Kafemlejnek na jablka a hrušky

27. října 2011, 15:54 - Jakub Křešnička
27. října 2011, 15:54

Systém podpory české vědy je nekoncepční. Proto se jí jen málokdy podaří objev, který vynese miliardy. Vinu za to nesou hlavně tápající politici

Stačí mít geniálního ducha, desítky let usilovně pracovat, přidat trochu štěstí a i ve vědě se doberete fenomenálního komerčního úspěchu. V českých podmínkách reprezentovaného léky, takzvanými antivirotiky, z dílny profesora Antonína Holého. Řeč je o jeho mateřském Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) v pražských Dejvicích, jehož loňský čistý zisk dosáhl při 1,75 miliardy výnosů 720 milionů korun. Oproti průmyslu nevídaná míra ziskovosti. A i když odečteme provozní dotaci, dosahuje výdělek ústavu velmi pěkné půlmiliardy korun. Nehledě na to, že na daních eráru odvede sumu o něco převyšující jeho dar. Bohužel jde o výjimku. „To, co se nám podařilo, je trochu neobvyklé. Nejenom v Česku, ale i ve světě,“ podotýká ředitel ústavu Zdeněk Havlas. Díky práci vědců může tato instituce rekonstruovat svůj areál nákladem tří miliard korun, kvalitně vybavit laboratoře, a ještě má jistotu, že bude mít z čeho žít dalších patnáct až dvacet let. O tom si většina ostatních vědců může v Česku nechat zdát. Žádná další instituce jako celek ani zdánlivě podobných komerčních benefitů nedosahuje. I když je nutné přiznat, že několik nadějných týmů na světové úrovni se vyprofilovalo i v tuzemsku. Základní výzkum jako takový jen málokdy nese obrovské peníze. Spíše se do něj musí investovat. Je to ale běh na mimořádně dlouhou trať. Proto je utopické očekávat, že by finance plynuly od soukromníků, a na tahu tak je hlavně státní pokladna. Ta má ale k české vědě postoj strýčka Skrblíka. Politická reprezentace se desítky let neumí rozhodnout pro jednu strategii a pravidelně zavádí více či méně absurdní plány. Neumí ani objektivně zhodnotit výsledky bádání a přínos jednotlivých vědeckých týmů. A český průmysl je jen málokdy ochoten nasadit vlastní krk a riskovat své peníze v rozvoji nadějných patentů.

Holé štěstí

Úspěch ve vědátorském úsilí podložený ve finále i penězi musí splňovat tři základní mantry. „Vědci sice mají mít tvůrčí svobodu, ale zároveň musejí mít na paměti, že jejich výzkum má přinášet odpovědi. Měli by myslet na praktický účinek. Investory je zase třeba přesvědčit, že jim stojí za to dávat do výzkumu peníze a že by neměli čekat, že se jim po třech letech s nádavkem vrátí. I české firmy by se měly naučit, že musejí periodicky přicházet se zásadními novinkami, že nestačí, když modrou kliku přebarví na žlutou. A stát to musí umět organizovat a občas podpořit penězi,“ vypočítává Havlas. Nezapomíná ale zdůraznit, že vždy je zapotřebí také notné dávky štěstí. Koneckonců sám příběh profesora Holého to dobře ilustruje. Hned od počátku se zabýval chemií nukleových kyselin a syntetizoval řadu nových látek. Štěstí se zastavilo poprvé: v roce 1976 se Holý potkal s belgickým biologem Erikem de Clercqem, jehož týmu se na půdě Univerzity v Lovani podařilo po deseti letech prokázat biologické vlastnosti těchto látek. Vznikly první patenty objevů jejich účinku. A hledala se možnost komerčního využití. V tehdejším Československu ale nikdo neměl zájem. Ani v celé Evropě se nikdo nenašel. Partnerem se nakonec stal americký farmaceutický gigant Bristol-Myers, který si licencoval patenty a začal vyvíjet lék. Jenže po dvou letech se spojil s jiným obrem, společností Squibb, a padlo rozhodnutí, že opustí řadu antivirotik.
A nastala druhá šťastná chvíle: díky smlouvě kvalitně připravené belgickou stranou Američané nejenže museli vrátit licence, ale také všechna jimi nashromážděná data. Nicméně to nebyl konec. Skupina lidí z laboratoří společnosti Bristol-Myers Squibb tušila, že narazila na něco výjimečného. Zariskovali, půjčili si 400 milionů dolarů, koupili malinkou farmaceutickou firmu, již nazvali Gilead Science, pronajali si zpět licence a pokračovali ve vývoji. Pak už to šlo, alespoň ve vědě, ráz na ráz. Za čtyři roky, v roce 1996, uvedli na trh první lék Vistide proti nebezpečným infekcím DNA viry. Následoval největší hit – Viread – proti HIV viru, dále Hespera bojující se žloutenkou typu B a konečně kombinace pod jménem Truvada a Artipla, opět na HIV. Posledně jmenovaný přípravek umožňuje pacientům s AIDS brát namísto třiceti různých pilulek denně dávkovaných v přesném harmonogramu jednu jedinou.
Z původní malé laboratoře Gilead s licencí na jeden patent dokázali její zakladatelé za dvacet let existence vydupat gigant světového formátu. Zřejmě i proto před šesti lety vytvořili Američané společně s Ústavem organické chemie a biochemie společné výzkumné centrum, na něž přispívají ročně částkou 1,1 milionu dolarů. „Vědcům dali svobodu, na čem budou bádat. Po prvním pětiletém období zájem zůstal a spolupráce pokračuje,“ doplňuje Havlas. Patenty získané díky Holého týmu vyprší v roce 2017 a s nimi skončí i příjmy z prodaných licencí. V ÚOCHB však právě rozvíjejí na tucet nadějných projektů, například na látky na neurodegenerativní onemocnění. Perspektiva je prý slušná a podložená nejen zlatým empirickým pravidlem, které říká, že z desítky projektů je u jednoho šance, že se ujme. Když ne v humánní medicíně, tak třeba v léčbě domácích mazlíčků, na niž se lidé nerozpakují vydávat více peněz než na své zdraví.

Stát by měl přidat

Dnes si vědci nemůžou nerušeně zkoumat jako v sedmnáctém či osmnáctém století, investorům musejí předkládat výsledky. Předkládá je i česká věda, jenže jich dosahuje spíše navzdory systému, který ji má podporovat. Za rok 2010 dalo Česko na vědu 1,61 procenta hrubého domácího produktu. Těch zhruba 60 miliard korun je sice nejvyšší částka za historii České republiky, stačí ale tento příspěvek porovnat z hlediska evropské sedmadvacítky a vychází jako podprůměrný. Ostatně „jen“ o necelých třináct miliard korun přesahuje loňský čistý zisk společnosti ČEZ. Samotný stát se při financování výzkumu prostě příliš nepřetrhne.
„Podíl z veřejné podpory představuje asi 0,65 procenta HDP, aniž by meziročně dramaticky narůstal,“ říká Jiří Drahoš, chemický inženýr a předseda Akademie věd České republiky. Výše dotací si všímá i Mezinárodní audit vědy, vývoje a inovací v ČR, který si ministerstvo školství objednalo u britské společnosti Technopolis za zhruba 38 milionů korun. Audit upozorňuje, že v Evropě jsou průměrem dvě procenta HDP posílané na vědu, a Česko by tak mělo pokračovat ve zvyšování svého „výzkumného příspěvku“ minimálně k evropskému průměru.
Kromě výše prostředků se studie zaráží nad poměrem peněz institucionálních, které mají zajistit existenci i rozvoj výzkumu, a účelových prostředků, o něž badatelé soupeří ve vypisovaných grantech. Poměr je nastaven na hodnoty 40 : 60 ve prospěch soutěží, což je dle auditu na úrovni, již leckteré země považují za nebezpečnou. „Snižování institucionální podpory jde nejen proti evropskému trendu, který se snaží prostředky rozdělovat minimálně půl na půl, ale ohrožuje i stabilitu základů pro úspěšný výzkum,“ shrnuje Jitka Moravcová z Vysoké školy chemicko-technologické, hlavní odborný garant a koordinátor mezinárodního auditu.

Nedostali ani pětiletku

Nezvykle ostře se audit opřel i do klíče, podle něhož se základní veřejná podpora rozděluje. Spokojeni s ním nejsou ani sami vědci. Oficiální metodice říkají kafemlejnek, do kterého se bez ladu a skladu nahází jablka i hrušky, rozemelou se a výsledná nevábná směs se ohodnotí body. Podle jejich počtu se přidělují peníze jednotlivým institucím. „Posuzuje se hlavně kvantita v publikační činnosti. Lidé musejí publikovat co nejvíce, protože jen tak mají šanci obstát a získat granty. Jenže pro samé publikování a psaní žádostí pak nezbývá příliš času na skutečnou vědu,“ postěžovala si v tisku bývalá předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová, chronobioložka, která jako první na světě zjistila, že tvorba melatoninu v mozku je řízena biologickými hodinami závislými na střídání světla a tmy i ročních období.
Navíc se výše příspěvků automaticky mění každý rok, přestože původně se ústavům slibovalo, že dostanou pětiletku na to, aby prokázaly svůj potenciál. To vede k nejistotě, která základnímu výzkumu ubírá na síle. Těžko pak vědci jako profesor Holý stráví třicet let výzkumem, jehož výsledkem jednou může být významný objev. „Vědcům to brání, aby šli do riskantního výzkumu, který je nevyzkoušený. Přitom jen takový výzkum může přinést něco úplně nového. Každý se do něj ale bojí jít, protože nemusí mít dva tři roky žádnou publikaci,“ dodává Illnerová.

Honby za body

Je to jako by se v nemocnici platilo za to, kolik se provede operací, podá injekcí nebo provede kontrol. Nikdo se však neptá, nakolik je taková péče třeba a jaký vliv má na zdraví pacientů i celé společnosti. „Nastavený rámec vede k inflaci snáze dosažitelných výsledků, upřednostňují se například užitné vzory, za které je hodně bodů, navíc pro technika není až takový problém je napsat,“ říká Drahoš s tím, že se dokonce nedělá rozdíl mezi jednotlivými vědeckými obory a přínosem jejich snažení. „Vezměte si například sérii knih Dějin českého výtvarného umění z Ústavu dějin umění nebo Historické atlasy měst ČR z Historického ústavu. Ty se podle bodů nezaplatí a prakticky na sebe ani nevydělají po vydání, ale lepší publikace v téhle oblasti v Česku nenajdete – je za nimi spousta dlouhodobé práce, výzkumu a přínos pro společnost určitě mají,“ dodává Drahoš.
Podobně některé vědecké ústavy v rámci snahy o zachování vlastní existence preferují čtyři články uvedené v málo uznávaných časopisech před jedním významným v renomovaném zahraničním periodiku. Prostě proto, že jim to vynese více bodů, a tedy i peněz, za méně námahy. I zmiňované přihlášené užitné vzory, které měly zajistit hmatatelné výsledky výzkumu, ale mohou leckdy skončit tak, že je nikdy nikdo nevyužije. „Podle takového klíče se peníze rozdělovat nedají, hodnocení ze široka počítá špatné věci. Současná praxe by měla být nahrazena kontrakty, které přidělují peníze na delší dobu s ohledem na očekávané a už dosažené výsledky. Hodnocení by mělo vycházet z kombinace objektivních ukazatelů i posudků světově uznávaných expertů,“ doporučil při prezentaci výsledků auditu Erik Arnold, výkonný ředitel britské Technopolis Group.
Havlasův ústav si již před pěti lety nastavil vlastní systém evaluace. Vědce rozdělil do týmů, od juniorských přes seniorské až po čestné profesury určené jen excelentním osobnostem. Po pěti letech procházejí všechny týmy přísným hodnocením, jehož se účastní mezinárodní experti, s jednoznačným cílem – obhájit se a uhájit existenci. Ty, které to nezvládnou, jsou nemilosrdně rozpuštěny a na uvolněná místa je vypsán mezinárodní konkurz. Mladá krev, pokud chce v ústavu působit, musí hned po absolvování doktorandských studií vyjet do zahraničí na stáž. A pokud chce juniorský výzkumník vést vlastní tým, musí mít za sebou alespoň dvouletou zkušenou ze světa. I když se mezinárodní audit české vědy zmiňuje o tom, že leckteré vědecké týmy v Česku jsou na světové úrovni, zaráží se nad jejich řízením. Často jsou postaveny okolo jedné silné osobnosti s věkem nad padesát let, kterou obklopují doktorandi a „postdoci“. Mladí výzkumníci sice bývají vnímáni jako motor pro pokrok ve vědě, problémem těch českých ale je, že si je ústavy často vychovávají jen pro sebe. „Výzkum potřebuje lepší řízení lidských zdrojů, které umožní flexibilnější kariérní růst i získávání zkušeností pro mladé talenty. Peníze by měly být přidělovány na delší období, aby instituce mohly plánovat s větší jistotou. Jasné strategie, lepší řízení týmů a jejich větší velikost sníží aktuální roztříštěnost systému a zvýší jeho výkonnost,“ radí audit.

Nezapojené firmy

Jestliže je stát jen málo ochoten podporovat vědu, mohl by alespoň do určité míry roli kasičky plnit průmysl. Ten v současnosti dodává přes 60 procent celkových prostředků na výzkum, jak vyplývá z dat Českého statistického úřadu. „To je sice pravda a je to hezké číslo, ale ve výsledku jde z nich například na spolupráci s vysokými školami jen 100 milionů korun. Více než 90 procent prostředků, které firmy na výzkum poskytují, také samy spotřebovávají,“ říká Drahoš z Akademie věd.
Neutěšený stav na tomto poli konstatoval i mezinárodní audit: v Česku existuje jen málo podniků, které by se k financování základního výzkumu odhodlaly. Nadnárodní společnosti do něj investují zpravidla v zemích, kde vznikly, a v tuzemsku upřednostňují spíše experimentální vývoj a inovace – tedy úpravu a vylepšení toho, co už bylo vymyšleno jinde.
„Výzkum v technických oborech funguje trochu jinak, nemůže běžet dvacet let bez zapojení firem. Některé nejsou tak pokrokové, a i když potřebují pomoci s vývojem součástek, měli bychom spolupracovat na složitějších věcech,“ uvedl v nedávné diskusi Michael Šebek z ČVUT, který je světově uznávaným odborníkem na teorii systémů a jejich řízení. Je zároveň jednatelem firmy PolyX , výrobce softwaru založeného na polynomiálních metodách, a spolupracuje s americkými podniky. Samotná Akademie věd je leckdy kritizována jako badatelské centrum odtržené od reality. Avšak snaží se. Jen za loňský rok s pomocí zhruba 240 hospodářských smluv zajistila minimálně pětinu financí pro výzkum. Úspěchy si pak připisují i jinak znevýhodněné humanistické obory, mezi něž patří například Ústav pro jazyk český, který v roce 2005 dokončil vývoj korektoru češtiny pro společnost Microsoft. „Spolupráce s průmyslem se odvíjí od základního výzkumu. Kdybychom v bádání na VŠCHT nebyli dobří, nenabalovaly by se na něj kontrakty se soukromými firmami. Bohužel ale jde většinou jen o roční kontrakty,“ dodává Jitka Moravcová.
S vědeckými institucemi nakonec spolupracují spíše menší či střední firmy, ty ale nemají peníze, aby utáhly celý výzkum od začátku do konce. Na český výzkum tak navazují hlavně firmy v zahraničí. „Patrně by bylo vhodné se zamyslet nad tím, proč jen menšina patentů z ČR dojde využití, a pakliže se tak stane, je to dominantně v zahraničí. Obávám se, že tento stav je možno interpretovat dvojím způsobem. Část našich inovací je jen účelovou hrou na aplikovaný výzkum a zároveň náš průmysl není schopen absorbovat reálně přínosné inovace,“ uvádí Aleksi Šedo, šéf Laboratoře biologie nádorové buňky.

Skauti v laboratořích

Ani ředitel tuzemské výzkumné „jedničky“, Ústavu organické chemie a biochemie, se na výlučné postavení nespoléhá. Nízkou ochotu investorů riskovat se snaží nahradit pomocí nedávno založené dceřiné společnosti IOCB TTO, jejímž úkolem je překlenout díru mezi výzkumem a průmyslem. Vyškolení zaměstnanci působí za hranicí vědecké práce. Začínají jakýmsi skautingem v laboratořích, přičemž se snaží vytipovat, kde se vyvíjí něco zajímavého k praktickému užití s komerčním potenciálem. Tyto látky pak ochrání patentem, nechají je testovat, hledat jejich vlastnosti a posouvají je k prvním klinickým zkouškám, aby je mohli nabídnout velkým farmaceutickým výrobcům. Těmto dcerunkám se říká spin-off firmy. V zahraničí se poměrně běžně zakládají tak, že do společného projektu s cílem přenést nový objev na trh vstoupí výzkumník se svým ústavem a dalším investorem, který zajistí rizikový kapitál. Ten ale v Česku chybí. Proto jeho roli suplují sami vědátoři. „Jen během loňského roku na základě výsledků činnosti Ústavu experimentální medicíny vznikly čtyři nové společnosti, jež chtějí uvést do praxe například objevy spojené s výzkumem kmenových buněk,“ říká předseda Akademie věd Drahoš. Další možností, jak firmy postrčit k větší spolupráci s vědou, jsou například inovační vouchery, s nimiž přišlo Jihomoravské inovační centrum. Dotace může využít česká i evropská firma, která za ně pak „nakoupí znalosti“ brněnských vědecko-výzkumných institucí. Plyn by přišláply i daňové úlevy pro firmy, které do výzkumu investují. Pokud v Česku zapomeneme bádat, za pár let nebudeme mít co aplikovat ani inovovat. S tím, jak je systém nastavený nyní, můžeme sice sbírat body do kafemlejnku, ale vědeckými poznatky svět těžko ohromíme. A už vůbec si můžeme nechat zajít chuť na miliardové přínosy pro ekonomiku.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče