Karel Klostermann, spisovatel ze světa lesních samot

05. srpna 2011, 06:33 - Robert Šimek
05. srpna 2011, 06:33

Svou realistickou tvorbou patří mezi významné spisovatele české venkovské prózy konce 19. a začátku 20. století. Je známý jako spisovatel šumavských povídek a románů. Jeho díla přinášejí svědectví o těžkém životě prostých lidí v Pošumaví. Stalo se proto už téměř samozřejmostí označovat Karla Klostermanna za spisovatele Šumavy.

Foto: klostermann.cz

Nastal na známém nám svahu Špicenberka čilý život, který trval od ranní tmy do večerní. Dřevaři vyhrabali nakupené zásoby polen zpod hlubokých závějů sněhových, smetli vrstvy sněhu s nahromaděných klad, upravili ke všemu cestu, dotáhli sami těžké sáně s vykřivenými, zobákovitě končícími sanicemi, železem okovanými; zvířata stěží by obstála při této strašné, úmorné práci, kterou tu konali synové lidští. Mráz ráno i večer žíhal krutý, že sníh pod nohama hvízdal a sípěl zvukem kovovým, že vous horkým dechem ovanutý v tlusté rampouchy mrzl i řeči bránil, svrchní šat bílým jíním se pokryl, a krůpěje potu po tváři se řinoucí a na oblek dopadající ve stříbrné perly se měnily, nebylo stání ni ustání, zima nedala, ku práci a pohybu nutíc.

Takto barvitě a přitom věrně popsal Karel Klostermann jedno šumavské zimní ráno v románu Ze světa lesních samot. Příroda hrála v jeho dílech vždy důležitou roli. Krajina neplnila pouze funkci kulisy, ale pomáhala i v dotváření charakterů jednotlivých postav. Děj se bez zachycení přírodní atmosféry neobešel, což Kolstermanna řadí mezi typické představitele realistické a naturalistické prózy.

**Špatný student, dobrý učitel**

Narodil se roku 1848 v hornorakouské obci Haag am Hausruck v českoněmecké rodině lékaře Josefa Klostermanna a jeho ženy Charlotty, rozené Hauerové. Byl nejstarším z 10 sourozenců, kteří se dožili dospělosti. Už roku 1849 se rodina přestěhovala do Sušice, kde Karlův otec nastoupil jako praktický lékař. Později byl povolán knížetem Gustavem Lambergem na zámek v Žichovicích a stal se lékařem panským.

Na rodinu moc času neměl, malý Karel proto vyrůstal takřka bez dozoru. Rád pobýval u pasáčků a okolí Žichovic a Štěkně měl důkladně prochozené. V letech 1855 až 1857 navštěvoval školu ve Stříbrných Horách a poté nastoupil na gymnázium v Písku. Studium mu ale příliš nešlo, už roku 1858 proto přešel na gymnázium do Klatov. Zde vydržel až do kvarty, maturitu ovšem skládal opět v Písku. Po ukončení středoškolského vzdělání začal na otcovo přání studovat medicínu ve Vídni. Kvůli finančním těžkostem však roku 1870 školu opustil a na dva roky se stal soukromým vychovatelem v Žamberku. Do Vídně se ještě vrátil, když roku 1872 nastoupil do redakce místního časopisu Wanderer. Ten ale hned v následujícím roce přestal vycházet a Klostermann se definitivně vrátil do Čech.

Jeho další cesta vedla do Plzně, kde se stal suplentem a později řádným profesorem na německé reálce. Vyučoval němčinu a francouzštinu a nakonec zde vydržel dlouhých 35 let.

**Romány ze Šumavy**

Klostermann byl dvakrát ženatý. Poprvé si roku 1875 vzal dcerou císařského rady Marii Carmineovou, po její smrti roku 1898 pak vdovu po bohatém továrníkovi Betty Juránkovou. Druhý sňatek ho finančně zajistil, mohl se tedy vedle práce na reálce plně věnovat psaní, se kterým začal až ve svých 42 letech. Byl ale autorem velmi plodným, takže počet jeho románů, povídek a črt nakonec překonal číslo 150. Zpočátku vycházel z dokumentárně pojatých fejetonů, ve kterých mísil spisovný jazyk a místní nářečí. Psal je v němčině a uveřejňoval například v časopise Politik. Čtenáře jimi ale příliš neoslovil, proto na popud redaktora časopisu Osvěta Václava Vlčka začal psát česky. To mu přineslo téměř okamžitě velký úspěch a pět jeho románů nakonec získalo i cenu České akademie.

Klostermannovi se podařilo mistrně vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou souvislost mezi osudy člověka a přírodou. Velkou pozornost přitom věnoval proměnám, kterými Šumava a její obyvatelé prošli, ať už se jednalo o rozpad tradiční rodiny nebo příchod průmyslové revoluce spojené na jedné straně s velkým majetkem, na druhé s krizí tradičních řemesel. Téma postupného vysidlování kraje se stalo námětem knihy Za štěstím. V románu Skláři zase zpracoval rozvoj i krizi šumavského sklářství v první polovině 19. století. Z další tvorby jsou známé například romány Mlhy na Blatech, popisující těžký život jihočeských sedláků, nebo Suplent, který přibližuje poměry v rakousko-uherském školství. Kromě toho napsal Klostermann také velké množství povídek.

Základem jeho tvorby jsou ale tři šumavské romány, které tvoří volnou trilogii. Jedná se o autorovu prvotinu Ze světa lesních samot z roku 1891, navazující román V ráji šumavském z roku 1893 a bilanční knihu Kam spějí děti, vydanou roku 1901.

**Svědectví minulé doby**

Zřejmě nejznámější román Ze světa lesních samot zachycuje svědectví o dávné Šumavě, ještě nezměněné živelnými pohromami a dravým kapitalismem. Klostermann v něm líčí těžký život prostých lidí v osamělé myslivně a v jejím okolí. Popisuje těžkou práci lesníků i jejich propojení s přírodou, která má stejně důležitou roli jako samotné postavy. Ti, kteří už dlouho na Šumavě žijí, přijímají její neúprosné zákony a přizpůsobují se jim. Jinak je tomu u osob, které dříve na Šumavě nežily. Pro ně není možné v tomto kraji zůstat natrvalo, po čase ho proto opouštějí, ale přesto jím zůstávají hluboce poznamenáni. Román uzavírá zhoubná vichřice, která jako by navždy uzavřela jednu kapitolu života na Šumavě a stala se předzvěstí nové moderní doby.

Klostermannova románová prvotina sklidila velký úspěch. Autorovi se v ní podařilo podat umělecké svědectví o dávno zaniklé neporušené Šumavě, jak o ní slýchal vyprávět i jak ji sám poznal a miloval. Sám k tomu ostatně napsal: „Ty stará Šumavo, ty má kolébko! Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou. Jen močály klečí porostlé jsou, jak bývaly, a v podzimních nocích záhadná světla v nich laškují, modravé plameny, duše zemřelých lidí. A duše milionů zemřelých velikánů lesních, kam ty se děly?

**Vzestup a pád**

Na román Ze světa lesních samot volně navazuje kniha V ráji šumavském. Roku 1870 způsobila děsivá vichřice na Šumavě mimořádné škody na lesních porostech. Bylo tedy nutné co nejrychleji zpracovat velké množství polomů, které byly ohroženy kůrovcem. A právě tato nečekaná situace přinesla obyvatelům Šumavy pro ně dosud nepoznané bohaté výdělky. Vše vypadalo na první pohled skvěle, skutečnost byla ale jiná. Lidé nemysleli na budoucnost, žili pouze vidinou rychlého zisku a to se jim brzy také vymstilo.

Klostermann zde přibližuje dramatické osudy prostých obyvatel Šumavy v době blahobytu a krátce po něm. Ukazuje především špatný konec těch, kteří nedokázali myslet na to, že konjunktura je pouze dočasná.

Karel Klostermann (1848–1923)

Narodil se 13. února 1848 v hornorakouském Haagu. Oba rodiče pocházeli ze Šumavy, matka z bohatého sklářského rodu, otec působil jako lékař na různých místech v jižních Čechách. Klostermann studoval gymnázium v Písku a v Klatovech, pak medicínu ve Vídni. Studium nedokončil, dva roky byl soukromým vychovatelem v Žamberku, rok redaktorem vídeňského časopisu Wanderer.

V letech 1873 až 1908 učil francouzštinu a němčinu na německé reálce v Plzni. Kromě několika cest do ciziny trávil už od studentských dob většinu času na Šumavě, hlavně ve Štěkni u Strakonic, kde také 16. července 1923 zemřel.

Volnou šumavskou trilogii uzavírá román Kam spějí děti, který přináší svědectví o poměrech po zmíněné konjunktuře. Prostí lidé, sedláci, dřevaři a lesní dělníci nebyli připraveni na to, co bude, až blahobyt skončí. Neměli naspořené peníze, dostávali se do dluhů a museli rozprodávat majetek. V regionu zavládl hluboký úpadek a bída. Většina mladších obyvatel odcházela za prací do měst, především do zahraničí.

I v tomto románu přitom Klostermann naplno uplatnil své umění vystihnout jednotlivé charaktery, a to u osob hlavních, vedlejších, sympatických i méně sympatických. Na mnoha stránkách je přímo cítit, jak některé postavy popisuje rád a s jinými naopak nesouhlasí.

**Polotmavý Klostermann**

Klostermann ve svých dílech ukázal, jak drsná i něžná může být Šumava. Venkovské obyvatelstvo zachytil velmi realisticky, přičemž charaktery hlavních postav propracoval vždy nejlépe. Každý muž má svůj ženský protějšek a ženy jsou většinou výrazné a morálně silné. Křestní jména hrdinů jsou převážně německá či jinak neobvyklá a postavy často mluví nářečím nebo používají germanismy. Charaktery tím získávají větší věrohodnost a dokonale zapadají do prostředí staré Šumavy. Postavy Klostermannových románů je přitom možné chápat jako určité typy. Ve všech dílech jsou hrdinové ryze kladní a ryze záporní, kteří se nikdy nenapraví a jejich život končí smrtí či ztroskotáním. Autor čerpal náměty z vlastního života, takže některé postavy mají reálné předobrazy.

U všech těchto románů lze také vyzvednout Klostermannovu dokonalou znalost prostředí. Když roku 1923 zemřel na rozedmu plic, přišla Šumava o svého největšího a nejoddanějšího spisovatele. Dnes je po něm pojmenována výletní chata v Modravě, rozhledna na šumavském vrchu Javorník i náměstí a základní škola v Železné Rudě. Rok 2008, kdy uplynulo 160 let od spisovatelova narození a 85 let od jeho smrti, byl pak vyhlášen „Rokem oslav výročí Karla Klostermanna“. Při této příležitosti představil pivovar Strakonice polotmavý ležák s Klostermannovým jménem a Česká pošta vydala známku s jeho portrétem.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče