Jsme Motörhead a jsme rokenrol

01. srpna 2011, 17:59 - Petr Frinta
01. srpna 2011, 17:59

Angličtí veteráni přijíždějí do pevnosti u Jaroměře na převážně metalový festival Brutal Assault. Stejně jako při předchozích vystoupeních bude hrát prim vyzrálý materiál zvěčněný na albech z přelomu 70. a 80. let

V křížových taženích proti rockové hudbě, její vulgaritě a negativnímu vlivu na dospívající mládež jsou Motörhead stálicí. V postupem času stále slabších moralizujících kampaních se jejich jméno objevuje již tři desítky let. Katalog londýnské skupiny patří k jednomu z nejinspirativnějších v celém rockovém žánru: na nahrávkách Motörhead vyrostl punk i dvě generace metalových posluchačů. Řazení k těmto žánrům se však skupina sama brání. „Jsme Motörhead a hrajeme rokenrol,“ uvádí každé vystoupení pětašedesátiletý baskytarista a zpěvák Lemmy Kilmister.
Ten je rovněž příležitostným hercem, vášnivým sběratelem memorabilií spojených s druhou světovou válkou a především wehrmachtem a zcela se vymyká tradiční představě rockové hvězdy coby excentrického šílence zavřeného do milionářské vily obehnané nedozírným oplocením. Ve filmovém dokumentu o jeho postavě, pojmenovaném stroze Lemmy, jsou návštěvníci kasina překvapeni, když ho dopoledne zastihnou u hracího automatu s lahví oblíbené pálenky.

Na hranici

Počátky rockových legend bývají často spojeny s bizarními příběhy. Některé skupiny vznikly přísahami nad rozlitými půllitry, jiné draftováním členů na tak podivných místech, jako jsou záchodky na fotbalových stadionech, a Motörhead by zřejmě neexistovali nebýt přičinlivosti jednoho kanadského celníka. Tak dlouho prohledával zavazadla baskytaristy anglických Hawkwind, až z toho pro podezření z přechovávání kokainu vykrystalizoval pětidenní pobyt za mřížemi, zrušení několika štací a promptní vyhazov dotyčného. Nebyl jím nikdo jiný než tehdy třicetiletý syn vikáře Ian Fraser Kilmister, odnepaměti přezdívaný Lemmy.
Se skupinou Hawkwind vystupoval Kilmister pátým rokem, třebaže ke skupině před lety přišel pouze na půlroční záskok. V mezičase se totiž stal jedním z hlavních autorů. Tím výčet zkušeností svérázného baskytaristy nekončí: v méně známých kapelách strávil většinu šedesátých let a patnáct minut slávy si odbyl už coby bedňák Jimmiho Hendrixe. Jen málokoho proto udivilo, že ještě v témže roce 1975, krátce po zmíněném vyhazovu, založil Kilmister nový projekt. Překvapením bylo snad jen jeho směřování. Fantaskní barvy a instrumentální čarování Hawkwind nahradil rokenrol v té nejsyrovější podobě.

Síla jednoduchosti

Rekapitulovat dráhu Motörhead znamená sjet přes kopírák osudy kterékoli jiné kapely ze sedmdesátých let, jejíž členové se dožili dneška. I Motörhead totiž vydali zásadní alba na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přičemž svůj styl později už jen rozvíjeli. I Motörhead mají svou emblematickou sestavu (Lemmy Kilmister, Phil Taylor a Eddie Clarke z let 1976–1982) a ani jim se nevyhnuly výkyvy popularity. V hudbě nepřejícných devadesátých letech si skupina na odliv fanoušků stěžovat nemohla, naopak osmdesátá léta, jimž různé tvrdě rockové žánry vévodily, zazdila trojicí nikterak výrazných desek. A samozřejmě k tomu všemu nějaký ten alkohol, rvačky, drogy, skandály, bizarní hobby, právní problémy (které na dva roky formaci odstavily od nahrávání) a neustále se opakující problémy s gramofirmami (například když společnost na singl zařadila jinou skladbu, než na jaké se s kapelou dohodla).
Daleko zajímavější než po tisící přetřásat historky přetavené již dávno v legendy anebo rozebírat prapodivné koníčky pana principála je ponořit se do nahrávek. Styl kapely je nejen snadno rozpoznatelný, ale navzdory přibývajícím letům neměnný. Tedy až na občasné oživení odlišnou produkcí anebo tím, že pár desek vzniklo se dvěma kytarami místo jedné. Základ ale zůstává pětatřicet let stejný. „Chceme se vrátit k podstatě rokenrolu, k jeho jádru, síle, náboji,“ hřímá Lemmy v archivním rozhovoru ke zřejmě nejznámějšímu albu skupiny Ace Of Spades (1980). Proto píše přímočaré písničky jen výjimečně přesahující hranici čtyř minut, proto preferuje jednoduché motivy, výrazné refrény, zběsilé tempo i kytarová sóla dlouhá sotva na to, abyste si zapálili cigaretu. To vše pochopitelně v syrovém podání, s obhroublým nazvučením a se zpěvem drsným jako brusný kotouč.

Kořen punku

Navzdory triviálnosti této formule zůstávají Motörhead jedineční. Jen málokterý interpret vařící podle podobné receptury se zapsal do širšího podvědomí, a ještě méně je těch, kteří se s přibývajícími křížky nestali karikaturou sebe sama. I v žánru pro jednu kapelu (Motörhead nikdy neměli následovníky, spíše kopie) dokázala skupina ob rok přijít se dvanácti novými písničkami, aniž by se nějak zásadně opakovala nebo vykrádala. „Od začátku jsme chtěli zůstat u toho, co nám jde nejlépe, co je nám nejbližší, Chuck Berry se také nevyvíjel a nikomu to nevadilo,“ shazuje v témže archivním rozhovoru Lemmy ze stolu dodnes často opakovanou připomínku kritiků, že kdo slyšel jednu písničku Motörhead, slyšel vlastně všechny. Tajemství úspěchu je ale zřejmé. Zatímco obzor většiny dnešních tvrdých rockových, punkových a metalových kapel začíná a končí zase u tvrdého rocku, punku a metalu, deskami Motörhead se jako červená nit táhne závan starého rokenrolu, ještě nepřežvýkaného středním proudem, a autentického syrového blues.
Jak výraznou stopu skupina v rockové hudbě zanechala, dokládá, že se jí klaněla taková jména jako Iron Maiden nebo Metallica. Tričko s logem skupiny a nápisem England patří k nejprodávanějším hudebním suvenýrům i nejčastěji parafrázovaným grafickým motivům spojeným s hudbou. Z tetovacích salonů se ozývá, že po vyplazeném jazyku Rolling Stones patří kly a řetězy ověnčená lebka k nejčastěji do kůže zvěčnělým hudebním vzpomínkám.
O inspiraci Lemmyho partou by své mohl říct Kabát, mnozí protagonisté okrajových metalových žánrů, ale i punkeři. Motörhead měli intenzitu, syrovost i vulgaritu punku ještě předtím, než se protagonisté jeho první vlny usmysleli, že svoji nevoli ke společnosti budou ventilovat skrze hudbu. Druhá vlna punku, z níž dodnes nejznámějším jménem zůstávají Exploited, se k inspiraci Motörhead otevřeně přihlásila stejně jako desítky metalových kapel, jež v osmdesátých letech syrovost jejich nahrávek a drive jejich písniček posouvaly dále. S trochou nadsázky lze vystoupení Motörhead coby hlavní hvězdy festivalu Brutal Assault, který se od 11. do 13. srpna koná v pevnosti Josefov u Jaroměře, brát jako profesorský set na závěr rozjetého koncertu absolventů.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče