Karel Havlíček: Neumíme prosadit nápady. Do politiky chodí dvojkoví až pětkoví lidé

Nová vláda pomůže podnikatelům nejvíce tím, že nebude neustále měnit pravidla hry, říká Karel Havlíček, předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Podle něj je tuzemské podnikatelské prostředí velmi konzervativní, což brzdí nástup inovací a jejich zavádění do praxe.

Jaký byl rok 2013 pro podnikatele?

Nehodnotil bych ho ani jako katastrofální, ani výjimečně dobrý. Byly výrazně horší roky, zejména v době světové hospodářské krize a těsně po ní. Samozřejmě byly i výrazně lepší časy, zejména v době před krizí. V zásadě se čím dál tím více projevuje důležitý trend. Malé firmy jsou stále méně závislé na politickém prostředí a pravidlech nastavených vládou.

Daleko více záleží na jejich výkonech, dovednostech, na skutečnosti, jak zodpovědně k podnikání přistupují. Nejedná se o trend pouze posledních měsíců, ale několika posledních let, a tento fakt je určitě dobrá zpráva. Oč méně budeme závislí na politicích a politických stranách, o co více budeme spoléhat sami na sebe, naše produkty, vývoz a schopnost prodat, o to nám všem bude lépe.

Ukázala klesající závislost na politice i loňská vládní krize?

Určitě. Stejně, jako se firmy smířily s tím, že po několika letech opakovaně přijdou povodně, a už na ně tolik nenadávají, se vyrovnaly s tím, že vlády se u nás střídají jako na běžícím pásu. Ještě před několika lety měly firmy tendenci se vymlouvat na politické prostředí. Na to, že jim házejí klacky pod nohy vláda, prezident, Evropská unie…

Dnes se firmy daleko více soustředí na vlastní výkonnost. A nad tím, co se děje v politice, se podnikatelé spíše usmívají. Tím neříkám, že pro firmy není příjemná skutečnost, pokud jim vláda například sníží daně. Ale na druhou stranu posunutí daně o jedno nebo o dvě procenta z průměrné firmy šampiona neudělá.

Firmy si více než na konkrétní parametry zákonů stěžují na fakt, že se parametry neustále mění. Pomohlo by ekonomice, kdyby se kvůli změnám legislativy nemusely tak často měnit procesy ve firmách?

Rozhodně ano. A platí to tím více, o čím menší firmy se jedná. Velké společnosti mají nastaveny přece jen určité procesy, disponují specialisty, poradci, právníky.

Ti připraví podnik na všechny změny včas. Menší firmy s jednotkami nebo desítkami zaměstnanců musejí mít mnohem univerzálnější manažery. Ti pak upřednostňují pouze priority a logicky nejsou schopni uhlídat veškeré změny, které přicházejí.

Souhlasím s vámi, že problém není například v konkrétní výši daňových sazeb, ale v tom, že ta se neustále mění. Horší než přímá finanční zátěž je nutnost sledování změn, které přicházejí velmi často. Takže některé snahy odlehčit firmám je zatíží natolik, že se pozitivní efekt vyruší.

Když jste nedávno v anketě Profitu komentoval očekávání od nové vlády, řekl jste, že by měla hlavně mlčet a nic moc nedělat. Měl jste na mysli právě to, aby nespustila další lavinu změn a „vylepšování“?

Nesouvisí to jen s těmi změnami. Ale spíše s tím, že do politiky se dostávají stále méně a méně schopní lidé. Je to dáno skutečností, že ti nejschopnější, až na výjimky, nechtějí do politiky jít.

Pokud jste špičkou ve svém oboru – manažer, vědec, lékař – proč byste měl do politiky jít? Zjistíte, že nezáleží na tom, zda máte dobrý, či špatný úmysl, ale na tom, zda vám do vašich návrhů nehodí vidle nějaká ministrana.

Když se podíváte, s kým budete trávit čas v poslaneckých lavicích, tak logicky ti nejschopnější si řeknou, že to nemají zapotřebí.

To znamená, že do politiky chodí nejenom dvojkoví, ale spíše trojkoví, čtyřkoví nebo pětkoví lidé. Z tohoto důvodu tvrdím, ať raději dělají minimum. O to méně pokazí.

„Špičkoví lidé nemají potřebu do politiky jít,“ říká Karel Havlíček.

Je to opravdu tak špatné?

Vezměte si konkrétní příklad. Za posledních deset let u nás vzniklo nejméně deset strategií pro hospodářský růst. Ti, kteří je tvořili, byli většinou šikovní a schopní lidé. Ti, kteří je měli implementovat, je obvykle nebyli schopni uvést v život. Ne proto, že by jim nerozuměli. Ale protože neměli potřebné vlastnosti alespoň průměrného manažera a naprosto selhala realizační fáze.

Například?

Manažerská práce je o vysokém stupni důslednosti, o vysokém stupni odpovědnosti. A také o tom, že musí být schopen se rozhodnout. Bouchnout do stolu a říci: Bude to takhle. Půjdu do toho s rizikem, že se to nepodaří. A toho se politici bojí.

Jsou nedůslední, povrchní a nahrazují to žvanivostí a frázemi. Nedotahují věci do konce. Proto říkám, netvořme příliš, dělejme minimum změn, nevytvářejme si iluze, že nová vláda něco vyřeší.

Hrajeme prostě okresní přebor, a pokud připustím, že nová vláda bude o něco lepší, tak stejně z okresu nepostoupíme do extraligy. Budeme kopat maximálně kraj.

Přesto, je něco, co by zasloužilo pozornost nové vlády a co by podnikatelům pomohlo?

Určitě to nemyslím tak, že by nová vláda neměla dělat nic. To platí snad jen v legislativě pro malé živnostníky, tedy OSVČ. O co více změn se pro ně budeme snažit udělat, byť pozitivně míněných, o to větší guláš jim uděláme v hlavě. Budou muset znovu nad vším přemýšlet a vše měnit.

Ale právě o živnostnících se mluví v souvislosti se zavedením nějaké formy vyšších odvodů...

Živnostníci by měli mít možnost si vybrat. Buďto zaplatí nějaký povinný odvod, ale pak budou osvobozeni od všech dalších kontrol. Nebo budou odvádět daně současným způsobem, tedy s vyšším stupněm administrativy, kontrolami a podobně.

Role OSVČ už nikdy nebude v přímém ekonomickém přínosu, plní daleko více roli sociální. To, že jich u nás existuje téměř milion, je podstatně důležitější pro rozvoj regionální infrastruktury a sociálního smíru. Větší daně již nikdy platit nebudou, s tím se smiřme a neřešme neustále jejich paušály.

To, že podnikají, živí se, nic od státu nechtějí a nestojí frontu na úřadech práce, je pro ekonomiku větším přínosem než daně z příjmu. U středních firem bych napjal větší síly do podpor pro inovace, export, investice.

To je oblast pro různé strukturální fondy a státní podpůrné programy. Střední firmy jsou nejohroženějším druhem. Ty nejmenší firmy vždycky nějak přežijí a velké firmy musejí mít zcela jiný režim případné podpory.

Ale právě podpůrné programy jsou často tak složité, že jsou pro malé a střední firmy těžko dosažitelné...

Podpor by nemělo být tolik. Měly by se zredukovat, protože v současném množství se stejně nikdo nevyzná. Bylo by potřeba je zkoncentrovat do menšího množství programů, aby to celé nebylo tak komplikované.

U velkých firem by stát neměl jít cestou podpory exportu či inovací, tam si musejí velké společnosti pomoci samy. Ale určitě by jim pomohla podpora investic. Pokud budou velké firmy investovat, logicky budou zaměstnávat, nabalí na nové projekty subdodavatelský systém malých a středních firem.

Nemluvě o tom, že investice jsou velmi důležitým faktorem pro růst hrubého domácího produktu i exportu. To je zároveň bude motivovat, aby neodcházely do daňových rájů.

Jak může stát investice podpořit?

Nástrojů je několik. Důležité je investiční klima. Pokud se u nás někdo rozhodne investovat, ať už to bude zahraniční hráč nebo tuzemská firma, měl by vědět, že ukládá své prostředky ve stabilním prostředí a za rok nebo za dva se nebude všechno měnit.

Důležitá je daňová a s tím spojená odpisová politika. Pokud bude mít firma zvýhodněný systém odpisů, logicky bude motivována více investovat. Další podpora, zejména u menších firem, jsou bankovní záruky za investiční úvěry a pochopitelně i exportní politika země, neboť každého zajímá, jestli má šanci investované produkty vyvážet.

Mohou to být však také přímé podpory. Pokud firma prokáže investiční aktivitu, může mít úlevy v oblasti přímých daní, odvodů za zaměstnance…

V Česku se často mluví o obrovské časové náročnosti daňových přiznání, která je po Bulharsku druhá nejhorší v Evropě. Už jste naznačil, že u živnostníků by mohlo pomoci zavedení nějaké paušální platby...

Já bych to nazval odpustek. Zaplatím a necháš mě být. Ale to se nedá aplikovat u firem střední velikosti, skutečně jen u OSVČ, dle mého maximálně do ročního obratu dva miliony korun.

Nastavit nějakou minimální daň, ale ne povinnou. V tom se třeba lišíme od odborů, které říkají: Řešení je minimální daň, platit musí každý. My tvrdíme: Každý má právo být ve ztrátě, ale kdo se dobrovolně rozhodně vykoupit se určitou částkou, má jednodušší režim.

Proč vytvoření daňového přiznání trvá v Česku stále tak dlouho?

Protože jsme papežštější než papež. Snažíme se spoustu věcí vylepšovat, spoustu věcí usměrňovat a neuvědomujeme si, že na to jdeme příliš složitě. O co složitější systém, o to je ve finále méně efektivní. Musíme si uvědomit, že nastavení podmínek je jedna věc, leč na druhé straně existuje i někdo, kdo podmínky musí plnit.

Vím, že se to může zdát tvrdé, ale většina mikropodnikatelů neplatí daně ze svého výměru, ale z částky, kterou má 31. března na účtech. A snaží se ji optimalizovat. Proto říkám, zjednodušme to. A vyberme jednoduché řešení, zaplatíš a konec.

Přestože jsou inovace jedním z často zmiňovaných témat, není na tom Česká republika v tomto ohledu příliš dobře. Proč ztrácíme na špičkové země?

V naší zemi máme relativně hodně nápadů. Dokonce si troufám tvrdit, že se většinu z nich snažíme uvést v život, nemálo z nich i jakžtakž zafinancujeme. Pro realizaci nápadů však potřebujeme gramotné investiční prostředí, které tady není. Inovace u startupových firem nelze financovat z bankovních úvěrů. Úvěr si může vzít firma, která už je zavedená.

Pro začínající podniky tady chybí klasické investiční prostředí. Nemáme vedlejší burzu, lidé si nekupují akcie, nefungují tady seed-fondy, venture kapitálové fondy. Pokud ano, jde jen o jednotky, maximálně desítky projektů. Byznys andělé jen mluví o tom, jak budou rozjíždět nové projekty, ale obvykle moc peněz nemají.

Peníze zde naopak mají novodobí veksláci spjatí s politickým prostředím, kteří se prohánějí v drahých autech a peníze převážejí v igelitkách, ale společné investice s nimi znamenají nemalou míru jistoty, že náš kapitál bude brzy řízen z nějakého fešáckého kriminálu.

Čím to je? Velikostí trhu nebo nastavením prostředí?

Je to určitě velikostí trhu i konzervativním prostředím, které je nesrovnatelné například se Spojenými státy. Je to částečně dáno i tím, že je tady velmi silný akcent bankovního prostředí. A banky se logicky snaží udržet si klienty přes úvěry. A firmy neuvažují o financování jinou formou.

Je to často dáno i jejich nízkou ochotou riskovat. Když to shrnu, určitě nám nechybějí nápady, ale schopnost dotáhnout je do konce, a co je ještě důležitější, v krátkém čase. Konkurence na světovém trhu je tak extrémní, že inovace má šanci jenom tehdy, pokud ji na trhu velmi rychle uvedu. My jsme bohužel velmi pomalí.

Hrají v oblasti inovací pozitivní roli například inovační centra?

Bohužel spíše ne. Jsou výjimky, které potvrzují pravidlo, například inovační centrum v Brně. Technologické parky u nás vznikají opačným způsobem, než by měly. Neustále si dáváme za vzor Sillicon Valley. Ale neuvědomujeme si, že to vznikalo evoluční cestou. Že existoval určitý záměr, podnikatelé něco potřebovali a někdo jim umožnil rozvoj.

My to děláme opačně. Vezmeme prostředky, za miliardu postavíme technologický park. Výborný, krásný, skvělý. Pak vezmeme několik set dalších milionů, vybavíme ho, opět velmi draze a kvalitně, a najednou máme prázdný technologický park a jeho manažeři začínají obtelefonovávat všechny inovativní a technologické firmy, asociace, komory a ptají se: Nemáte někoho, kdo by sem chtěl jít? A zjišťují, že zde až takový nával není. Málokdo si uvědomuje, že provoz je příliš nákladný a infrastruktura nevyhovující. Budovat technologické parky tímto způsobem je navíc většinou z poloviny malá domů.

Pro mnohé malé a střední firmy zůstává problém prorazit na zahraničních trzích. Co by jim pomohlo?

Nejsem zastánce toho, že by stát měl do firem napřímo nalévat peníze. Zaprvé na to nemá, a za další není dobré podporovat průměrné firmy a rozlišovat, kdo si pomoc zaslouží, a kdo nikoli, je dost komplikované.

Ale spíše se domnívám, že role státu by měla být v záručních instrumentech, v oblasti podpory zajišťování pohledávek a exportního financování celého výrobního procesu, tedy i fáze předvýroby. Proexportní nástroje by se měly uplatňovat hlavně u vývozu mimo kontinent. Na tyto účely je k dispozici omezené množství prostředků.

O co více dáme podpory do blízkých evropských trhů, o to více nám budou chybět na těch trzích mimoevropských. Malá a střední firma je v Peru, v Kolumbii, Indii nebo Vietnamu velmi často ztracena. Je to úplně jiná mentalita, legislativa, druh byznysu.

Tam bych jim skutečně pomohl. Ať se na mě nikdo nezlobí, pokud se firma není schopna uplatnit v Polsku, Rakousku nebo v Německu, tak tam nemá co dělat. To, co pro moji generaci bylo před dvaceti lety obchodování v Ostravě, Českých Budějovicích nebo v Liberci, to pro současné podnikatele znamená otevírání trhů v Evropě.

Karel Havlíček (45)

Vystudoval ČVUT, Fakultu stavební, obor Pozemní stavby, kde v roce 1992 získal titul Ing. V roce 1998 obhájil titul MBA na PI BS při Manchester Metropolitan University, v roce 2004 potom titul Ph. D. na Vysoké škole ekonomické, Fakultě podnikohospodářské v oboru Ekonomika a management. Na VŠE v Praze v roce 2013 se i úspěšně habilitoval, a to na Fakultě financí a účetnictví, kde obdržel titul docent v oboru Účetnictví a finanční řízení.

Hovoří anglicky, německy, rusky, španělsky, částečně ovládá francouzštinu a čínštinu. V roce 1990 založil firmu ElCom, kterou o deset let později přiřadil do průmyslové skupiny malých a středních firem SIN DAT, kde v letech 2001 až 2007 působil nejdříve jako ředitel obchodu, od 2007 je v této společnosti generálním ředitelem a spolumajitelem.

Dlouhodobě spolupracuje s největší tuzemskou soukromou ekonomickou univerzitou, na Vysoké škole finanční a správní zastává pozici děkana Fakulty ekonomických studií a je garantem oboru Řízení podniku a podnikové finance. V uplynulých deseti letech přednášel na několika zahraničních univerzitách v EU i USA.

Je autorem čtyř knih a více než stovky odborných článků na téma podnikatelské prostředí. V devadesátých letech spoluzakládal Asociaci malých a středních podniků, řadu let byl jejím místopředsedou a od roku 2010 je jejím předsedou. Je aktivní v mnoha tuzemských i zahraničních výborech, s vládními i evropskými činiteli trvale spolupracuje v oblasti hospodářské politiky zaměřené na malý a střední byznys.