K růstu nám pomohla povodeň

21. února 2013, 13:42 - Dalibor Dostál
21. února 2013, 13:42

Přestože je Ivan Pavlíček vystudovaný biolog, namísto vědy se dal po revoluci do podnikání. Jeho firma Next se stala největším hráčem v oblasti bezpečnostních dveří a fólií na tuzemském trhu.

Jaká byla vaše cesta od biologie k podnikání?

Celkem přímočará, i když to asi nebylo úplně obvyklé. Už při vysoké škole jsem si koncem osmdesátých let založil knižní vydavatelství. Tehdy byl ohromný boom osmibitových počítačů ZX Spectrum a Commodore 64.

Já jsem měl Atari...

Tak to jsem byl na druhé straně, byl jsem commodorista. Vydával jsem knihy, příručky a návody k těmto počítačům. Protože jsem uměl polsky a anglicky, překládal jsem počítačovou literaturu, která u nás tehdy nebyla dostupná. Takže jsem začal živnostničit, když to začalo být v posledních letech socialismu povolené, pokud člověk někoho „nevykořisťoval“.

Podnikání jsem začínal s půjčkou 10 tisíc korun

Jaké to bylo, rozbíhat podnikání koncem osmdesátých let?

Nejdříve jsem tyto aktivity dělal pro 602. organizaci Svazarmu, ze které pak vnikla společnost Software602. Když se smělo podnikat, pustil jsem se do toho. Nebylo to úplně snadné. Každý, kdo chtěl za komunismu něco kopírovat nebo tisknout, byl trochu podezřelý. Takhle jsem si poprvé čichl k podnikání.

A kdy jste se do něj pustil naplno?

Po revoluci jsem pracoval v biotechnologickém ústavu univerzity, kde jsem se poznal s Miloslavem Kotherou, který byl „matfyzák“. Byli jsme mladí a neklidní, začali jsme dělat různé věci s počítači a satelitním příjmem, ale poměrně záhy přišla příležitost si pronajmout výrobní halu v Běchovicích.

A ta měla zavedený svůj výrobní program?

Ne. Byla tam hala o ploše 600 metrů čtverečních. Kamarád nás oslovil s tím, že hledají někoho, kdo by si ji chtěl pronajmout, a jestli nevíme, co s ní. Řekli jsme, jasně, budeme dělat bezpečnostní dveře. Vůbec jsme o tom nic nevěděli.

Jak jste se dostali právě k bezpečnostním dveřím. Hledali jste díry na trhu?

Už jsme o tom chvíli přemýšleli. Kolega jel z Chorvatska autem a slyšel někde v rádiu povídání o bezpečnostních dveřích. Pak přišel ten kamarád s tím, že má volnou halu a krásně se to potkalo. Ta myšlenka s příležitostí. Bylo to kouzlo okamžiku.

Jaké byly začátky?

Přemluvili jsme majitele haly, že nájem zaplatíme až na konci roku. To nám umožnilo odstartovat. Bylo to od nás velmi odvážné slíbit, že v prosinci zaplatíme 400 tisíc korun nájem. V tu dobu jsme oba pracovali na univerzitě za 1609 korun čistého. Každý jsme si půjčil ve spořitelně 10 tisíc korun, navzájem jsme si za ně ručili.

Do čeho jste ty peníze investovali?

Do různých drobných věcí, jako svářečka, vrtáky a podobně. Všechno jsme si dělali sami. Takže to bylo hodně pestré a dobrodružné. Na tom Commodoru 64 jsem si vytiskl letáčky a roznesl je po sídlišti. Pak mi domů zavolali nějací lidé, já jsem zase běžel změřit dveře a začali jsme vyrábět.

S kolegou jsme se učili svářet, řezat a podobně. Vyrobili jsme dveře a jeli na montáž. S jedněmi jsme strávili třeba tři dny. Bylo to divoké. Po roce jsme už měli dva tři zaměstnance, kteří byli zámečníci, takže všechno potřebné uměli.

Jak jste bez zkušeností z oboru zkonstruovali první dveře? Někde jste rozebrali nějaké existující, obkreslili?

Měli jsme velkou výhodu, že tatínek mého společníka je konstruktér. Takže první modely pocházely od něj. U těch dalších jsme už tušili, jakou cestou se vydat. Jezdili jsme po světě a viděli jsme v Německu, v Itálii, jak by měly vypadat.

Když si vzpomenete na svůj první typ, obstál by v porovnání se současnou nabídkou?

Dodnes ho vyrábíme. I když už ho chceme asi deset let přestat dělat. Jsou to přídavné dveře, které se dávají na původní dveře a zesílí je. Jsou velmi používané v památkově chráněných domech, kterých je v Praze hodně. Proto jich stále vyrobíme a prodáme několik stovek ročně.

Spolupracovníci nás kdysi vykradli a zkusili založit konkurenci

V devadesátých letech přišly první ekonomické propady, poznamenalo vás to nějak?

Zaměřili jsme se jen na výrobu, montáž pro nás dělaly tři firmy. Ty se jednoho dne domluvily a vykradly nám náhradní díly, plány dveří a samy začaly s jejich výrobou kousek za Prahou. Naštěstí se ukázalo, že nositelem obchodu je především naše značka Next. Oni s novou firmou vůbec neuspěli. A my jsme po téhle zkušenosti přešli na nový systém. Chtěli jsme mít pod kontrolou i montáž a začali jsme dveře montovat sami.

Osvědčilo se to?

Tenhle druh výrobku musí mít určité parametry bezpečnostní, protipožární, protihlukové, termoizolační a podobně. Ale všechno se to dá zkazit při montáži. Proto jsme se rozhodli mít to pod kontrolou celé. Nešli jsme cestou, jako naši konkurenti, kteří mají třeba stovky dealerů. Ale dealer namontuje třeba jen dvoje dveře za rok. Něco podobného bych nechtěl. Navíc naše lidi máme určitým způsobem pod kontrolou, máme je maximálně prověřené, kam až nám to umožňuje zákon.

Posílili jste po této zkušenosti třeba i patentovou ochranu svých výrobků?

Ono tam není moc co chránit. Jsou to prostě dveře, které mají panty, zámky. Jde o obecně známé a tisíce let používané principy. Některé prvky chráněny máme, ale spíše se snažíme naši pozici chránit tím, že budeme obchodně nejlepší a konkurence nás nestihne předběhnout. Kopírují nás úplně běžně. Natočí stejná videa, kopírují naši brožuru. Když do ní dáme komiks, oni příště mají také komiks.

V devadesátých letech přišel také první ekonomický pokles. Dopadl na vás nějak?

V roce 1998 končil první boom. Řada stavebních firem zkrachovala. Vodní stavby, Vojenské stavby, přišel krach H-Systemu. Tam jsme měli dodané dveře, za které jsme pak už nedostali zaplaceno. To nás stálo hodně peněz. Byla to pro nás další rána. Sotva jsme se z toho vzpamatovali, přišly povodně v roce 2002.

Sídlíte v Karlíně, který patřil k nejvíce poškozeným lokalitám

Tady, jak sedíme, dosahovala voda až deset centimetrů pod strop. Tenkrát jsme tu měli i centrální sklady. Myslím si ale, že to byla nejužitečnější věc, která nás potkala.

Jak to?

Protože jsme se pustili do změn, o kterých jsme mluvili a přemýšleli strašně dlouho. Ať už to byl nový model dveří, se kterým jsme se pořád neodhodlali vyjít. Pak jsme přestěhovali naši továrnu do nového objektu. Zásadně jsme zredukovali řídicí tým a zase jsme začali hodně věcí dělat sami. To nám pomohlo během šesti měsíců otočit hospodaření do viditelného plusu. Pak to byla velká jízda až do roku 2009, kdy skončil stavební boom.

Jak se člověk vrací k práci, kterou před lety předal najatému managementu?

Člověk přestane řadu věcí dělat. Těch zbytečných. Jsem skeptický ke všem pravidlům, tabulkám, reportům a všem těm věcem, které vás naučí na MBA. Samozřejmě to platí pro určitou velikost firmy. Život většinou běží jinými stezkami. V tomto ohledu jsme tak trochu sedláci, věci řešíme selským rozumem.

Něco prostě přestanete dělat, řadu věcí si uděláte sám a rychleji. Některé činnosti, než člověk vysvětlí, tak je má hotové. Tahle změna nás zase nastartovala. Když děláte třiadvacet let stejnou práci, občas potřebujete nějaký impulz, aby vás to začalo zase bavit. Jinak je to pořád stejné, jen čas od času se objeví zájemce o koupi.

Proč jste se zatím rozhodli neprodávat?

Je to hrozně složité. Všechno má svoji cenu. Může přijít nabídka, která by se špatně odmítala. Ale je to skoro jako s dítětem, které člověk vypiplal, když mu bylo špatně, a ze kterého měl radost, když mu bylo dobře. Těžko se to prodává. Mám kamarády, kteří to absolvovali a prodali firmy. Někteří říkají dobrý, někteří říkají, že by to znovu neudělali. Takže je to asi individuální záležitost.

Dříve jste prodávali firmám 30 procent vaší produkce, nyní deset procent. Souvisí to s krizí?

Loni se zahájilo nejméně bytů za posledních patnáct let. Z rezidenční výstavby zbylo deset dvacet procent. Když se krize blížila, věděli jsme to zhruba dva roky dopředu. Dveře se montují jako poslední, takže když začala klesat stavební výroba, mohli jsme se na to plynule připravit. Ale až se zase začne stavět, my ještě dva roky nebudeme mít co dělat.

Začínali jste ve dvou, kolik je vás teď?

První rok jsme vyrobili 99 dveří, to si pamatuji dodneška, ještě mám sešit se zákazníky. Tenkrát ty dveře stály docela dost, nějakých třináct patnáct tisíc korun. To znamenalo obrat nějakých jeden a půl milionu. V nejlepších letech 2009 až 2010 jsme se v součtu pohybovali někde přes čtvrt miliardy obratu ročně, dnes je to zhruba dvě stě milionů korun. V současnosti máme nějakých sto dvacet zaměstnanců, v době největšího vrcholu to bylo sto čtyřicet.

Amnestie raketově zvedla zájem o bezpečnostní dveře

Kromě stavebnictví bude mít na váš obor vliv i bezpečnostní situace. Jak se projevila současná amnestie?

Velmi. V lednu v porovnání s loňským lednem obrovským nárůstem objednávek. Je vidět, že to lidi trápí. Ani jsme to nepoužili v nějaké kampani, i když jsme o tom přemýšleli.

V čem je největší rozdíl v podnikání v polovině devadesátých let a nyní?

Dříve jsme vysvětlovali, co jsou to bezpečnostní dveře. Teď vysvětlujeme, proč ty naše jsou nejlepší.

Uvědomují si lidé více, jak bohatnou, že si mají doma co chránit?

Je to bohužel zase jen pohled přes peníze. Určitě platí, že každému mají co ukrást. Ale majetek není to nejhorší. Nejhorší, co vám ukradnou, je ten intimní prostor, který každý doma má. Poslední léta se běžně vykrádá za přítomnosti obyvatel.

To je hrozné, když ráno vstanete, jdete do obýváku a zjistíte, že vám ho někdo převrátil vzhůru nohama. Vzal tam dva tisíce, a šel je propít nebo prohnat žilou. Ukradené peníze překousnete, ale ten pocit, že jste tam spal, stejně jako vaše žena, děti, a někdo pobíhal po bytě a ani nevíte, co je to za cvoka a jestli není pod vlivem nějakých látek.

Takže ukradená televize nebo vrtačka, která stejně skončí v zastavárně za rohem, není největší problém. Riziko je také odcizení dokladů, rodných listů a podobně. Po čase třeba zjistíte, že máte hypotéku, nebo dokonce předluženou firmu, aniž jste to tušili.

Jsou metody vykrádání bytů v posledních letech stabilní, nebo musíte měnit způsob zabezpečení kvůli novým postupům?

Jde hlavně o to, aby odolaly hrubému násilí. To je 95 procent překonání dveří. Žádné sofistikované postupy, šperháky a planžety. Většina jde a zkouší to. Tam, kde vidí dobré zabezpečení, se o to ani nepokoušejí. Proto je důležité bezpečnostními dveřmi odradit. Není to tak, že když mám bezpečnostní dveře, prozradím, že mám větší televizi než soused, a zloděje přilákám. Což si hodně lidí myslí.

Takže zloději nejsou moc kreativní?

Jediné, co se objevilo nového v posledních letech, je takzvaná bump key metoda. Doma si upilujete klíč na univerzální a pomocí kladívka tím jdou některé vložky rozstřelit. Je to velice banální. Opět se potvrdila správnost toho, že jsme vsadili na sice dražší, ale kvalitnější vložky. Byly jedny z mála, které tímto způsobem nešlo překonat.

Pomohly vám někdy v podnikání vaše zkušenosti z akademické sféry?

Strašně moc mě naučil můj vedoucí diplomky a pozdější šéf na pracovišti pan docent Vondrejs. Pokud se něčemu věnuje, tak je pro to vždy velmi zapálený, ať už je to molekulární genetika, matematika, fyzika nebo velmi netradiční směry výtvarného umění. Řekl mnoho důležitých vět, které si pamatuji dodnes. Například, že nemá cenu se věnovat tomu, co člověku nejde, ale je důležité se věnovat tomu, co se daří.

Jaká vlastnost podle vás stojí za úspěchem vaší firmy?

My jsme eseróčko číslo 737. Dnes je jich téměř 400 tisíc, takže jsme byli velmi rychlí. Z toho je vidět, že s kolegou Kotherou jsme jako společníci hodně dlouho.

A z té doby jedni z posledních, co to spolu vydrželi. Hlavní tajemství je v tom, že i přes ty často těžké spory, které musejí zákonitě nastat, vždycky zvítězil respekt k názoru toho druhého. Schopnost říct: Naprosto s tím nesouhlasím, ale udělej to tak. A uvidíme, co se stane. A pak nenadávat, když to nevyjde.

Jsou to věci, které stojí někdy obrovské peníze. Jít slepou cestou, která stála miliony korun, a pak si to vzájemně nevyčítat. Zázrak je, že jsme to vydrželi a zůstali ve vzájemném respektu.


Ivan Pavlíček (48) studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, má doktorát v oboru molekulární genetika a mikrobiologie. Po škole pracoval do roku 1991 jako vědecký pracovník v Biotechnologickém ústavu UK. V letech 1987–1992 provozoval vydavatelství počítačové literatury Compass. V roce 1990 založil s Miloslavem Kotherou společnost Next, ve které působí dodnes. K jeho zálibám patří sport a fotografie.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče