Josef Thomayer: Legenda české interny

13. ledna 2011, 02:10 - Robert Šimek
13. ledna 2011, 02:10

Patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého interního lékařství na přelomu 19. a 20. století. Velkou měrou se zasloužil o zlepšení podmínek na českých klinikách a založil české lékařské názvosloví.

Foto: Wikipedia.org

Byl však nejen vysoce vzdělaný odborník, který po sobě zanechal důležitou vědeckou literaturu, ale také talentovaný prozaik a fejetonista se smyslem pro humor. Jméno Josefa Thomayera dnes nese fakultní nemocnice v Praze-Krči.

Josef Thomayer byl mužem, který výrazně ovlivnil celé generace českých lékařů. Jeho žáci Josef Pelnář a Ladislav Syllaba o něm jednou napsali: „Sebevědomě může hledět na své dosavadní životní dílo. Jeho jméno je vyslovováno v krásném písemnictví s uznáním a ve vědeckém rozvoji znamená a bude vždy znamenat buditelství, pokrok, úsilí, samostatnost a svéráznost české kultury. Ve vnitřním lékařství není oboru, který by nebyl obsáhnut jeho duchem a v němž by nezasvítila jiskra jeho důmyslu. Všechny jeho práce vyznačuje bystrý klinický postřeh, původní pojetí, mistrná forma. Jeho myšlenkám a poznatkům se dostalo čestného ocenění i v literatuře. Jako učitel je každému svému žáku nezapomenutelný.

R. E. Jamot

Thomayer se narodil 23. března 1853 v Trhanově na Chodsku v rodině panského zahradníka. V letech 1863 až 1871 studoval na klatovském gymnáziu a už zde se začaly projevovat jeho literární sklony, ovlivněné sblížením s celoživotním přítelem Emilem Frídou, pro kterého vymyslel slavný pseudonym Jaroslav Vrchlický. Sám pak při psaní drobných povídek a esejů používal přezdívku R. E. Jamot, což byl fonetický anagram jména Thomayer.

Po maturitě roku 1871 odešel do Prahy studovat medicínu, na literární a umělecké prostředí ale nezapomínal. Brzy se seznámil s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem, vydavateli právě obnoveného časopisu Lumír, v němž publikoval i několik svých prací. Jejich prostřednictvím poznal další literární a umělecké osobnosti, jakými byli Josef Václav Sládek, Zikmund Winter, Svatopluk Čech, Alois Jirásek, Mikoláš Aleš či Josef Václav Myslbek. Mnozí z nich ho přitom brali nejen jako přítele, ale i jako profesního kolegu.

Než začal Thomayer vykonávat lékařskou profesi, měl už za sebou významné literární počiny, například přírodní črty a studie lidských typů, vydané roku 1880 pod názvem Příroda a lidé. Jejich realistické pojetí, oproštěné od sentimentu, bylo na tehdejší dobu velmi moderní. Jen u literatury ale ani přes nesporný talent zůstat nechtěl a medicína nakonec v jeho životě zvítězila.

Fakultní Thomayerova nemocnice

Nemocniční areál v Praze-Krči vznikl za první republiky jako ústav sociální péče hlavního města Prahy (starobinec a chudobinec). Stavba byla provedena v letech 1926 až 1928 na parcele o výměře 33 hektarů podle funkcionalistického návrhu architekta Bohumíra Kozáka a stála 123 milionů tehdejších korun. Jednalo se o jedno z nejmodernějších zařízení tohoto typu v Evropě a zpočátku neslo název Masarykovy domovy. Zařízení mělo celkem 3 260 lůžek a do provozu bylo slavnostně uvedeno 28. října 1928.

V dubnu 1941 byla zahájena postupná přeměna areálu na nacistický válečný lazaret. Kromě německých vojáků s omrzlinami z bitvy u Stalingradu zde přitom bylo internováno i několik dětí z Lidic. Původní obyvatelé Domovů byli postupně přesouváni do jiných objektů mimo hlavní město.

Po druhé světové válce zařízení dál sloužilo jako vojenský lazaret, tentokrát pro raněné vojáky Rudé armády a pro navrátilce z nacistických koncentračních táborů. V 50. letech bylo pak definitivně rozhodnuto o přeměně areálu na nemocnici. Oficiálně se tak stalo 26. května 1954, kdy ústav dostal i dnešní název.

V současnosti má Thomayerova nemocnice zhruba 1 600 lůžek a přibližně stejný počet zaměstnanců, z toho asi 1 100 zdravotnických pracovníků. Součástí nemocnice je i samostatná porodnice s kojeneckým ústavem, léčebna dlouhodobě nemocných a dětský domov.

Mistr poklepu a poslechu

Po skončení studií se rychle propracoval z místa asistenta na vedoucího lékaře univerzitní polikliniky. Roku 1883 se stal docentem, roku 1886 byl jmenován mimořádným a roku 1897 řádným profesorem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Od roku 1902 byl přednostou II. interní kliniky, kterou neobyčejně povznesl. Prováděly se na ní výkony oborů interna, pneumologie, kardiologie, endokrinologie, a dokonce i neurologie jako konkurence tehdy nově vzniklé Haškovcově neurologické klinice.

V lékařské praxi se Thomayer věnoval hlavně problematice chorob ledvin, srdce a nervů. Velký důraz kladl na přesné a rychlé určení diagnózy, ve kterém sám vynikal. Jak říkali jeho kolegové, byl „mistrem poklepu a poslechu“. Nebyl však jen významným praktikem, měl i značný podíl na rozvoji lékařské vědy a na publikování nových poznatků v medicíně. Už roku 1880 za tímto účelem založil periodikum s názvem Sbírka přednášek a rozprav (později známé jako Thomayerova sbírka). O devět let později spoluzakládal i časopis Sborník lékařský a roku 1893 vydal své nejvýznamnější odborné dílo Pathologie a therapie nemocí vnitřních – Nauka o chorobách a léčení. Později spis ještě rozšířil a přepracoval, až z něj vytvořil tehdy nejčtenější odbornou knihu vnitřního lékařství. Řadu článků přitom po celou dobu praxe publikoval i v Časopise lékařů českých. Jeho vědecká práce byla vysoce ceněna, proto byl již roku 1890 zvolen dopisujícím, o pět let později mimořádným a roku 1926 řádným členem České akademie věd a umění (ČAVU).

Rychle a jednoduše

Thomayer nepochybně patřil k největším a nejoriginálnějším postavám v dějinách českého lékařství. Byl neobyčejně bystrý pozorovatel. Tato vlastnost se u něj projevila už v dětství, kdy s dědečkem a strýcem objevoval krásy Domažlicka. V medicíně pak dovedl rychle odpozorovat chorobnou odchylku a přesně ji popsat. Jako jeden z prvních se díval na pacienta vcelku a zastával názor, že při vyšetřování a léčbě nemocného se není možné pohybovat v úzkých mezích speciálního vědění. Upozorňoval například, že řada kožních chorob má spojitost s chorobami vnitřními. Toto zjištění, vycházející ze správného předpokladu, bylo později dokázáno i vědecky. Profesor Ladislav Syllaba o něm tvrdil, že každá jeho práce měla prvky geniality, a kdyby byl pracoval v prostředí velkého národa, který by mu poskytl jiné možnosti pro badatelskou činnost, byl by vyrostl v osobnost světového významu.

Vedle vědecké práce Thomayer úspěšně působil také jako lékař terapeut a i na tomto poli se projevovala jeho výjimečnost. Recepty, které vystavoval, byly jednoduché. Neměl rád příliš kombinované léčby a nepoddával se záplavě moderních preparátů. Někdy se omezil pouze na udělení pečlivě promyšlené rady a s úspěchem používal psychického vlivu. Na pacienta působil už svým imponujícím vystoupením a pronikavým pohledem. Vhodně volil slova a vždy vzbuzoval důvěru i respekt.

Kromě práce na klinice měl také soukromou ordinaci, což bylo v té době mezi lékaři zcela běžné a nezbytné. Honoráře, které zde přijímal, však nebyly vysoké, a když za ním přišel někdo nemajetný, vyšetřil ho i zadarmo. Všem pacientům věnoval stejnou péči, jejich společenské postavení či proslulost nebral na vědomí. V lásce neměl pouze hypochondry, lenochy, sobce a příživníky, které neváhal ani veřejně vyplísnit.

Josef Thomayer (1853–1927)

Narodil se 23. března 1853 v Trhanově v rodině zahradníka. V letech 1863 až 1871 studoval na klatovském gymnáziu a po maturitě odešel do Prahy na medicínu. V letech 1883 až 1902 vedl pražskou polikliniku a od roku 1897 působil jako profesor vnitřního lékařství na Karlově univerzitě.

Roku 1902 se stal přednostou II. interní kliniky, kterou výrazně pozvedl. Věnoval se hlavně problematice chorob srdce, ledvin a nervů a měl značný podíl na rozvoji lékařské vědy, zejména publikováním nových poznatků. S úbytkem sil se roku 1921 vzdal profesury a odešel do důchodu. Nikdy se neoženil a zůstal bezdětný. Zemřel 18. října 1927 v Praze, pochován je na trhanovském hřbitově.

Škola hrou

I jako pedagog byl profesor Thomayer ve své době ojedinělým zjevem. Na univerzitní přednášky byl vždy pečlivě a svědomitě připraven a své bohaté zkušenosti a znalosti z lékařské praxe předával posluchačům štědře a velkoryse. Od svých žáků ovšem vyžadoval přesnost, pravdivost a spolehlivost. I v neděli dopoledne museli alespoň jednou projít klinikou, stejně jako to dělal on sám.

Originální byl také svými bleskovými diagnózami, které mu umožňovalo jeho pozorovatelské nadání. Jednou čekal v ambulanci se svými žáky na pacienta, a když ho přivedli, podíval se na něj a hned konstatoval: suchý zánět pohrudnice, pravostranný. Medici ztuhli úžasem a ptali se, jak je tak rychlá diagnóza možná. Thomayer se ale jen usmál a řekl: „Lékař se musí umět koukat. Především vidím, že pravé rameno nemocného se při dýchání nezvedá. Běží tedy o plicní pravostranný proces. Za druhé vidím, že tvář není horečnatá, pacient je dobře živený a nekašle. Nemůže to tedy být nic jiného než pravostranný zánět pohrudnice.“ Ambulancí to zašumělo obdivem, profesor ale pokračoval: „No a za třetí jsem toho nemocného vyšetřoval už včera ve své soukromé ordinaci.

I takový byl Josef Thomayer, studenti mu však drobné žertíky a trochu cynismu vždy rádi odpustili. Byl přísný, ale výklad dokázal vždy něčím zpestřit. Z duše nesnášel jen povrchnost a šplhounství.

Geniální podivín

Někdy se ale jako správný vědec choval přeci jen trochu podivínsky. Až přehnaný byl například jeho vztah k Šumavě a k okrajovým oblastem Čech. Jako rodilý Chod byl přesvědčen, že kulturní a intelektuální bohatství českého národa pochází právě odtamtud, a byl to právě on, kdo podnítil přítele Aloise Jiráska k napsání Psohlavců.

Z neznámých důvodů naopak opovrhoval obyvateli středních Čech a dával to neskrývaně najevo. Vymyslel pro ně výraz dementia mesobohemica (středočeská zblbělost), který často používal. Traduje se, že když některý student při zkouškách neuměl, vždycky se ho zeptal, odkud je. Když se dověděl, že ze středních Čech, nebylo už třeba dávat žádné další otázky.

Vážnější byla ovšem jeho nesnášenlivost s chirurgy. Nikdy nedoporučoval pacienta na operaci apendicitidy (zánětu slepého střeva), ani když šlo o akutní hnisavý zánět. Pakliže pacient vymáhal operaci, ukázal opovržlivým gestem k chirurgické klinice a řekl: „Chcete-li umřít, jděte tam.

Krčský pomník

Kromě těchto poněkud zvláštních výroků byl ale pověstný spíš břitkým vtipem a zálibou v aforismech, kterou si uchoval až do konce života. „Ve svém pokročilém věku jsem naprosto přesvědčen, že římský výrok – mundus vult decipi (svět chce být šizen) – bych vynalezl sám, kdyby nebyl tak starý a vynalezený už někým jiným,“ tvrdil například. Pro jeho realistický přístup k životu a sebekritičnost je příznačné, že s úbytkem sil se v polovině roku 1921 v pouhých 68 letech vzdal profesury na pražské lékařské fakultě a odešel předčasně do důchodu (běžně se chodilo až po sedmdesátce). Na otázku, proč se tak rozhodl, odpověděl slovy: „Nejsem žádná primadona, jdu do penze, dokud jsem ještě neztratil hlas.“ Pravou příčinou rezignace byl ovšem Thomayerův zhoršující se zdravotní stav. Lékaři u něj zjistili tehdy neléčitelnou rakovinu konečníku, zbývalo mu tedy posledních pár let života. Začal se opět víc věnovat literární tvorbě a do roku 1925 vydal celkem 11 svazků sebraných spisů, v nichž popularizoval medicínu, formou reportáže popsal své cesty po Evropě a zavzpomínal i na dětství a chodský kraj, čímž symbolicky uzavřel svou životní pouť.

Josef Thomayer zemřel 18. října 1927, jeho jméno ale z povědomí veřejnosti nezmizelo. Když se roku 1954 hledal název pro nově vzniklou nemocnici v Praze-Krči, dala komise Thomayerovi přednost i před tehdy prosazovaným doktorem Ivanem Hálkem, synem spisovatele Vítězslava Hálka.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče