Kanova prodloužená agonie

14. dubna 2011, 14:24 - Mgr. Dáša Hyklová
14. dubna 2011, 14:24

Na chybná rozhodnutí vlády nejvíce doplácejí lidé z postižených oblastí

Nebýt katastrofálního zemětřesení, které zasáhlo zemi vycházejícího slunce 11. března, Naoto Kan by zřejmě již nebyl japonským premiérem. V to osudné ráno přiznal před poslanci parlamentu, že i jeho Demokratická strana Japonska (DPJ), v jejímž čele stojí od loňského června, přijala nelegální sponzorské dary. Tedy nešvar, kvůli němuž padla nejedna tamní vláda. Kan se stal ostatně pátým premiérem v průběhu posledních pěti let. Tentýž den odpoledně však severovýchod Japonska zasáhly silné otřesy a ničivá vlna tsunami. Ta načas odplavila i kritiku, jež se valila na DPJ a jejího předsedu. Rázem bylo jasné, že v době nejtěžší krize od druhé světové války země potřebuje silného vůdce. Otázkou zůstává, zda Naoto Kan takovým politikem skutečně je a jestli tamní prostředí akčního lídra vůbec snese. Premiér se nové šance chopil. Vzápětí po přírodní katastrofě vyměnil oblek za pracovní bundu světle modré barvy, několikrát promluvil k lidu, a ve stylu amerických prezidentů dokonce naskočil do vojenského vrtulníku, s nímž absolvoval okružný let nad poničenou oblastí. Jeho počin, jakkoli dobře míněný, však označila opozice a většina domácích médií za patetickou sólo akci. Japoncům je již od školky vštěpována skromnost a zdvořilost. Tamní obyvatelé nikdy nedělají rázná a ukvapená rozhodnutí.

Až se zpožděním

S přibývajícími dny a narůstajícími problémy se vůdcovství premiéra začalo pomalu vytrácet. Vláda reagovala chaoticky a z obavy ze „ztráty tváře před světem“ se dopustila řady chyb. Trvalo jí několik dnů, než si plně uvědomila, že energetická společnost TEPCO situaci v poškozené elektrárně nezvládá a že se Fukušima stává druhou nejhorší katastrofou jaderné energetiky po ukrajinském Černobylu. Podle japonských zákonů je v případě nehody atomové elektrárny povinností předsedy vlády vytvořit krizový štáb z odborníků a ujmout se velení. Premiér tak učinil, nicméně zmatky pokračovaly. Přijetí jakýchkoli rozhodnutí komplikoval i vysoký počet poradců. Na situaci a nejasné pokyny nejvíce dopláceli lidé v zasažené oblasti. Původně měli zůstat doma a nevycházet, poté jim bylo sděleno, že se mohou evakuovat dobrovolně. Minulý týden Japonská komise pro jadernou bezpečnost povýšila závažnost fukušimské havárie z pátého na sedmý stupeň, tedy na úroveň Černobylu. Nakonec došlo i k rozšíření evakuační zóny na třicet kilometrů, což mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) doporučovala již dávno. „To snad už ani není ta země, co bývala,“ komentovaly rozčarování z dění v Japonsku zdroje z evropských diplomatických kruhů. Pravdou však je, že přírodní katastrofa spíše odhalila poměry, které zde panovaly dlouhá desetiletí. V dobách relativního klidu vše více méně fungovalo. Země jela na autopilota, vrcholní politici se často střídali a jen stěží určovali směr. Hlavní bylo propojení „peněz a politiky“, aneb velkého byznysu s byrokracií, které oběma stranám vyhovovalo. Elitní firmy získávaly zakázky a vládní agentury, které měly například dohlížet nad kontrolou jaderné elektrárny, přivíraly oči nad jejich prohřešky. Nepochybně se to podepsalo na hospodářství Japonska. Například veřejné finance byly již před zemětřesením ve velmi špatném stavu. Státní dluh Japonska se nachází na úrovni více než 200 procent HDP, což je nejvíce ze všech rozvinutých zemí.

Zenekon opět na koni

Až do voleb v roce 2009 měla nejsilnější postavení Liberálně demokratická strana (LDP). Ta byla u vesla prostřednictvím koaličních vlád od roku 1955 s krátkou přestávkou v první polovině 90. let. Politika LDP spočívala mj. i ve „sladění zájmů soukromého a veřejného sektoru“. Svět má zažitou představu, že za poválečným japonským zázrakem stojí především automobilový a elektronický průmysl. Málokoho napadne, že dalším velice aktivním oborem bylo i stavebnictví. Obří stavební společnosti nazývané Zenekon si ovšem prosadily i budování sporných a nedoporučovaných přehrad a také řadu zbytečných a nákladných tunelů a mostů, které nikam nevedly. Vše za státní peníze výměnou za štědrou podporu LDP ve volebních kampaních mezi lety 1970 až 1990. V roce 1992 vyšlo najevo propojení japonské mafie jakuzi mj. i s největšími hráči stavebního průmyslu, kteří údajně darovali politikům LDP každoročně desítky milionů jenů. Demokratická strana Japonska chtěla po vítězství ve volbách v roce 2009 tyto poměry změnit. Naoto Kan měl v plánu narušit nejen dlouholeté a pevné vazby mezi Zenekon a politiky, ale také některá privilegia státní správy. Není divu, že se stal velice brzy nepopulární. Po zemětřesení se řada opatření obrátila proti němu. Kvůli skandálu se sponzorováním DPJ neustál ani pozici „pana čistého“. Japonci dali svoji nespokojenost jasně najevo minulý víkend v komunálních volbách, kdy jeho strana utrpěla zdrcující porážku. Zemětřesení prodloužilo politický život premiéra Naoto Kana, silného lídra z něj však neudělalo. Navíc to vypadá, že se některé praktiky vrátí do starých kolejí. V době, kdy Japonsko sčítalo hmotné škody, stavební firmy již mazaly stroje. Poničené oblasti potřebují nové domy a infrastrukturu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče