Kabelka od Valentina

23. srpna 2011, 13:35 - Alena Prokopová
23. srpna 2011, 13:35

Do českých kin vstupuje další vztahová komedie, v níž se promiskuita a amorálnost stávají normou a těší se pochvale. Jsou jí Muži v naději Jiřího Vejdělka

Komedie Ženy v pokušení byla loni divácky vůbec nejúspěšnějším titulem v našich kinech. S návštěvností 1,232 milionu pokořila v očích domácích diváků i takové hollywoodské hity, jakými byly Avatar či předposlední díl Harryho Pottera. A její režisér aspiruje na titul nejúspěšnějšího českého filmaře současnosti.
Devětatřicetiletý Jiří Vejdělek Ženami v pokušení korunoval své předchozí úspěchy. V roce 2006 stejnou první příčku ročního žebříčku dobyl komediálním debutem Účastníci zájezdu, o rok později zabodoval tragikomedií Roming, která byla jedenáctým nejnavštěvovanějším titulem roku. Snímku s romskou tematikou přitom nikdo velký úspěch neprorokoval. O rok později Vejdělek znovu dokázal svou schopnost zaujmout komediálním zpracováním divácky „nepříjemného“ tématu: Václav, příběh mentálně postiženého muže, zabral v českém ročním žebříčku návštěvnosti slušné patnácté místo. Díky Ženám v pokušení, které vydělaly 123,8 milonu korun, se Vejdělek stal – po Janu Hřebejkovi (Pelíšky) a Janu Svěrákovi (Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve) – teprve třetím českým filmařem v historii, který překonal magickou hranici milionové návštěvnosti. Od 25. srpna se v českých kinech hraje nový Vejdělkův film – komedie Muži v naději. Snímek, podpořený masivní reklamou a uváděný společností Falcon, je zjevně natočený a distribuovaný tak, aby přitáhl do kin co nejvíc diváků. Řada filmových kritiků sténá odporem nad cynismem příběhu, který prezentuje manželskou nevěru jako velkou legraci, a dokonce jedinou možnost, jak dlouhodobě udržet partnerský vztah. Sázka na jistotu se však pravděpodobně vyplatí: Jiří Vejdělek chladnokrevně využil nejvýnosnější trendy posledních let. České publikum totiž cynické vztahové komedie momentálně baví ze všeho nejvíc.

Romantická varianta

V Mužích v naději si Jiří Vejdělek – stejně jako u Žen v pokušení – zkouší roli producenta po boku Tomáše Hoffmana ze společnosti Infinity. Ten je na poli komedií o lidských vztazích zkušeným hráčem. Spoluprodukoval Román pro ženy, který byl divácky nejúspěšnějším titulem českého filmového roku 2005. Adaptace bestselleru Michala Viewegha zůstává dodnes prototypem úspěšné české vztahové komedie klasického typu. Její hrdinky– redaktorka ženského časopisu Laura a její matka – hledají „toho pravého“, přičemž si nechtěně konkurují. Jsou prezentovány jako obyčejné ženy, byť se pohybují v nereálně „lepším“ světě, představovaném nadstandardně vyhlížejícími muži, šaty, byty a restauracemi. Přitažlivost reklamy na hezký a bezproblémový život, který by si přece přál žít téměř každý, umocňuje atraktivní herecké obsazení, jež kombinovalo osvědčené herecké šarže (Marek Vašut, Simona Stašová, Miroslav Donutil) a svěží nováčky. Protagonistky jsou prezentovány jako žádoucí a schopné, takže pro divačky není nijak ponižující se s nimi ztotožnit i v konvenčním „párovacím“ příběhu, který by žádná feministka za střízliva neschválila. Díky Vieweghově alibistické ironii a vypravěčskému umu režiséra Filipa Renče tu spolehlivě funguje romantická teze, že každý může najít svého ideálního partnera. A že lidé jsou schopni se změnit k lepšímu díky „opravdové lásce“.
Stejně razantně úspěšný model, splňující požadavky klasické romantické komedie, nabídly divákům před čtyřmi lety Vratné lahve producenta a režiséra Jana Svěráka. Ty vyzdvihují takové starosvětské hodnoty, jako je skromnost, morálka, zodpovědnost, rodinná soudržnost a mužské přátelství. Ve Vratných lahvích působí mužské i ženské postavy sympaticky a obyčejně a „apartní“ zůstávají pouze erotické sny hlavního hrdiny. Ty jsou ovšem prezentovány v ironických uvozovkách jako výrony jeho hravé fantazie.
Nenajdete tu „reklamní“ pojetí světa plného atraktivních, ale cenově stěží dostupných prvků, z kterého těží Renčův Román pro ženy, Bestiář (2007) Ireny Pavláskové, Kráska v nesnázích (2006) a Nestyda (2008) Jana Hřebejka, taškařice Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh (2009) či hořká komedie Román pro muže (2010) Tomáše Bařiny. A samozřejmě i Ženy v pokušení a Muži v naději Jiřího Vejdělka. Mezi Vratnými lahvemi a Románem pro ženy je jen zdánlivě rozdíl: hodnotová propast však zeje mezi díly vrstevníků Svěráka, Renče a Hřebejka a snímky, které se propracovaly do čela diváckých žebříčků v posledních letech. S atmosférou ekonomické krize totiž do českých kin vstoupily vztahové komedie, které vyznávají jiné hodnoty – nebo spíš neuznávají hodnoty žádné. Krize v divácké většině vzbuzuje touhu nezávazně a bezmyšlenkovitě se bavit a spolu s bezskrupulózními hrdiny nemrhat energií na vyšší cíle, složitější problémy či dodržování obyčejné slušnosti. Důraz se klade na to, urvat co nejvíc tady a teď. V nových komediích se promiskuita a amorálnost stávají normou a netěší se tu většinou jen beztrestnosti, ale rovnou pochvale. Díky své líbivosti tyto filmy působí jako recept na život, který přece hravě zvládne každý.

Návody na život

Prototypem nového typu podívané se stal snímek Líbáš jako bůh, který před dvěma lety produkčně zaštítila distribuční společnost Falcon. Ten přivedl do kin 904,5 tisíce diváků, kteří ze svých kapes, jejichž obsah začala ztenčovat krize, vytřásli celkem 89,8 milionu korun. Film nenatočil žádný nováček vymezující se proti svěrákovské generaci, ale tehdy devětašedesátiletá Marie Poledňáková, zkušená populistka českého mainstreamu, jež je dlouhodobě dokonce úspěšnější než Zdeněk Troška. Do polistopadové filmové scény si Poledňáková přinesla zkušenost s normalizační „kinematografií zapomnění“. Ta se tvářila, že nabízí divákovi oddech od každodenních starostí a všeobjímajícího politického marasmu. Ve skutečnosti však svou prázdnotou dokonale kopírovala (a dokonce oslavovala) normalizační konzumní model života. Hrdinové Poledňákové jsou i po revoluci slušně situovanými příslušníky střední třídy a ke štěstí jim chybí jen doladit rodinné vztahy. Komedie Líbáš jako bůh (ke kterému si režisérka napsala scénář) přivádí na scénu „dokonalý“ třígenerační model. Středobodem příběhu o nevěře je rozvedená gymnaziální učitelka francouzštiny Helena (Kamila Magálová). Ta se sice zamiluje do ženatého muže, ale problém s jeho trapně žárlivou manželkou se nakonec srovná k dokonalé spokojenosti všech zúčastněných. Ve finále se „zlobivé“ priority i vztahy harmonizují jaksi samy od sebe.
Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka loni zapůsobily jako lehká obměna filmu Poledňákové. V „generačním“ příběhu výstřední babička Vilma (Eliška Balzerová) učí svou čtyřicetiletou dceru Helenu (Lenka Vlasáková), kterou opustil nevěrný manžel, jak si v životě užít. Nejde přitom o žádného konkrétního muže, který by mohl být hrdinčiným „ideálním“ partnerem: jde o změnu životních postojů a přijetí teze, že úspěšná je každá žena, která se naučí ovládat svět svým klínem. Podobně jako Vilma vnímá svět i zkušená Marta (Simona Stašová) z Vejdělkova nového filmu Muži v naději. Letité nevěry svého manžela Rudolfa (Bolek Polívka) toleruje, protože z kajícníka může vždycky vyrazit nějaký pěkný dárek. Třeba luxusní červenou kabelku od Valentina.

Nevěra vše napraví

Zatímco se Ženami v pokušení se ženská část publika mohla s jistým pocitem provinilosti ještě ztotožnit, Muži v naději už nijak nezastírají, že jsou projekcí infantilní mužské fantazie, jež se smí obejít bez „pokryteckých“ karatelských uvozovek. Pokud jde o pragmatismus, s Poledňákovou si Vejdělek může podat ruku. Jeho film sice nabízí možnost změny, jež vede k úspěchu na vztahovém kolbišti – jde ovšem jednoznačně o změnu k horšímu. Navíc nejde o žádné novátorství v partnerských vztazích, ale o prachobyčejný, přežitý šovinistický model.
I v Mužích v naději najdeme postavu postaršího mentora, který dává (opět cynické a uslintané) rady těm mladším. Taxikář Rudolf svým statusem čerstvého důchodce připomíná Svěrákova Tkalouna z Vratných lahví, je však přesvědčen, že spokojené manželství si lze udržet jen čilým praktikováním nevěry. Tu na tchánovu radu začne provozovat i Rudolfův uťápnutý zeť Ondřej (Jiří Macháček). Muž středních let totiž manželku Alici svou poctivostí proměnil ve znuděnou, frigidní fúrii, která v sexu vidí jen možnost, jak získat vytoužené druhé dítě! Vše ale napraví nevěra a lehkou pachuť hořkosti snadno potlačí odpustek v podobě nějaké té kabelky od Valentina. Muži v naději – pokud vnímáme to, o čem vypovídají – v nás probouzejí moralisty téměř proti naší vůli. Nemá ovšem smysl útočit na líbivou amorálnost filmů Vejdělka nebo Poledňákové. Diváci na ně chodí, protože se potřebují ujistit, že jsou i ve svých nejhorších chvilkách hezcí a že se chovají za všech okolností správně. Tyto filmy mimoděk zřejmě zrcadlí nehezkou odvrácenou tvář české společnosti. A dělají to chytlavěji než třeba divácky nepříliš populární, otevřeně kritická díla Roberta Sedláčka, jehož temný a sarkastický snímek Rodina je základ státu bude mít premiéru v říjnu.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče