Jsme s vámi, buďte s námi

27. dubna 2011, 14:59 - Blahoslav Hruška
27. dubna 2011, 14:59

Vladaři přežijí i demokracii. Musejí ale poddané přesvědčit, že jsou tu pro ně

Bůh ochraňuj královnu, není to lidská bytost a snít o Anglii, to nemá budoucnost, zpívala kdysi punková kapela Sex Pistols. V roce 1977 natočila hit God Save The Queen jako ironický dárek ke stříbrnému jubileu královny Alžběty II. na trůně. Provokativní píseň i celé album se sice dobře prodávalo, Sex Pistols ale začali ztrácet kontakt s částí publika, které pro ně možná nebylo úplně tak důležité, ale o to víc si na něm zakládali – dělnickou vrstvou. A kapela začala dělat podivné manévry, jak z hitovky, v níž se z monarchie stal „fašistickej režim“, pomalu vycouvat. „Takovou věc nenapíšete, protože nenávidíte celou britskou rasu, ale protože ji milujete, ale je vám zle z toho, že s ní někdo takhle zametá,“ vymlouval se frontman „Pistolí“ Johnny Rotten. Historie se však opakovala – v roce 2002, půl století poté, co se Alžběta II. ujala úřadu, Sex Pistols vydali reedici a éterem opět znělo pohrdání královnou. A nebyl by to starý punker Rotten, aby zase nepopíral sám sebe. „Nikdy jsem nebyl ani pro, ani proti monarchii. Jen si myslím, že když už ji máme, měla by fungovat dobře,“ řekl v BBC.
Historka s kapelou Sex Pistols dobře odráží většinový postoj k trůnu nejen Britů, ale i celého Commonwealthu – tedy více než dvou miliard poddaných Jejího Veličenstva. Na monarchii se nadává, sem tam někdo prohlásí, že už by se měla zrušit, ale nikdo to úplně vážně nemyslí. Důvodem může být fakt, že Britové rozlišují mezi monarchií jako nadčasovou institucí patřící k britské tradici a monarchií, která je součástí aktuální britské politiky. Zatímco ta první je výstavním artiklem a dobře se na ni lákají turisté, ta druhá by sem tam potřebovala reformovat. Dokládají to i průzkumy veřejného mínění. Zatímco 54 procent respondentů by podle ankety deníku The Guardian zrušilo monarchii v rámci metod, jak učinit britskou politiku transparentnější, královskou rodinu podporují podle stejného průzkumu tři čtvrtiny Angličanů. Protimluv v tom není – brzda v demokracii je totiž něco jiného než obdiv k Windsorům.
Zkostnatělá politická pravidla, mezi něž patří nejen formální postavení královny v politice, ale i doživotní jmenování členů horní sněmovny nebo lpění na většinovém volebním systému, který silně znevýhodňuje Liberální demokraty, Britům vadí. Na druhou stranu ale nevidí důvod, proč kvůli tomu předělávat Británii na republiku. Jasný rozdíl mezi úřadem a královskou rodinou je také ve Švédsku – loni v létě tam skandály opředené princezně Viktorii drželo palce jen 40 procent obyvatel, zatímco podpora monarchie jako instituce zůstávala většinová.

Australský anachronismus

Nejinak to vidí poddaní Jejího Veličenstva v rámci Commonwealthu. Asi nejvážnější pokus o novodobé sesazení panovníka provedli Australané, když si jako premiérku loni v létě zvolili Julii Gillardovou. Rodačka z Walesu totiž jasně dávala najevo, že titul „australská královna“ je bohapustý anachronismus. Ačkoli labouristé před volbami slibovali, že vyvolají referendum o volbě prezidenta, který by měl vystřídat panovnici sídlící tisíce kilometrů daleko, z plánu prozatím sešlo. Gillardová nicméně potvrdila, že v Austrálii to má britská královna už za pár. „Myslím, že správný čas pro to, aby naše země postoupila dál a stala se republikou, nastane, až se budou střídat panovníci na britském trůnu,“ řekla premiérka. „Samozřejmě královně přeji, aby žila ještě dlouho a spokojeně,“ dodala poněkud neobratně vzápětí.
Premiérka Gillardová má určitě pravdu v tom, že z hlediska zastupitelské demokracie je monarcha opravdovým reliktem. Vzniká tu totiž silný demokratický deficit – pravomocemi, které jinak vykonává volený prezident, je ve většině monarchií vybaven nikým nevolený panovník. Nejde jen o méně významné ceremoniální funkce, jak často monarchisté argumentují. Před třemi lety například belgický král Albert II. odmítl přijmout demisi premiéra Yvese Leterma s tím, že se Vlámové i Valoni málo snažili o nalezení kompromisu. Udělal tedy přesně to, co před třemi týdny Václav Klaus, když Petru Nečasovi nejprve hodil na hlavu odvolání ministrů.
Rovněž dánská královna Marghrethe II. osobně vyjednává s lídry politických stran pokaždé, když z voleb nevzejde jasný vítěz, který by dokázal sestavit většinovou vládu. Nejde jen o zažitou tradici – významnou roli při sestavování vlády královně propůjčuje dánská ústava. Nitky povolebních vyjednávání se sbíhají také na nizozemském dvoře.

Klidně nás zrušte

Právě proto, že evropští panovníci nemají jen ceremoniální role, musí se jejich postavení v moderních demokraciích změnit. Jinými slovy – přetransformovat někdy až pohádkový mýtus ve funkční politický úřad. „Pokud chceme, aby monarchie fungovaly, je třeba dát jim demokratickou legitimitu. Panovníci už nevládnou z vůle Boží, ani z tradice, ale proto, že si takovou vládu lidé přejí,“ řekl nedávno v rozhovoru pro týdeník EURO lichtenštejnský kníže Hans Adam II. Kritika do vlastních panovnických řad jeho kolegů v Evropě není pokrytecká. Lichtenštejnská ústava totiž umožňuje nejen odvolat panovníka, ale rovnou zrušit celé knížectví.
Aristokratické principy se již nenosí, důležité je ukázat, že panovník je tu proto, že je oblíbený a dělá svou práci dobře. Vzorovým příkladem je Švédsko. Zatímco v roce 1975, kdy nová ústava králi odebrala většinu pravomocí, se tehdejší premiér Olof Palme radoval, že monarchie je „jen krůček od zrušení“, dnes nikdo po odstranění vyprázdněného úřadu nevolá.
Jak by měl tedy znít monarchický recept na přežití ve třetím tisíciletí? Co nejrychleji přesvědčit obyvatele, že panovník má nelehkou práci, která poddané v podstatě nic nestojí. Třeba švédská monarchie od státu ročně dostává kolem 40 milionů švédských korun (100 milionů Kč), dvě třetiny svých výdajů ale pokrývá z vlastní kapsy. A v Dánsku je královna dokonce sama úřadem. Poté, co se Marghrethe II. v roce 1972 vzdala titulů, je placena z rozpočtu jednotlivých ministerstev. Asi jako kdyby byla oddělením, které probíhá napříč úřady státní správy.
Tam, kde monarchie stojí mnohem více, je zase oblíbenou praxí přepočítávat náklady na obyvatele a rok. Typickým příkladem je Brit, který si na královnu připlácí 61 pencí ročně. Je to moc, nebo málo? Vzhledem k tomu, že Francouzi dodnes nevědí, jaké jsou oficiální náklady často rozmařilého Elysejského paláce, zdá se to být uklidňující číslo.
Mezi strategie, jak přežít modernu, patří také dokázat, že peníze daňových poplatníků nespolykají aristokratické zábavy, ale veřejné angažmá. Panovník, který chce jít s dobou, už dávno pochopil, že se nesmí schovávat před novináři a musí být připraven v pravou chvíli komentovat nejen politické, ale i společenské dění. Jasný názor je důležitější než tradiční projevy pokory, jako je charitativní činnost nebo služba v armádě.
Například popularita belgického krále Alberta II. stoupla poté, co v roce 1998 veřejně kritizoval belgickou justici za přehmaty v kauze pedofila Marca Dutrouxe. Podobně před třemi roky sbíral politické body lucemburský velkovévoda Henri I. za to, že vrátil parlamentu zákon o legalizaci eutanazie. „Velkovévoda má právo zasahovat do zákonodárství. Také vláda potřebuje protipól, který má nějakou faktickou moc,“ domnívá se lucemburská novinářka Danielle Voosenová.

S lidem a pro lid

Možná ještě důležitější než peníze je přesvědčit obyvatele, že královská rodina není privilegovaná instituce svázaná pravidly, ale otevřená společnost, která si na aristokracii už dávno nehraje. A pak si najít v příbuzenstvu neprivilegovaného maskota, kterým se dvůr může prezentovat jako vlastně docela obyčejná rodina.
Tolik probírané „středostavovství“ Kate Middletonové má předobraz i v jiných monarchiích. Mette-Marit, manželka norského korunního prince Haakona, je bývalá servírka a navíc matka nemanželského dítěte. Podobně švédská princezna Victoria se provdala za bývalého cvičitele ve fitness centru Daniela Westlinga. Obě dvě svatby, byť bulvárními novinami silně kritizované, nakonec politicky severským monarchiím pomohly. Vzbudily totiž dojem, že královské rodiny jsou „svým lidem“ mnohem bližší, což v silně rovnostářských severních zemích hraje klíčovou roli. „Tři nejdemokratičtější a nejvíce rovnostářské země jsou Švédsko, Norsko a Dánsko. A všechny jsou monarchiemi. To dokazuje, že takový politický systém perfektně funguje i v rámci moderní demokracie,“ uzavírá švédský historik Herman Lindqvist.
Za posledních sto let se počet monarchií smrskl o polovinu. Habsburkové, Hohenzollernové, Romanovci nebo třeba čínská dynastie Čching přišli definitivně o moc. Jejich konec má jedno společné – všechny smetla revoluční vlna, která nastolila nový režim. Nic takového současným monarchiím nehrozí, protože alespoň ty evropské jsou zároveň vzorovými demokraciemi. Pravděpodobně je čeká čím dál civilnější budoucnost a dost možná přijdou i o některé pravomoce. Zdaleka to ale není „no future“, o níž kdysi zpívali punkeři ze Sex Pistols.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče