Kalná budoucnost

03. prosince 2010, 13:56 - Blahoslav Hruška
03. prosince 2010, 13:56

Čističky sice chrlí téměř čistou vodu, ale také spousty kalu. Nikdo neví, kam s ním

Když před třemi roky tehdejší vicepremiér Martin Bursík vyjednal uvolnění bruselských peněz na stavbu čistíren odpadních vod, začal závod s časem. Na nové čističky sice bylo v operačním programu životní prostředí připraveno 60 miliard korun, Česko se ale zavázalo, že je vyčerpá do konce roku 2010. Úderem letošní silvestrovské noci totiž vstoupí v platnost téměř dvacet let stará evropská směrnice o odpadních vodách, na niž mělo Česko po vstupu do unie výjimku.
Každá obec nad dva tisíce obyvatel musí mít podle přísné evropské normy vlastní minifabriku, do níž ústí kanalizace a z které se vypouští téměř pitná voda. Mnoho starostů se proto strachovalo, že vlastní čističku nestihne. A to přesto, že erár prostřednictvím Státního fondu životního prostředí a bruselská kasa dohromady uhradily 90 procent všech nákladů. „Je to obrovská prohra, velmi špatně vyjednané podmínky, naprosto nevýhodné pro Českou republiku,“ stěžoval si na sklonku roku 2007 na Bursíkovy vyjednávací schopnosti středočeský zastupitel Vilém Žák.
Česko si přesto nakonec může oddychnout. Z celkem 635 obcí nezvládne přechod na novou legislativu jen jedenáct. Ostatní aglomerace výkonné čističky buď mají, nebo s jejich stavbou začnou na jaře. Brusel přitom netrvá na tom, aby čistírny fungovaly, spokojí se se zajištěnými financemi a územním rozhodnutím pro stavbu. Poněkud paradoxně mezi hříšníky převládají pražské obce, které se přitom při plánování mohou opřít o magistrát. Kvalitní čistění odpadů nestihnou Lipence, Miškovice, Vinoř a Suchdol, kde je navíc napojeno na kanalizaci jen 60 procent lidí.
Nadšení nad zvládnutou akcí je ale předčasné. Když obrátíme známé přísloví, dostaly se totiž obce z louže do bláta. A to doslova. Nové čističky sice chrlí nezávadnou vodu, jenže také tuny načernalé hmoty konzistence řídkého pudinku, s níž si nikdo neví rady. Zatímco technologii čističek předepisoval a financoval Brusel, s kalem si obce budou muset poradit samy. Čím bude produkce čističek větší, tím více zbude kalu. A celá země bude nucena čím dál naléhavěji řešit nerudovskou otázku: Kam s ním?

Hrnečku vař

Představitelé obcí, celí šťastní z toho, že splní podmínku Bruselu, si ale hlavu s kalem zatím nelámou. „Není to tak ožehavé či palčivé téma, že by bylo třeba systém nějak řešit. Zatím to nějak funguje,“ říká Pavel Novák, šéf komise životního prostředí Svazu měst a obcí. Příliš jasno o tom, co s kalem, nemá zatím ani ministerstvo životního prostředí. V Plánu odpadového hospodářství na roky 2003–2013 se zmiňuje jen o nutnosti zpracovat „Realizační program České republiky pro kaly z čistíren odpadních vod řešící podpory úpravy kalů včetně jejich hygienizace, použití upravených kalů na zemědělské půdě a jiné způsoby využití kalů“. Zároveň plánuje podporovat energetické využití bioplynu z čistíren odpadních vod s odpovídající produkcí kalů.
Kal ale není jen více či méně trochu špinavější vodou, jako tomu bylo za starých časů, kdy se bez rizika vyléval na pole a další půdu. Stačí si uvědomit, co všechno se s vodou spláchne do odpadu – zbytky přepáleného oleje po smažení řízků, hormonální antikoncepce či léčiva vyloučené močí, prací prášky, prostředky na mytí nádobí, těžké kovy, rtuť a další závadné látky. To vše skončí v kalu. Čistička pro sto tisíc obyvatel ho vyprodukuje přibližně tunu za hodinu, čtyřiadvacet tun za den, a to 365 dní v roce. „Prostě hrnečku vař. V celé zemi se vypustí sto tun kalu za hodinu. Pro představu – veškerý roční kal je fronta kamionů od Aše po Ostravu,“ přibližuje masu Petr Leitner, spolumajitel firmy Eurofert ENG. A čím více lidí bude připojených na čističky a čím budou přísnější podmínky čistění, tím více kalu se vyprodukuje. Zpracování kalů přitom obvykle dosahuje přibližně poloviny celkových nákladů na čistění odpadních vod.
Pokud kal neprojde žádnou další úpravou, jedná se o látku biologicky závadnou. Proto se nejprve nechává vyhnívat v obrovských nádržích. Už jen název procesu evokuje „libou“ vůni, jež jej doprovází. V České republice se kal ze sedmdesáti procent využívá v zemědělství a zbytek se odváží na skládky. Donedávna nebyl žádný problém prostě kaly lít na pole. Jenže od toho se čím dál častěji upouští. Kaly sice obsahují rostlinné živiny, především dusík a fosfor, jenže zároveň s nimi se do půdy transportují vedle těžkých kovů také přenašeče nemocí, léky a hormony, organické škodliviny z průmyslu, živností a domácností.
O využití kalů v zemědělství se proto v posledních letech v Evropě hojně diskutuje. Brojí proti nim především výrobci potravin, kteří mají obavy o kvalitu plodin pěstovaných na takto „pohnojených“ půdách. Například v Holandsku, Belgii či Švýcarsku uzákonili pravidla, která používání kalů v zemědělství prakticky vylučují. Další možností je vyhnilý kal odstředit a vzniklou sušinu odvézt na speciální skládku. Ale ani tento způsob zřejmě před sebou nemá dlouhou budoucnost. Jednak není nejlevnější – jedna tuna normálního odpadu přijde na zhruba tisícovku, pokud se dostane do kategorie nebezpečného, mohou to být až čtyři tisíce korun. A jednak skládkování potlačuje shora Evropská unie.

Spalování pro Otrokovice

Sama unie financující čističky nijak nenařizuje, co dělat se zapáchajícím odpadem, jejž nikdo nechce. De facto ale nahrává jeho spalování. Ve směrnici o integrované prevenci a omezování znečištění (IPCC) z roku 2008 totiž doporučuje snížit emise nebezpečných látek vypouštěných do půdy a současně maximálně omezit produkci odpadů. A to se týká právě skladování kalů, které dnes končí jako tuhé hroudy na skládkách.
Východiskem se momentálně zdá být spalování kalů, i když je zatím tato oblast pole neorané. A veřejnost, zmasakrovaná informacemi militantních ekologických organizací, vystupuje proti spalovnám radikálně, jako například teď v Plzni, kde se zastupitelé snaží vybudovat spalovnu komunálního odpadu. „Kontroly na výstupech spaloven jsou tak přísné, že žádné nebezpečí z vypouštěných škodlivin nehrozí,“ zdůrazňuje Petr Leitner z firmy Eurofert, která se spalováním kalů intenzivně zabývá.
V Česku zatím funguje jediná spalovna při čistírně v Jihlavě. Do projektu spalovny se pouští i firma Toma, která provozuje čističku v Otrokovicích. Vzhledem k tomu, že čistí odpad také z průmyslu, nemá šanci kal vyvážet na půdu. Ročně jde přitom o masu přesahující pět tisíc tun, již musí dovézt na zabezpečenou skládku. „Tato situace je provizoriem bez další perspektivy. Proto chceme vybudovat spalovnu. Množství odpadu, jejž budeme muset sládkovat, pak klesne na 600 tun za rok, a ještě získáme energii pro čističku,“ vysvětluje Petr Štěpánek, vedoucí odboru ČOV.
Spalovna by měla přijít na 70 milionů korun. Toma přitom předpokládá, že na její stavbu bude moci využít i evropské peníze. Na jaře by prý resort životního prostředí měl otevřít příslušný dotační program. Otrokovičtí očekávají, že náklady na likvidaci kalu klesnou pod cenu za skládkování. „Problematika, co s kalem, u nás vůbec není vyřešena. Zabývám se tím již tři roky a myslím, že spalování je do budoucna jedinou možností,“ míní Štěpánek.

Pražské lavírování

Kam s kalem, neví ani Praha. Ta přitom na Císařském ostrově prostřednictvím Veolie provozuje největší čističku v republice. Trojská Ústřední čistírna odpadních vod přísné euronormy nemusí plnit do konce roku 2016, a bude tak nadále vypouštět až čtyřikrát více dusíkatých látek, než je povoleno. Přesto dostala letos v červnu generální pardon, protože má zajištěnou podporu z evropského fondu. A od loňského ledna také platné územní rozhodnutí na stavbu takzvané nové vodní linky, tedy modernizované čističky.
Magistrát počítá na modernizaci s částkou ve výši jedenácti miliard korun. Jenže ta pokryje čistění a nijak nevyřeší otázku, kam s kalem. Ostatně stejně nikdo přesně neví, kdy a co se na Císařském ostrově nakonec bude stavět. A vzhledem ke střídání stráží na radnici hned tak jasno nebude. Radní pro oblast životního prostředí Vladislav Mareček, který předsedal magistrátní komisi pro ústřední čističku, po volbách skončil a jeho nástupce se teprve ve funkci rozhlíží.
Jasné je jedině to, že ústřední pražská čistička bude muset zvýšit kapacitu. Namísto současných 1,4 milionu lidí jich bude obhospodařovat o 200 tisíc víc, takže nově vyprodukuje 156 tun kalu každý den. Magistrát by nejraději každý den posílal desítku kamionů s kalem do vesničky Drasty poblíž Klecan, kde vyhnívací nádrže fungovaly do začátku devadesátých let. Anebo ještě futurističtěji – postavil by téměř desetikilometrový podzemní tunel, kudy by se kal dopravoval ve vozících podobně jako uhlí v dolech. Místní se ale bouří a nesouhlasí ani s variantou, že by se v Drastech kal jen vysoušel a spaloval.
Obavy, že se okraj Prahy stane stokou metropole, lze pochopit. Pobouření občané Drast ostatně mohou argumentovat nejen emocemi, ale i kalkulací. Pražské vodovody a kanalizace (dnešní Veolia) si minulý rok nechaly od expertů z brněnského Vysokého učení technického vypracovat studii, co s odpadem z Císařského ostrova. A vodohospodáři došli k překvapivému zjištění: i když ideální řešení neexistuje, nejekonomičtější je nedělat nic. Stávající varianta, kdy se kal nechá vyhnít v obřích kádích v Troji a pak se odveze na skládku do Benátek nad Jizerou, vychází o dvě miliardy levněji než varianta zpracování odpadu v Drastech nebo případné spalování kalů v Malešicích.
Povídka Jana Nerudy, jak známo, končí tím, že se starého nepotřebného slamníku zhostí mlékařka, a obsah matrace tak ještě poslouží dobytku. V případě kalů se happy endu jen tak nedočkáme. Nerudovskou otázku totiž nikdo vážně neřeší. Evropa a kal Rakousko
Přibližně pětina produkovaných kalů se využívá v zemědělství, třetina se spaluje. Rakouská agrární komora nicméně uvádí, že riziko používání kalů v zemědělství je stále příliš vysoké. Podle provedeného průzkumu je méně přijatelné než jejich spalování nebo transfer na nezemědělské travní plochy.

Dánsko
Od roku 2000 platí striktní legislativní norma upravující používání kalů na zemědělské půdě. Limity pro těžké kovy v kalech patří mezi nejpřísnější v Evropské unii. Předpokládá se, že současný stav, kdy se v zemědělství používá asi 62 procent vyprodukovaných kalů a pětina kalů se spaluje, se v blízké budoucnosti nezmění. Zemědělské svazy však nesouhlasí se současnou praxí s odůvodněním, že kontrola kvality kalů je obtížná.

Francie
Tři pětiny kalů míří do zemědělství. Od roku 2002 je ve Francii striktně omezeno skládkování. Množství kalů ve Francii vzrostlo od roku 1998 do současnosti o polovinu. S ohledem na tyto skutečnosti a na ceny za spalování se používání kalů v zemědělství dává přednost. V roce 1999 vyzvaly dva největší zemědělské svazy k bojkotu používání kalů na zemědělské půdě. Se vzrůstajícím odporem se hledají jiné způsoby, například aplikace na lesní půdu.

Německo
V Německu byla v osmdesátých letech zveřejněna studie o obsahu kadmia a dioxinů v kalech, která měla negativní vliv na používání kalů v zemědělství. Podíl tohoto způsobu nakládání s kaly klesl na 40 procent. Existuje garanční fond na krytí škod způsobených používáním kalů v zemědělství, který je tvořen povinnými platbami provozovatelů čistíren odpadních vod. Kvůli tomu značně klesla ekonomická výhodnost tohoto způsobu ve srovnání například se spalováním. Německá církev, která je největším vlastníkem půdy v Německu, zakázala používání kalů na své půdě. Podle Německé asociace spotřebitelů je jediným akceptovatelným způsobem spalování.

Itálie
V Itálii dosud neproběhla diskuse k problematice kalů. Jen téměř pětina produkovaných kalů končí v zemědělství, většina se skládkuje, pouze jedno procento se spaluje. V nejbližších letech se očekává významná změna tohoto stavu kvůli strmému nárůstu množství kalů a omezeným možnostem pro jejich skládkování. Státní úřady chtějí podporovat používání kalů v zemědělství.

Nizozemsko
Nizozemsko v roce 1991 stanovilo velmi přísné limity pro používání kalů v zemědělství, takže jen zanedbatelný podíl produkce kalů (cca čtyři procenta) může být takto použit, a tento způsob je víceméně teoretický. V návaznosti na striktní omezení skládkování biologicky rozložitelných odpadů je jedinou možností spalování.

Švýcarsko
Veřejná kritika používání kalů v zemědělství vedla k postupnému omezování tohoto způsobu. V roce 2003 došlo rozhodnutím Spolkové rady k úplnému zákazu používání kalů jako hnojiva. Kaly jsou tedy spalovány.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče