Joy Adamsonová: V erbu lvice

11. března 2011, 03:33 - Robert Šimek
11. března 2011, 03:33

Narodila se v Opavě, jejím pravým domovem se ale stala Afrika. Proslavila ji především kniha o lvici Else, byla však také nadanou malířkou a velkou ochránkyní přírody. Výrazně přispěla k založení keňských národních parků Hell’s Gate, Meru a Samburu. Do Afriky se díky ní začalo jezdit na „lovy beze zbraní“.

Foto: Wikipedia

Příběh lvice Elsy z ní udělal legendu. V Africe, kde žila trvale od roku 1938, se spolu s třetím manželem Georgem Adamsonem snažila o navracení zvířat do divoké přírody. Všechny její knihy měly velký vliv na rozvoj ekologického hnutí, které začalo sílit koncem 60. let minulého století. Adamsonová doslova probudila civilizovaný svět k odpovědnosti za ničení divoké přírody nejen v Africe, ale i v dalších oblastech. Získala řadu ocenění a z vydělaných peněz přispívala na ochranu přírody. V Keni pomohla založit celkem šest národních parků a výrazně se podílela na boji proti pytláctví. Její cesta ke slávě byla ale trnitá a podepsala se zejména na jejím osobním životě.

Střílej, Fritzi!

Narodila se roku 1910 v Opavě jako Friederike Victoria Gessnerová. Její rodiče byli sudetští Němci a patřili ke střední třídě. Dětství ovšem neměla šťastné. Otec, stavební rada Viktor Gessner, se nikdy nesmířil s tím, že mu manželka neporodila syna. Friederike, která byla druhou z jeho tří dcer, proto od malička psychicky týral. I když jí zbytek rodiny říkal Fifi, on ji oblékal do chlapeckých šatů a volal na ni „Fritzi“. Matka byla ale možná ještě horší. Věnovala se hlavně malování a výchovu dětí považovala za zbytečnost. Byla citově chladná a někdy i krutá. Jednou například donutila dceru sníst jejího domácího mazlíčka, králíka Hasi, kterého předtím zabila a upekla.

Možná už tehdy pocítila Friederike touhu ochraňovat zvířata. Definitivně se rozhodla poté, co ji otec vzal na lov a ona musela zastřelit srnce. Později o tom ve vzpomínkách napsala: „Nedovedla jsem pochopit, že jsem se mohla v jedné chvíli rozněžnit nad zvířetem, a vzápětí ho zabít. Měla jsem najednou pocit, že si nemůžu sama sebe vážit.

Jediným místem, kde se Friederike v dětství cítila dobře, byla rodinná vila v nedaleké osadě Na Stoupách, kterou postavil její pradědeček, průmyslník Carl Weisshuhn. Aspoň tady si mohla budoucí slavná spisovatelka užít trochu dětských radovánek. „Když jsme si jako děti hráli na pronásledování lva, dělala jsem vždycky lvici. Měla jsem dlouhé světlé vlasy a uměla jsem výborně běhat,“ vzpomínala později.

Milovaná Oma

Roku 1922 se Gessnerovi rozvedli a matka tehdy udělala něco, čím své dcery velmi zasáhla – místo nich dala přednost milenci. Odstěhovala se do Vídně a o děti se přestala zajímat. Traute, Friederike ani nejmladší Dorle, které tehdy byly pouhé čtyři roky, jí to nikdy nezapomněly. Dívky zůstaly na čas u otce, ten ale brzy rozhodl, že obě starší dcery odjedou také do Vídně – k babičce z matčiny strany. Ta byla na rozdíl od zbytku rodiny vždy vlídná a milá. Všichni jí proto říkali „Oma“ a Friederike později prohlásila, že v životě milovala pouze ji a lvici Elsu.

Mladá dívka ve Vídni pookřála. Do rodinné vily v osadě Na Stoupách se sice vracela každé léto až do svých 18 let, jinak ale kontakt s rodným krajem neudržovala. V rakouské metropoli se snažila na útrapy zapomenout a zpočátku se jí to dařilo. Studovala hudbu, získala diplom v kurzu pro módní návrhářky, věnovala se sochařství, vyráběla kovové šperky a zajímala se také o medicínu.

Roku 1935 se vdala za bankovního úředníka židovského původu Viktora von Klarwill. Manželství ale nevydrželo dlouho. Už po dvou letech ji manžel vyslal do Keni, kde měla najít vhodné místo pro přečkání druhé světové války. Na Viktorovo přání cestovala sama, aby její odjezd nevzbudil podezření. Na lodi, směřující do Mombasy, však potkala švýcarského botanika Petera Ballyho a její život nabral nový směr.

Portréty domorodců

S manželem se rychle rozvedla, aby mohla žít se svou novou láskou v Keni. I když i toto druhé manželství později ztroskotalo, právě díky němu se Friederike, která si začala říkat Joy, natrvalo usadila v Africe.

Bally ji s sebou často brával na botanické expedice. Nemohl však novomanželce věnovat tolik pozornosti, kolik by si přála, proto se snažil najít činnost, která by Joy zabavila. Sám byl zkušeným ilustrátorem botanických atlasů, a tak se rozhodl, že ji naučí kreslit květiny. První kresbu Joy v rozčilení roztrhla a zahodila, Peter ji však zvedl a slepil. Manželku přitom ujistil, že má v kreslení pokračovat, protože z ní jednou bude velká malířka. A měl pravdu. V letech 1938 až 1943 vytvořila Joy na 700 botanických kreseb, za které mimo jiné získala zlatou medaili v Londýně. Část děl byla vystavena, část použita jako ilustrace celkem sedmi knih.

Kresby splňovaly nejen náročné technické požadavky, ale současně se staly uměleckým dílem. Později proto Joy dostala od britské vlády v Keni další nabídku, která spočívala ve zhotovení portrétů příslušníků všech keňských kmenů. Vláda se oprávněně obávala zániku tradiční kultury, a proto chtěla rychle mizející hodnoty zdokumentovat. První kresby Joy byly sice úředníky zamítnuty, protože nebyly dostatečně věrné. Malířce například dělalo potíže zobrazit tmavou pleť Afričanů. Tento nedostatek ale brzy odstranila. Neustále se zlepšovala a nakonec vytvořila celkem 600 portrétů obyvatel Keni. Kresby dnes tvoří základ stálé expozice Keňského národního muzea a kromě toho je část originálů vystavena i v sídle keňského prezidenta.

Mise Elsa

Ještě před dokončením této zakázky se stihla znovu rozvést a potřetí vdát. Jejím posledním manželem se roku 1944 stal britský strážce zvěře George Adamson, který měl na starosti takzvanou Severní provincii, neobydlené území na severu Keni. Právě on zasvětil svou ženu do zákonitostí buše i přežití v drsné přírodě.

Joy se ochotně učila. Během náročných safari, která společně podnikali na velbloudech nebo na oslech, se osvědčila jako výborná společnice se skvělou fyzickou kondicí, které nevadily útrapy, nemoci nebo nepohodlí. Nestěžovala si ani na jídlo, i když většinou naložili na muly jen pytle rýže a jinak se živili masem divokých zvířat, jedli divoce rostoucí plody a převařovali si vodu z řeky. „Jednou si na velbloudovi rozedřela zadek do krve, ale ani slovem si nepostěžovala,“ řekl později George uznale. Adamsonovi často cestovali do míst, kam do té doby ještě žádný Evropan nevkročil. Dojeli například k jezeru Turkana a podnikli plavbu na Jižní ostrov. Roku 1956 se však usadili a tehdy došlo ke klíčové události – do jejich života vstoupila lvice Elsa.

George tehdy stopoval lidožravého lva. Náhle na něj zaútočila lvice a George ji zastřelil v domnění, že jde o hledaného lidožrouta. Vzápětí ale zjistil, že lvice jen bránila svá tři mláďata, a proto byla tak agresivní. Zatímco dvě mláďata odeslali Adamsonovi do zoo, to třetí, nejslabší a nejmenší, si ponechali. Pojmenovali ho Elsa a rozhodli se, že ho vychovají a vrátí africké divočině. K tomuto unikátnímu experimentu si vybrali právě oblast Meru, kde Elsu našli. Pokus se vydařil, protože dokázali lvici plně připravit na samostatný život v divočině. Elsa se spářila s divokým lvem a přivedla na svět lvíčata. Idyla sice netrvala dlouho, protože lvice brzy poté zemřela, zřejmě po napadení klíštětem. Joy ale tušila, že s manželem dokázali něco mimořádného, a rozhodla o svých zkušenostech napsat knihu.

Joy Adamsonová (1910-1980)

Narodila se 22. ledna 1910 v Opavě. Po rozvodu rodičů se roku 1922 odstěhovala do Vídně, kde žila s babičkou. Věnovala se hudbě, sochařství i medicíně. Roku 1935 se vdala za bankovního úředníka Viktora von Klarwill, manželství ale vydrželo jen do roku 1937, kdy se seznámila s druhým manželem Peterem Ballym.

V Keni, kde se roku 1938 trvale usadila, kreslila rostliny a později i příslušníky domorodých kmenů. Roku 1944 se potřetí vdala, tentokrát za britského strážce zvěře George Adamsona. Roku 1956 začala vychovávat lvici Elsu, o které později napsala legendární knihu. Podílela se na zakládání keňských parků a přispívala na boj proti pytlákům. Zemřela 4. ledna 1980, když ji ubodal bývalý sluha.

Člověk a zvíře

Roku 1960 vyšel Příběh lvice Elsy (v originále „Born free“), který se stal bestsellerem a byl přeložen do mnoha jazyků. Úspěchu knihy přitom pomohlo i její načasování. Evropa se zrovna vzpamatovala z útrap druhé světové války a lidé měli zájem o pozitivní čtení. Kniha o přátelství člověka a lvice to beze zbytku splňovala. Vyprávěla příběh čisté a hluboké lásky. Joy milovala Elsu a ta jí za to bezmezně důvěřovala, ačkoliv skutečnost byla možná trochu jiná. Elsa byla opravdu velmi trpělivým zvířetem a spisovatelce se s ní podařilo vytvořit oboustranné hluboké pouto. Nešlo ale o žádného domácího mazlíčka a na výcvik musel občas dohlížet i najatý strážce.

Druhou šelmou, kterou Joy vrátila divočině, byla gepardice Pippa. Před experimentem ji představila hostům v nairobském hotelu New Stanley, kde tato rozmazlená a bázlivá kočka ležela na stole a popíjela brčkem limonádu. Joy z ní ale znovu vychovala predátora, který se pak na pláních africké savany honil za kořistí.

Zároveň už měla rozepsanou i další knihu s názvem „Příběh levhartice Penny“, protože vše nasvědčovalo tomu, že také návrat této šelmy do divoké přírody bude úspěšný. Přátelé ji sice varovali, že nemá s výcvikem spěchat, ona ale neposlechla, protože vždy věřila víc přírodě a vlastním instinktům.

Peníze pro Afriku

Napsala celkem 17 knih, i když tu o levhartici musel po roce 1980 dokončit její asistent. Díky úspěchu svých příběhů velmi zbohatla, až do smrti ale vedla skromný život. Roku 1969 založila nadaci Elsa Wild Animal Appeal, ze které dodnes proudí miliony dolarů na ochranu přírody. Iniciovala založení afrických národních parků a svými penězi podporovala i boj proti pytlákům. Poskytla prostředky na letecké kurzy pro strážce zvěře, kteří pak mohli v malých letadlech lépe kontrolovat nepřístupná území Keni.

Pamětní tabule s podobiznou Joy zdobí například vjezd do jednoho z nejpůvabnějších parků v zemi – Samburu, jehož vznik spolu se sousedním Buffalo Springs také podpořila Joy. Co se jí však nikdy nepodařilo, bylo pojmenovat jeden z národních parků po lvici Else. Její pozornost upoutala romantická krajina sopečného původu nedaleko jezera Naivasha, kde žilo hodně vzácných druhů zvířat. Přes veškeré úsilí se ale vyhlášení „Elsina národního parku“ již nedožila. Způsobily to byrokratické průtahy a také její nečekaná smrt. Park sice nakonec roku 1984 skutečně vznikl, ovšem pod názvem Hell’s Gate neboli Ďáblova brána.

U močálu čeká vrah

Ačkoliv byla Joy třikrát vdaná, ve stáří zůstala sama jen s několika přáteli. S manželem žili odděleně a kvůli špatně provedenému potratu v mládí nemohla mít děti. Byla navíc popudlivá a vyjít s ní nebylo lehké. Nedostatek taktu byl pak zřejmě také jednou z příčin její smrti. Když ji v keňské rezervaci Shaba jednou okradl sluha Paul Nakware Ekai, bez milosti ho propustila a všude pomluvila. To byla ovšem pro příslušníka kmene Turkana největší urážka a reakce na sebe nedala dlouho čekat.

„Mama Shaba“, jak se Joy říkalo, opouštěla tábor každý večer přesně o půl sedmé. Vydávala se na pravidelnou procházku, kterou jí naordinoval lékař jako rehabilitaci po zlomenině nohy. V sedm už zase byla zpátky, aby si poslechla zprávy BBC. A právě této dochvilnosti Ekai 4. ledna 1980 využil. Na odlehlém místě nedaleko močálu v úkrytu počkal, až se jeho bývalá zaměstnavatelka přiblíží. Joy se kulhavě brodila náročným terénem a všechnu pozornost věnovala chůzi. Byla proto překvapená, když jí cestu zastoupil člověk. Poznala ho, protože ho nechala přijít blíž. Vrah ale náhle vytáhl nůž a několikrát spisovatelku bodl. Žádná z ran sice nebyla smrtelná, zaměstnanci tábora však dorazili pozdě a Joy Adamsonová ještě tentýž večer vykrvácela.

Přála si být zpopelněna a její popel měl být rozptýlen nad hrobem milované lvice Elsy. Přesně to se i stalo a mohyla, ležící na odlehlém místě národního parku Meru, tak dnes připomíná obě nerozlučné přítelkyně – lvici i její paní.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče