Karel Engliš: Reformami k lepším zítřkům

23. března 2011, 08:21 - Robert Šimek
23. března 2011, 08:21

V první polovině 20. let minulého století se československé ministerstvo financí snažilo přiblížit státní rozpočet aktuální hospodářské situaci, což vedlo k častým změnám v jeho struktuře. V některých letech byl rozpočet běžný a investiční, jindy se výdaje dělily na řádné a mimořádné...

Foto: Wikipedia, Masarykova Univerzita Brno

Většina těchto opatření se ale ukázala jako nepříliš prospěšná a systém veřejných financí spíš komplikovala. Bylo tedy zřejmé, že musí přijít razantní reforma celé rozpočtové soustavy, včetně oddělení fiskální a monetární politiky. Změnu umožnila konjunktura druhé poloviny 20. let a o její provedení se zasloužil tehdejší ministr financí Karel Engliš.

Škola, základ úspěchu

Narodil se 17. srpna 1880 v Hrabyni u Opavy jako deváté dítě vesnického řezníka. V rodišti navštěvoval místní dvoutřídku, na které se od počátku projevoval jako velmi bystrý mladík. Učitelé proto rodičům doporučili, aby syna poslali na středoškolská studia. To bylo sice pro nemajetnou rodinu velmi obtížné, nakonec se ale přece jen podařilo sehnat potřebný obnos a mladý Engliš nastoupil roku 1892 na gymnázium v Opavě. Peníze však stačily jen na první čtyři roky studia. Až do maturity byl proto budoucí šéf státní kasy odkázán pouze na příjmy, které si vydělal doučováním ostatních žáků.

Po absolvování opavského gymnázia nastoupil Engliš na právnickou fakultu do Prahy. Zde se stal aktivním posluchačem proslulých seminářů Albína Bráfa, které ho přivedly k hlubšímu studiu ekonomické vědy a s ní spojených národohospodářských problémů. Roku 1904 se Engliš vydal na krátká studia do Mnichova a ještě téhož roku v Praze úspěšně promoval. Díky Bráfovu doporučení získal i své první zaměstnání v Zemském statistickém úřadě pro Království české. Zde se Engliš poprvé setkal se světem praktické statistiky. Náplní jeho práce bylo totiž provádění statistických analýz z nejrůznějších oblastí hospodářského života. Jednotvárná práce ho ale příliš neuspokojovala, brzy se proto začal věnovat hlubším a náročnějším analýzám.

Po čtyřech letech byl povolán do úřednického aparátu vídeňského ministerstva obchodu. Jeho šéfem se stal významný český politik František Fiedler, od kterého získal první cenné poznatky o státní správě. Roku 1910 se pak Engliš stal docentem národního hospodářství na České vysoké technické škole v Brně a hned následující rok byl jmenován profesorem.

Opoziční ministr

Příchod do Brna otevřel Englišovi také cestu do politiky. Byl vyzván, aby roku 1913 kandidoval do Moravského zemského sněmu, kam byl nakonec skutečně zvolen. V tomto orgánu pak působil až do první světové války, kdy byla činnost sněmu omezena. Oživení přinesl až konec války a vznik Československa. Engliš byl roku 1918 vyslán do Prahy, aby tam plnil funkci spojky s Moravou, čímž se rázem dostal přímo do centra politického dění.

Zapojil se do formování nově vznikající pravicové strany, která zpočátku nesla název státoprávně demokratická, později národně demokratická. Za tuto stranu byl pak delegován do Revolučního Národního shromáždění a stal se poslancem parlamentu. Hlavní pozornost zde věnoval financím, do historie se ale zapsal také jako spoluautor návrhu zákona na vznik Masarykovy univerzity v Brně.

V prvních poválečných volbách do parlamentu Engliš opět získal mandát a pokračoval v práci poslance. Navíc nečekaně usedl i do křesla ministra financí. Jeho domovská strana do druhé Tusarovy vlády přizvána nebyla. Prezident Masaryk si ale přál, aby bylo ministerstvo financí řízeno odborníkem a doporučil právě Engliše. Vláda však neměla dlouhého trvání a po čtyřech měsících musela pro rozpory podat demisi.

V nové úřednické vládě premiéra Jana Černého získal Engliš opět křeslo správce státní pokladny. Jako ministr se ovšem ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany na něj tlačili členové jeho vlastní národní demokracie, kteří, vedeni Aloisem Rašínem, požadovali tvrdou deflační politiku, tedy radikální snižování cen. To ale Engliš odmítal s odkazem, že by to podlomilo už tak chatrné československé hospodářství. Na druhé straně na něj útočily strany levice, které nesouhlasily se škrty v rozpočtových kapitolách, především v oblastech školství a sociálních věcí.

Po celé řadě sporů se nakonec Engliš rozhodl podat roku 1921 demisi. Poslanecký mandát mu přitom zůstal, takže i nadále mohl obhajovat svou dosavadní práci. Z národně demokratické strany sice také brzy vystoupil, jeho politická dráha ale pokračovala. Koncem roku 1925 byl jako uznávaný odborník opět jmenován ministrem financí, kterým zůstal s malou přestávkou až do roku 1931.

Rozpočet na čtyřech nohách

Hned po svém nástupu do funkce přitom začal připravovat nezbytnou rozpočtovou reformu. Proběhla roku 1926 a vycházela z Englišovy originální teleologické teorie s důrazem na sledování hospodářských cílů (telos = cíl). Byla založena na předpokladu, že působnost státu zahrnuje rozličné aktivity, podle kterých je nutné rozpočet přesně strukturovat.

Rozpočtová reforma byla prosazena ve formě dvou klíčových zákonů. Prvním byl zákon o státním rozpočtu na rok 1927. V něm byly zohledněny Englišovy úvahy nad systémem veřejných financí a rozpočet byl rozdělen do čtyř oddílů. Prvním byl rozpočet státní správy, druhým rozpočet státních podniků, třetím rozpočet samosprávných celků a čtvrtým správa státního dluhu. Ze všech těchto skupin pak vyplývalo výsledné rozpočtové saldo.

Systém doplňovaly ještě mimorozpočtové fondy, jejichž činnost měla být zaměřena na oblasti, které pro potřeby rozsáhlých investičních akcí vyžadovaly víc než roční rozpočtový horizont. Roku 1926 tak vznikl „Fond pro věcné potřeby národní obrany“, o rok později následovaný „Státním silničním fondem“ a roku 1931 doplněným dvěma fondy určenými pro vodohospodářské práce. Takto nastavená struktura státního rozpočtu se udržela s mírnými změnami až do rozpadu samostatného státu.

Na daně moderně

Druhým pilířem reformy veřejných financí byl nový daňový zákon, kterým se radikálně měnila struktura a konstrukce přímých daní. Existující daňový systém převzatý po Rakousku-Uhersku byl již zastaralý a značně roztříštěný, takže například na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platily jiné právní předpisy. Důkladná reforma daňového systému byla připravována již od roku 1922, přičemž prvotním cílem byla unifikace systému. Po nástupu Engliše se přidal cíl druhý, kterým byla celková modernizace.

Po provedené reformě byl daňový systém rozdělen do tří základních skupin. První a nejrozsáhlejší byly daně přímé, mezi které byly řazeny daň důchodová, výdělková, pozemková, domovní, rentovní a daň z tantiém. Daně nepřímé tvořily daň z obratu, daň přepychová, daně spotřební a daň burzovní. Třetí skupina, poplatky, zahrnovala daně z kolků a poplatků za různé úřední výkony. Reforma také zavedla nový systém samosprávných přirážek, upravila dotační politiku pro obce, okresy a země. Jejím výsledkem bylo jak zpřehlednění daňové soustavy, tak i zajištění rovnoměrného daňového zatížení na celém území státu.

Vedle reformy veřejných rozpočtů přistoupil Engliš také k dlouho očekávanému oddělení měnové a fiskální politiky formou zrušení Bankovního úřadu při Ministerstvu financí a zřízení Národní banky československé. Zákon o jejím vzniku byl schválen už roku 1920, vláda ale měla možnost realizovat ho až za příznivých hospodářských podmínek, které nastaly počátkem druhé poloviny 20. let minulého století s nástupem hospodářské konjunktury. Vyhláškou ministra financí z 1. dubna 1926 tak vznikla Národní banka československá, jejímž prvním guvernérem se stal bývalý spolupracovník Aloise Rašína Vilém Pospíšil.

Karel Engliš (1880–1961)

Narodil se 17. srpna 1880 ve slezské Hrabyni. Po studiích na gymnáziu v Opavě absolvoval právnickou fakultu v Praze. Roku 1910 se stal docentem na brněnské technice a brzy se dostal i do politiky.

Byl poslancem Moravského zemského sněmu a Národního shromáždění. Spolu s Aloisem Rašínem se významně podílel na měnové reformě meziválečného Československa. V letech 1920 až 1931 působil jako ministr financí v šesti vládách a v letech 1934 až 1939 stál v čele Národní banky československé.

Roku 1947 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy, po převratu v únoru 1948 ale abdikoval na všechny funkce. Byl přinucen stáhnout se z veřejného života a roku 1952 musel odejít i z Prahy. Zemřel 15. června 1961 v rodném městě.

Z konjunktury do krize

Konjunktura umožnila do značné míry stabilizovat veřejné rozpočty. Problémem byl jen relativně vysoký státní dluh, který vznikl jednak převzetím starých dluhů po Rakousku-Uhersku, jednak deficitním financováním v poválečných letech. Teprve ve druhé polovině 20. let se díky přebytkům podařilo objem veřejného dluhu stabilizovat. Tento pozitivní trend byl ale násilně přerušen nástupem celosvětové hospodářské krize.

Vzhledem k tomu, že Československá republika byla zemí s velkým podílem zahraničního obchodu, byla krizí zasažena velmi výrazně. Národní důchod poklesl téměř o polovinu a hospodářská situace byla velmi vážná. Vysoká míra nezaměstnanosti a výraznější postižení oblastí osídlených menšinami přispělo navíc k růstu radikalismu.

Hospodářská krize měla samozřejmě značné dopady také na veřejné finance spravované ministerstvem financí. Státní rozpočty byly sice v letech 1931 až 1934 sestavovány jako vyrovnané, končily ale vždy v deficitu. Zatímco roku 1930 byl propad pouze 0,2 miliardy korun, o rok později se zdesetinásobil. Prestiž ministerstva financí tím začala postupně upadat, což zlomilo vaz i Karlu Englišovi. Ministerský post opustil 16. dubna 1931.

Po únoru nežádoucí

Z veřejného života ale neodešel. Od vzniku Masarykovy univerzity v Brně byl jejím řádným profesorem a také prvním rektorem. Nadále sledoval vývoj hospodářského dění a počátkem 30. let veřejně podporoval i plánovanou devalvaci měny. Její prosazení roku 1934 mu pak vyneslo post guvernéra Národní banky československé, na kterém vydržel až do roku 1939. Poté byl jmenován řádným profesorem Právnické fakulty Univerzity Karlovy, na které však působil jen krátce, protože vysoké školy byly záhy uzavřeny nacistickými okupanty. Engliš se stáhl do ústraní a věnoval se především vědecké práci.

Po skončení války se vrátil k působení na právnické fakultě. Jeho vědecké kvality ocenilo vedení udělením čestného doktorátu i zvolením do funkce rektora. Volba se ale bohužel konala v době zvýšeného politického napětí a na Engliše jako na významného představitele předválečného státu se snesla velká vlna kritiky. Po únoru 1948 byl pak donucen z Karlovy univerzity odejít.

Nový režim se mu přitom i nadále mstil. Výnosem ministra školství byl zařazen mezi autory, jejichž spisy byly vyřazeny z veřejných knihoven. Ztratil nárok na potravinové lístky, byl mu sebrán starobní důchod a roku 1952 navíc musel opustit i Prahu. Opatření o vystěhování do západních Čech se nakonec podařilo zmírnit aspoň tím, že se směl přestěhovat do rodné Hrabyně. Tam roku 1961 také zemřel.

Pro komunisty byl jakožto odpůrce kolektivismu třídním nepřítelem, rehabilitace se proto dočkal až po roce 1989. Jeho díla se vrátila do knihoven a roku 1991 byl také in memoriam vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Ministr financí v šesti vládách první republiky měl pověst uznávaného a respektovaného odborníka. Ve 20. letech minulého století se mu podařilo stabilizovat měnu a roku 1927 se pustil i do důležité reformy daní, jejíž účinek však nakonec oslabila hospodářská krize.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče