Karel Havlíček: Firmy hrají Černého Petra

19. ledna 2010, 13:03 - Jiří Němeček
19. ledna 2010, 13:03

Evropské dotace by měly být pro podnikatele pouze jakousi třešničkou na dortu. „Pokud chtějí firmy skutečně uspět, nesmějí se na ně spoléhat. Ani na státní pomoc.

Autor: Jakub Hněvkovský

I když letošní rok má být o chlup lepší než ten předcházející, firmy by stále měly myslet na úspory,“ říká zástupce evropských malých a středních podnikatelů Karel Havlíček.

Začátkem letošního roku se ­objevila řada prognóz, že rok 2010 bude obratem k lepšímu. Souhlasíte?

Byl bych opatrný s nějakým jásotem, ale určité oživení by nastat mohlo. Záleží samozřejmě na tom, jak pro koho. Například pro průmysl, především ten proexportně orientovaný, by mohlo přijít zlepšení. Na číslech je to mírně znát už z loňského druhého pololetí. Ale určitě to bude pozvolné, nečekejme nějaký boom jako v roce 2007. Například naše společnost Sindat připravila svůj rozpočet s ohledem na růst v řádu jednotek procent.

Současná krize začala celosvětově v bankovním sektoru. Náš je ovšem už víc než deset let očištěný, to uznávají i zahraniční odborníci. Nemohly by tedy české banky být vstřícnější při běžném úvěrování firem?

To samo o sobě není možné už tím, že „naše“ banky jsou vlastněny zahraničními subjekty. Jsou dnes vlastně pobočkou nějaké nadnárodní banky, která svoje problémy řeší komplexně a nemůže v různých regionech nastavit naprosto jiné podmínky fungování. Chová se jako každý jiný podnikatel – když se daří špatně, utahuje otěže a přitvrzuje podmínky.

Otázka chování vůči podnikatelům je ožehavé téma. Firmy budou vždycky nadávat, že jim banka nedává dost peněz. Nadává se v době konjunktury, natož potom v době krize. Objektivně řečeno, banky ale nebudou, a ani nemohou úvěrovat firmy, které nejsou výkonné. Nejedná se o sponzoring, ale o tvrdý obchod.

Řada firem má dostatečný majetek na záruky, chybí jim ale provozní hotovost.

Tím se nedá argumentovat. Banky nezajímá primárně majetek firem ani fakt, že dosud všechno v pořádku splácely. Podnikatel musí doložit svou aktuální výkonnost. Pokud ji nemá, peníze mu nedá nikdo na světě. Na obranu firem je ale zase třeba říci, že banky se nyní chovají extrémně obezřetně, zatímco v dobách minulých rozhodovaly spíš podle obchodní intuice, dnes se zase jede podle striktních rizikových tabulek.

Jak se ty přístupy liší?

Jsou to dva extrémy. Dříve měly obchodní útvary bank velkou pravomoc, rozhodnutí záviselo ve značné míře na tom, jestli projektu uvěřily a daly mu zelenou. Dnes se to přehouplo do druhého extrému a rozhodují v podstatě pouze útvary řízení rizik. Ty jsou přirozeně hodně opatrné, nechtějí příliš financovat a v každém vidí spíš potenciální riziko než obchod.

Co tedy doporučujete?

Vždy by mělo dojít ke kompromisu mezi obchodem a rizikem. Ač nerad, chápu, že si banky hlídají riziko a nechtějí, aby se opakovalo to, co se odehrálo zejména ve Spojených státech v době konjunktury, a byl to jeden z důvodů odstartování bankovní krize. Banky hrubě podcenily řízení rizik. Risk manažeři byli považováni za nějaké podivíny, kteří chodili po bance a strachovali se: Co když tohle nedopadne, jak si klient naplánoval? Ale nikdo je moc neposlouchal, všichni žili na vlně euforie a rostoucích trhů.

Takže bankéři si neuvědomovali rizika? Banka je jiný typ podnikání. Klasický podnikatel spravuje svůj majetek a kalkuluje s tím, co mu přinese každá investice a inovace. Banku však nespravují majitelé, ale manažeři. Ti logicky spravují hlavně svoje kariéry. Žijí zjednodušeně řečeno od čtvrtletí do čtvrtletí. Sledují okamžitou výkonnost, nikoliv tu dlouhodobou. To je malému podnikateli málo platné. Na provozní úvěr nedosáhne, velký odběratel mu platí často se zpožděním… Přijde ještě vlna bankrotů? Bankrot je posledním řešením, na němž vydělá pouze právník. Je to o trpělivosti. Většina malých a středních firem krizi zatím přestála, i když mají problémy. Jestliže stagnuje poptávka a prodává se méně, není jiné cesty než razantně brzdit a šetřit i tam, kde se nám to dříve zdálo nemožné. V provozní režii, v osobních nákladech, což může být spojeno s dalším propouštěním. Když svoje náklady zvládne podnikatel uřídit tak, že dokáže generovat i v době nízkých prodejů alespoň minimální volný cash, pak má možnost získat od banky peníze. Nebo o stávající úvěr alespoň nepřijít. Pořád jsou ale slyšet stesky, že banky provoz neúvěrují. O nové úvěry tolik nejde, klienti o ně v dnešní době tolik nežádají. Zásadní problém je v tom, že banky stahují úvěrové linky, které mají podniky dohodnuty. A to je v době, kdy se prodává hůře, pro podnikatele další rána. A stahují je jednak proto, že firma nemá potřebnou výkonnost, a jednak proto, že vidí, jak se znehodnocuje struktura oběžných aktiv podniků. Hodnota pohledávek se snižuje proto, že odběratelé hůř platí. A zásoby mají nižší hodnotu, protože se pomaleji otáčejí. Vracíme se zpátky do první poloviny devadesátých let, kdy se silnější firmy nechávaly přes dobu splatnosti financovat od svých dodavatelů místo od bank? To platilo a platí vždy. Podnikový sektor, částečně včetně bank, dnes hraje o jedinou věc – komu zůstane v ruce Černý Petr. Je evidentní, že v globále jsou firmy předluženy. Kdyby se vzaly všechny firmy na trhu, porovnaly se jejich bonitní aktiva proti dluhům a schopností tvořit hotovost, tak je jasné, že se všechny dluhy splatit nemohou, někdo tedy nedostane částečně nebo zcela zaplaceno. A teď se ty horké karty mezi hráči přesouvají. Jak to vypadá v praxi? Když majitel nemá vlastní peníze a banka nepůjčí, stupňuje se tlak na obchodní partnery. Podniky se sice současně zbavují investičního majetku, potom skladů, ale to nejde tak rychle, navíc se tím snižují aktiva, a proto i schopnosti záruk a dochází paralelně ke snižování financování ze strany bank. Další cesta je nechat se financovat dodavatelem. A to jde několika způsoby. Prodloužená splatnost faktur? To je nejčastější. S dodavatelem se firma pokusí dohodnout a platí mu v delším časovém horizontu. To je časté u výrobních firem a vzájemné závislosti partnerů. Nedojde-li k dohodě, platí se logicky až po splatnosti. Neobhajuji to, ale je to fakt a realita. Banka nefinancuje, firma převede svoje problémy na dodavatele a ten to přehraje zase na svého. |KAREL HAVLÍČEK (40) |
|Absolvoval postupně ČVUT, VŠE a PIBS při Manchester Metropolitan University. Téměř dvacet let se pohybuje na manažerských místech v privátní sféře, posledních deset let je spjat s průmyslovým holdingem Sindat, kde je generálním ředitelem. Dlouhodobě se angažuje v akademickém prostředí, na Vysoké škole finanční a správní vybudoval a vede katedru řízení podniků, přednáší na zahraničních univerzitách, je autorem několika odborných knih a vysokoškolských skript. Je zakladatelem Asociace malých a středních podniků ČR a viceprezidentem UEAPME, největší zaměstnavatelské asociace pro malé a střední podnikatele v Evropě. Hovoří šesti světovými jazyky, je ženatý a má dvě děti.|
V podstatě se pak hraje jen o to, u koho se to zastaví. Přirozeně může ještě dojít k faktoringovému financování, přeprodeji pohledávek nebo třeba zpětnému leasingu stálých aktiv, není-li ale firma produktivní, je to jen oddalování problému. A kde to tedy může skončit?

Kdo je šikovnější ve vyjednávání, má větší šanci. Kdo je méně prozíravý a nerozliší, jestli se jedná o potenciálně dobrého či špatného partnera nebo nemá třeba z hlediska velikosti a síly firmy tak silnou vyjednávací pozici, bude mít problémy. Razantní řešení věřitelů ale nemusí přinést vždy užitek, vždy je třeba jednat s chladnou hlavou.

Říkal jste, že firmy se snaží vyskladňovat. V uplynulých dvou letech přitom v zemi vyrostla řada skladových a kancelářských prostor. Jen po Praze je vidět, jak mnoho jich je neobsazených. Vyskladňováním jsem myslel, že se zbavují skladových zásob. K vaší otázce. Pokud jsou prázdné, tak selský rozum říká, že šlo o špatné investiční rozhodnutí. Ale kdo mohl před třemi čtyřmi lety, když se to tak plánovalo, čekat, že ekonomický pokles bude tak veliký? Ale to jsme zpátky u příčin krize. Chybné nebylo jen bankovnictví. Hlavní příčinou bylo, že jsme všichni jedli více, než jsme byli schopni zaplatit. Rodiny, firmy, státy. Přehřátá spotřeba? Ve všem. Všichni si žili nad míru toho, co bylo možné v rozumné době splatit. A platilo se to přes půjčky. V určité fázi se přestaly dávat – čistě proto, že začala být obava, jestli záruka bude mít v budoucnu alespoň původní hodnotu půjčky. To je princip hypoteční krize v USA. Ceny nemovitostí přestaly růst, zajištění hypoték tím přestávalo mít očekávanou hodnotu a začal dominový efekt. Nejdříve u pojišťoven hypotečních obchodů, pak u hypotečních bank, a další vývoj již známe. Tvorbu hodnot vystřídaly spekulace. Kdybyste uvažoval o perspektivním odvětví pro malé a střední podnikání v Česku, co by to bylo?

Pokud to budu brát z vlastní zkušenosti, tak naše společnost je na trhu zhruba dvacet let. V té první polovině to byly zejména služby. Investovali jsme do firem inženýringového charakteru, leasingovek, realitních společností. Potom se to přelilo a začali jsme investovat do průmyslu, hlavně textilu a stavebnictví. Pro někoho překvapivě jsme byli úspěšní třeba na trhu s textilem, kde řada ostatních skončila. Dnes bych řekl, že se to začíná vracet ke službám. Největší šanci bych dal určitým úzkoprofilovým odvětvím. Průmyslu, který vyrábí spíše v menším množství a dražší výrobky se speciálním servisem či know-how.

Má Sindat ve svém programu něco takového?

Teď se nám docela daří v oblasti vývoje nanovláken. Je to sice výroba, ale podložená prvotřídní službou založenou na vědeckém výzkumu. Spolupracujeme přitom s řadou státních experimentálních laboratoří, i třeba s Akademií věd ČR.

Co je v praxi nejtěžší: vymyslet, ­vyrobit nebo prodat? Ještě před časem to bylo hlavně v nápadu. V současnosti je umění prodat. Nejjednodušší je opravdu samotná výroba. Výrobní kapacity jsou, schopní a přemýšliví lidé taky. A ještě je svět tak globalizovaný, že je možné se rozhodnout, kde je výroba vzhledem k ceně práce a dopravě nejlevnější. I to vymýšlení prošlo vývojem. Dříve hrály prim výrobně-technologické inovační týmy, dneska mají hlavní slovo obchodníci a marketingoví pracovníci. Právě oni musejí ve firmě říct, co v hyperkonkurenčním prostředí bude zlatým vejcem. Co bude trh vyžadovat, co chybí. A nikoliv co bude trendem teď – ale za dva tři roky. Impulz musí přijít z trhu.­­­ Mluvil jste o spolupráci s vysokými školami. Jste spokojen – nabízí vám to, co potřebujete?

Vysoké školy disponují neuvěřitelnými personálními kapacitami, hlavně z hlediska vědy a výzkumu. Jsou tam odborníci s výbornými nápady. Co jim chybí, je „koncovka“. Každý nápad se stává geniálním nikoliv v době, kdy s ním někdo přijde, ale ve chvíli, kde se uplatní na trhu. Jestli chtějí akademici spolupracovat s privátní podnikovou sférou – a pro obě strany je to nezbytné, potřebují se navzájem –, tak ti praktici musí akademiky tlačit ke koncovému řešení. Čím bude výzkum a vývoj ukončen, co z něho bude využitelné pro trh a kdy. Nesmí to být práce na dvoře císaře Rudolfa. Všichni budou bádat, všichni budou vyvíjet a nebude to mít žádný konec.

Myslíte, že by tomu pomohla třeba možnost refundace části daní přímo do konkrétního výzkumu?

Myslím, že určitě. Pokud nebudeme alokovat prostředky do vědy a výzkumu, který bude měřitelný, budou to ale napůl vyhozené peníze. A pozor, nemluvím nyní o tom, jestli do základního nebo aplikovaného výzkumu. Poslední dobou je velkou módou vše tlačit pouze do aplikovaného výzkumu. Skutečně světové produkty a převratné novinky, na kterých se zbohatne, mají základ v základním výzkumu. Současná ekonomika je znalostní a tomu by tedy měla odpovídat i podpora vědě.

Stát vstupuje do letošního roku s dalším vysoce deficitním rozpočtem. V takovém případě se těžko rozdává.

Z pohledu správného hospodáře stát šetří pořád málo. A používá k tomu alibistická tvrzení, že je to otázka politického rozhodnutí. Podle mě by měl stát prosazovat větší nákladové úspory.

Současného ministra financí Eduarda Janotu ale v podstatě všichni chválí. Jeho návrhy ovšem sněmovna zamítá. Podle mého by mohl být razantnější. Z pohledu znalostí a zkušeností je to přesto jeden z těch lepších, ne-li úplně nejlepší ministr financí v posledních letech. Ale jestli se mám na jeho práci dívat reálně, tak od manažera čekám výsledky, méně potom komentář, proč to nedopadlo. Politik je manažer a ten nejlepší hledá v případě neúspěchu řešení, ostatní hledají viníka. Samotná vláda má celkem svázané ruce, a když změny neposvětí poslanci, tak co dělat? Podle mě jsou premiér Fischer i ministr Janota příliš korektní, měli by jít více do střetu a hrát s vyššími kartami. Tato vláda je dobrá, má největší podporu obyvatel, prezidenta i novinářů, osobně bych to vyhrotil a hrál vabank. Nestačí jen hrozit odchodem. Když vám jiní sabotují vaši práci, tak prostě odejděte a ať si to dělají po svém. Myslím, že by nakonec politické strany cukly. Nejvíc se rozdělovaly peníze ze Státního fondu infrastruktury. Stát bude méně stavět, soukromníci dostanou méně zakázek. Bylo to pravé místo k úsporám? Šetřit se musí všude a plošně. Není možné se dívat, kde to bude bolet více a kde méně. Přirozeně že nejdřív se oříznou výdaje tam, kde nejsou životně důležité. A to stavba nových úseků dálnic asi není. Můžeme se na to podívat z hlediska firmy nebo přímo rodiny. I tam se šetří nejdříve na zbytných věcech. Nejede se na dovolenou k moři, ale na přehradu. Nepůjdu denně do restaurace na oběd, ale vezmu si z domova do práce svačinu. Jinak to nejde a dva tři roky to prostě musíme vydržet.­ Nezpůsobí ale pokles státních ­zakázek přeci jen spíš další ­prohloubení krize na straně ­poptávky?

Krize se dotýká všech a všichni se musí uskromnit. Jestliže firmy spoléhají na státní zakázky, tak to není úplně správná cesta. Je potřeba mít mezipodnikové obchody, částečně dodávky pro stát, částečně export a podobně. Kdo se ale spoléhá na to, že stát vypíše tendry a firmu „nakrmí“, tak na to časem doplatí. Ale to neplatí jen pro stát. Je obecně nebezpečné být závislý na jednom dodavateli nebo odběrateli. To pocítila řada domácích firem, které se tu v posledních dvou desetiletích jednostranně naorientovaly na automobilový průmysl, v podstatě na Škodu Auto. A každá odstávka v automobilce se potom řetězově šířila mezi subdodavatele.

V posledních měsících se Česku daří více čerpat evropské dotace. Pomohou nám překlenout nedostatek peněz ve státním rozpočtu?

Evropské dotace jsou pro firmy určitě zajímavé. Ale je to taková třešnička na dortu. Nemůže se na tom postavit základ podnikání. V žádném případě nechci tvrdit, že by se o ně podnikatelé neměli zajímat. Jestli je tu nějakých sto miliard korun, které se ročně „rozdělují“ mezi stát, podnikatelský sektor nebo obce, tak proč si je nevzít. Na druhou stranu na tom není možné stavět úspěšnost firmy, její výkonnost a efektivitu.

Co tedy od strukturálních fondů čekáte?

Měly by podnikům přinést cosi navíc. Rozumím tomu, že v současné době, kdy se společnostem nedaří a jen přežívají, tak používají fondy k tomu, aby se zalepila určitá finanční díra. Krátkodobě jsem pro, varuji jen před tím, aby si firmy nezvykly na to, že strukturální fond je něco běžného, standardního. Je třeba, aby si firmy připravovaly svoje ziskové rozpočty bez jakýchkoli dotací. Pokud potom dotace přijdou, je to dobrá zpráva a něco navíc – firmy mohou investovat, rozšířit výrobu, inovovat a tak dál. Pokud se to ale jen „projí“ , byť se to šikovně okomentuje investicí do inovace, dotace se rozkutálejí do běžných nákladů a žádný dlouhodobý efekt z toho nebude.

Po úřednické vládě nás čeká letos nový kabinet zvolený podle politických preferencí. Co od něj čekáte? Jsem pragmatický a neočekávám nic. Ne že bych si nedovedl představit, co by mohl přinést. Ale za těch třináct čtrnáct let, co jsem v zaměstnavatelském prostředí, už moc nečekám. Buď to je startovací vláda a nemá prostor něco dělat, nebo je to vláda končící, což obvykle mezi tím není tak dlouhá doba, a už není čas něco zásadního udělat. Nebo je to vláda administrativní a tvrdí, že nemá politický mandát něco udělat. Takže to není v konkrétních lidech, ale v politice? V těch vládách byli i schopní i podprůměrní lidé. Mnozí ale buď ještě neměli čas, nebo už neměli čas svoje vize prosadit. Už jsme tu mluvili o ministrech jako o manažerech. Těm ale v případě neúspěchu hrozí rychlý odchod. Manažer se nesmí bát jít do střetu. I s vědomím toho, že prohraje. Když chci hrát, musím umět hrát i s vysokými kartami. A musím být schopen vsadit všechno – i tu svou funkci. Politici se obvykle velmi o svoje zázemí bojí, v mnoha případech proto, že by si na další štaci pohoršili. Proto jsou velmi křečovití. Kdyby vám někdo nabídl pozici ministra financí nebo průmyslu a obchodu, do čeho byste řízl?

To jsou dvě úplně odlišné funkce. Ministr financí je tu od toho, aby šetřil. Ministr průmyslu musí být proaktivní. Musí umět využívat kontakty, být světaznalý, komunikativní, otevírat nové obchodní příležitosti a obhajovat české výrobky. Prostě žádný introvert. To vše nemálo stojí. A tihle dva ministři musí částečně stát proti sobě.

To nezní jako týmová práce.

Myslím to v nadsázce. Kdo chce podporovat průmysl, služby, obchod, ten se nesmí bát utrácet. Bez toho si to nedovedu představit. Ministr financí naopak musí hlídat státní kasu. Musí se ubránit tlakům k utrácení ze všech stran. A je na vládě, aby našla kompromis, jestli investovat do podpory průmyslu nebo třeba obrany. Je to jako ve firmě. Nebo ve fotbalu.

Má současná vláda podle vás správný manšaft? Myslím, že jde o nadprůměr proti jiným kabinetům. V čele stojí člověk, který má všeobecnou důvěru a přirozený respekt. V minulosti tu byli, v pro mě blízké oblasti průmyslu, ministři, kteří byli pouzí technokrati, introverti, a místo aby otevírali dveře našim exportérům, tak vám suše řeknou, že jsou proti Evropské unii. To může být jeho vnitřní přesvědčení, ale s takovým přístupem nemůže dělat ministra průmyslu a obchodu, s tím nikde nic nevyjedná! Přitom to může být odborník a bezúhonný člověk. Mám ten dojem, že to je případ Martina Římana. Podle mě docela racionálně uvažující, zkušený politik, ale měl by řídit spíš rezort financí nebo Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. On není typem člověka, který bude pozitivně lobbovat ve světě a otevírat příležitosti našemu průmyslu. To je, jako kdybychom manažera pro řízení kvality dosadili do obchodu. Nějak jsme zamluvili, čím by měla vláda pomoci podnikání.**

Úplně obecně bych řekl: Nevadit na trhu. To je moje přesvědčení. Firmy by si měly úspěch uhrát samy, stát by jim neměl překážet. Považuji za nesmysl jednou podpořit skláře, potom mlékaře, pak bižuterii, textil a tak dál. Takže můj recept zní jednoduše. Minimalizovat všechny bariéry, daně a administrativu mezi podniky a státní správou. Pokud podpořit, potom trvale veškeré exportní podniky, v nich je základ budoucí prosperity země.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče