s filmem dostat do zahraničí. Hlavní dva festivaly – Berlín a Cannes – nad mými filmy vždycky ohrnuly nos. Jeden rok se to ale zlomilo: co já tady opovrhuji Karlovými Vary a tihle opovrhují mnou? Půjdu příkladem a tyhle emoce vytěsním. A s pokorou jsme přihlásili Vratné lahve na karlovarský festival. A oni nás vzali a bylo to tam skvělé. EURO: Kukyho jste promítali v rámci trhu v Cannes. Jak to vypadá s jeho distribucí do zahraničí? SVĚRÁK: Je to podivné. Jednak oni nevědí, pro koho ten film je, jestli pro dospělé, nebo pro děti. Podobný problém byl u Tmavomodrého světa: je to evropský film, který by mohli hrát jako arthousový snímek, ale není to arthousové, protože to je velkofilm. Ale na velkofilm tam nejsou hvězdy. Vůbec ho nedokázali marketingově uchopit. EURO: Mohl byste vytvořit novou marketingovou kategorii… SVĚRÁK: No, mimochodník… Kromě toho v zahraničí nejsou zvyklí, že loutky neotvírají pusu. Strašně se jim líbí trailer, poetika je jiná a chtějí film vidět. Ale když jsou mu vystaveni, pořád tam běží titulky, protože se tam neustále žvaní. Takže čtou titulky, ale po chvíli vůbec nevědí, kdo to říká. Snad jen jedna distribuční společnost projevila o Kukyho zájem. V létě se chystáme udělat anglicky dabovanou verzi, pak se uvidí, jestli se chytnou i další. Třeba budeme ještě překvapeni. A nebo ne. EURO: Je při sestavování rozpočtu výhoda být zároveň producentem? SVĚRÁK: Kompletní náklady budou mezi 40 a 42 miliony korun plus deset milionů jen za naši kampaň. Mám výhodu anglického koproducenta, jenž shání peníze ze zahraničí. Půlku získal od Dánů, kteří s námi dělali na Vratných lahvích a Tmavomodrém světě. Když máte sehnat už jen 20 nebo s kampaní 30 milionů, už se to u nás shání lépe. Deset milionů byl grant, pak trošku od České televize a sponzorů. Plus peníze od naší agentury. EURO: Během natáčení jste chtěl s projektem skončit. Mohl byste si to dovolit? SVĚRÁK: První rána by byla finanční, protože v tu chvíli nás Kuky stál asi 7,5 milionu, které bych musel vrátit. Což by se přežilo, jsou to jenom peníze. Horší rána by byla psychická. Předchozí filmy jsem dělal opatrně, a dokud jsem nevěděl, že to dobře dopadne, tak jsem se do nich nepouštěl. Kukyho jsem dělal proto, abych si trošku rozbil hubu, abych se přestal bát. Od začátku bylo velké riziko, že to bude hloupost, že to nebude fungovat. Kdybych ale ten film vzdal, v budoucnu by se mi hrozně špatně do něčeho dalšího pouštělo. EURO: Bude váš další film zase spojený s obavou? SVĚRÁK: Teď jsem si to zkusil, tak bych řekl, že ne. EURO: Chystáte anglicky mluvený projekt odehrávající se v Africe. SVĚRÁK: Tam existuje nebezpečí, že si ten scénář budu muset napsat sám. Což není tak složité, protože je to podle knižní předlohy, takže nemusíte celou věc vymýšlet z gruntu. Jsou nastaveny mantinely a víte, jak to dopadne. EURO: Budete psát rovnou v angličtině? SVĚRÁK: Budu muset. Můj producent ví, že jsem hotentot, a pochopí, co chci říct. Ve scénářích je ale angličtina většinou velmi obecná. V dialozích je bohatá, ale ty jsou v knížce už napsané, a co si dovymyslím, se upraví. Jinak se nebojím. Proti scénářům, které píše můj tatínek, jsou ty anglické strohé jako matematicko-fyzikální tabulky. EURO: Existuje ve filmu ještě nějaký žánr, do kterého byste se rád pustil? SVĚRÁK: Ano, zajímal by mě erotický film. Ale ještě pořád nevím, jestli bude spíše pro děti, nebo pro dospělé. (smích) EURO: Souhlasíte s tím, že se v Česku točí příliš mnoho filmů? SVĚRÁK: Čím více se bude točit, tím se můžou profese více zdokonalovat. Mluvím hlavně o scenáristech. Když budeme v Česku točit dva filmy ročně, nebude mít nikdo možnost poučit se z chyb. Kolik amerických filmů se ročně točí? Čtyři sta? Opravdu dobré jsou tak dva? Čtyři? Abychom se dostali na stejné poměry, mohli bychom si dovolit mít jednou za pět let dobrý film. A to jednou za pět let určitě dobrý film natočíme. A mnohem levněji. EURO: Zlepšuje se u nás situace v oblasti pirátství? SVĚRÁK: Hned druhý den, co šel Kuky v kinech, ho někdo natočil a pověsil na internet. Už jsme smazali tři kinoripy. Takže se to nezlepšuje. S kradením obsahů je to vůbec zajímavé a nevím, jestli do budoucna půjde autorská práva vymáhat. Internet je mnohem pružnější a modernější médium než autorskoprávní systém a nejspíše se bude muset něco změnit. Pravděpodobně budou obsahy, filmy, zadarmo, ale jako hokejisti oblepené reklamou. Bohužel, protože pirátství se zastavit nedá. To dělá i můj syn a můžu mu vysvětlovat horem dolem, že všechno, co tady máme, co pije, co jí, do čeho si utírá zadek, je z autorských práv. Dělají to přece všichni. EURO: Jít cestou některých kapel, dát obsah volně k dispozici a čekat na dobrovolné platby? SVĚRÁK: U nás tak za padesát let. Ještě zpátky k tomu pirátství. My máme velmi podivný vztah k zákonu. Nejen že ho nemilujeme, ale s potěšením ho nectíme. My jsme vychovaní generacemi asi už od dob Rakouska-Uherska, kdy jsme měli pořád někoho nad sebou… pak byl Hitler, komunisti – vždy ten, kdo vytvářel zákon, byl současně náš nepřítel. A nedodržovat zákon bylo trošku jako odboj. Až na výjimky jsme národ plebejců a podle toho se i chováme. Když říkáte, že jednou budou lidé dobrovolně platit za obsah – možná někde, ale u nás? Velký kulový! *

(popisek Svěrák)
Jan Svěrák (45). Absolvent dokumentární tvorby na Filmové akademii múzických umění na sebe upozornil školním filmem Ropáci, za nějž získal v roce 1988 studentského Oscara. Na velkého Oscara byl nominován hned dalším snímkem, Obecná škola (1991). Americká filmová akademie mu zlatou sošku za cizojazyčný film udělila v roce 1996 za Kolju. Kuky se vrací je osmým celovečerním filmem jednoho z nejoceňovanějších českých režisérů v zahraničí.

(popisek Kuky)
Kuky se vrací (premiéra 20. května 2010). Hrají: Ondřej Svěrák, Zdeněk Svěrák, Oldřich Kaiser, Kristýna Nováková-Fuitová, Filip Čapka, Jiří Macháček, Jiří Lábus, Petr Čtvrtníček, Pavel Liška.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče