Kam směřuje Blízký východ

23. února 2011, 12:34 - Michael Romancov
23. února 2011, 12:34

Arabský svět čeká svízelná cesta ke stabilitě, lepší vyhlídky mají monarchie

Na první stránky světových i našich médií se v posledních týdnech dostala celá řada severoafrických a blízkovýchodních zemí: nejprve Tunisko, Egypt, Jemen a Jordánsko, aby se v zápětí přidaly i Írán, Bahrajn, Libye a Alžírsko. Když k tomu přidáme dlouhodobé problémy, jakými jsou útoky pirátů operujících ve vodách kolem Somálska, válkou rozvrácený Irák s Afghánistánem, přírodní katastrofou postižený a politickou nestabilitou zmítaný nukleární Pákistán a do možného krveprolití se řítící Súdán, jenž se má do půl roku rozdělit na dva státy, získáme mimořádně znepokojivý obraz.
Rozsáhlý prostor, táhnoucí se od severozápadního pobřeží Afriky až k Indii, kterému stratégové začali říkat větší či širší Blízký východ, je sice již dlouho považován za jeden z nejméně stabilních geopolitických regionů světa, ale taková koncentrace problémů do jediného, jakkoli rozlehlého prostoru, již dlouho k vidění nebyla. I když v tento okamžik netušíme, jak se situace v jednotlivých zemích vyvine, už nyní je jasné, že zmíněné události, mají potenciál výrazně rezonovat v globálním měřítku, neboť zdejší problémy mohou velmi rychle zasáhnout jak bezprostřední okolí, tak aktéry značně vzdálené.

Klíčová rizika

Začněme nejprve tím, co při pouhé zmínce o Blízkém východu téměř automaticky zařadíme mezi představitelné scénáře: možnost obnovení širokospektrální konfrontace mezi Izraelem a jeho sousedy. Je mimo jakoukoli pochybnost, že tato obava je namístě, ale pokusíme se ukázat, proč tuto krajně nepříznivou variantu, na rozdíl od minulých desetiletí, nepovažujeme za bezprostřední, ale spíše za konečné možné riziko. Druhým problémem, jenž je v souvislosti s tímto regionem tradičně diskutován, je hrozba spočívající v ohrožení stability těžby a dodávek ropy. Na rozdíl od prvního zmíněného rizika, které má zdánlivě „pouze“ regionální dimenzi, má tato varianta zřejmý rozměr globální. Nejen že se bez blízkovýchodní ropy neobejde světová ekonomika, ale současná krize daleko více než přepravu ohrožuje samu těžbu ropy – a je tedy potenciálně dlouhodobá. Právě tím se krize stává kvalitativně zcela jiným problémem, než byly všechny dosavadní blízkovýchodní krize.
Jestliže oba možné blízkovýchodní problémy vnímáme v jiné perspektivě, je třeba přiblížit, co nás k takovému závěru vede. Za hlavní rozdíly považujeme dva vzájemně propojené faktory. Za prvé současné protesty/revoluce neodrážejí nespokojenost místních elit se zahraničně-politickou či vojensko-bezpečnostní situací; USA, Izrael, Evropa či nějaký jiný vnější aktér – soudě dle dostupného zpravodajství – zatím nejsou viditelným terčem protestů. Druhým faktorem je skutečnost, že momentální rozložení globálních sil, zájmů a problémů nevygenerovalo žádnou vnější mocnost, jakými dříve byly USA nebo SSSR, jež by na destabilizaci poměrů mohla vydělat. Naopak se zdá, že všechny mocnosti mohou v globálně propojeném světě na možné eskalaci problémů jen tratit. Žádná z nich potom není schopna jednoduše poskytnout pomoc (historicky se v blízkovýchodních konfliktech jednalo o dodávky zbraní a podporu místních znesvářených stran v OSN).

Vzdělaní a frustrovaní

Kořeny dnešních problémů jsou totiž primárně domácí a vyplývají z dlouhodobé ekonomické a sociální frustrace místních obyvatel. Právě v tomto podhoubí se skrývá největší problém, neboť situace není rychle a efektivně zvládnutelná. Odůvodněně lze předpokládat, že i za předpokladu zcela pozitivního výsledku protestů, jímž by byl odchod současných elit, se nově nastoupivší elity budou muset vypořádat s více méně stejnou sociální a ekonomickou situací. Přetavit negativní obsah současných požadavků, tedy přání odchodu, do pozitivního vývoje v budoucnu, tedy zajištění pracovních příležitostí a zlepšení ekonomické úrovně, bude díky sociálnímu složení protestujících úkolem mimořádně nesnadným a dlouhodobým. Jestliže v 50. a 60. letech tvořila naprostou většinu obyvatelstva států, jejichž problémy se dnes zaobíráme, masa negramotných rolníků, jejichž požadavky by se daly poměrně snadno řešit prostřednictvím pozemkové reformy, pak sociální profil dnešních protestujících je zcela jiný. Dle dostupných informací se jedná o vzdělanou mladou a střední generaci, jejíž příslušníci ve svých zemích získali vzdělání, avšak nemají šanci najít odpovídající práci.

Pružnější králové

Pokusme se nastínit obrysy možného dalšího vývoje (a zároveň doufejme, že se situace vyvine jinak). Relativně lepší výchozí pozici pro řešení shora zmíněného problému by snad mohly mít místní monarchie. Současný monarcha, či jeho nástupce, má „jednodušší“ situaci v tom, že může snáze vyhovět vůli lidu a povolat do čela vlády ministerského předsedu – reformátora. Forma tak zůstane stejná, ale evolučně se začne proměňovat obsah, přičemž monarcha bude představovat tolik potřebnou kontinuitu a stabilitu. Situace v místních republikách je v tomto ohledu nesrovnatelně horší, neboť jsou, stejně jako monarchie avšak bez monarchistické legitimity, ovládány politickými dynastiemi, případně v nich přímo vládne stále stejná osoba – jako například plukovník Kaddáfí v Libyi. Tento fenomén, a v tom je současná situace politicky velmi nakažlivá a rychle přenosná, je navíc se stejnou intenzitou přítomen i v řadě dalších surovinově bohatých států, jež s blízkovýchodním regionem bezprostředně sousedí – v prostoru postsovětské střední Asie a v naprosté většině států subsaharské Afriky.

Skeptické vyhlídky

Za tuto situaci svůj díl odpovědnosti nesou současné i minulé mocnosti, neboť od regionu – kvůli ropě žádaly jen jediné – stabilitu, přičemž bylo (a je) lhostejné, kdo a jak tuto stabilitu zajišťoval. Stabilita reprezentovaná hlavami států, jakou byl donedávna například egyptský prezident Mubarak, se, aniž by tomu byla věnována zásadní pozornost, postupně změnila v mrtvolnou strnulost. Zatímco Západ, díky periodicky se opakujícím volbám, zvládl zakomponovat změnu jako integrální součást své stability (a politické a ekonomické síly), většina společností, a nejenom v tomto regionu, výhodu tohoto uspořádání zatím nepochopila.
Namísto dynamického ekonomického a sociálního vývoje jsme tak byli svědky dlouhodobé politické stability, která přerostla v nehybnost. Pokud jsme správně identifikovali problém, pak je jasné, že obnovení stability, kterou tolik žádá okolní svět, bude velmi náročné a pravděpodobně se neobejde bez násilí. V řadě zemí už byla v ulicích prolita krev. Vzhledem k nemožnosti vyřešit zmíněný problém rychle je otázka, kdy někoho napadne – a v této situaci na to asi nebudeme muset dlouho čekat, že když už teče krev, mohla by téci i krev izraelská…

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče