Josef Jungmann: Obránce českého jazyka

09. září 2011, 07:04 - Robert Šimek
09. září 2011, 07:04

Filolog, spisovatel a překladatel, který se celý život pokoušel o položení základů novodobé češtiny. Byl autorem první učebnice literární teorie a vydal pětidílný Slovník česko-německý. Na gymnáziu v Litoměřicích začal navíc vyučovat český jazyk, čímž se stal jeho prvním učitelem u nás.

Foto: Radek Cihla/MF Dnes/Profimedia

Patřil k nejvýznamnějším českým jazykovědcům 19. století a jeho práce měla rozhodující význam pro národní obrození. Na rozdíl od o generaci staršího Josefa Dobrovského se přitom nezabýval pouze soudobým stavem nebo minulostí české společnosti a kultury. Jungmann hleděl do budoucnosti a v českém jazyce viděl základní národní hodnotu. Ve svém článku O jazyku českém napsal, že znakem příslušnosti k národu je užívání jazyka. „Čechem je ten, kdo česky mluví a píše, nikoli ten, kdo se k Čechům hlásí, ale mluví německy,“ tvrdil. Jelikož v té době česky mluvila především nižší lidová vrstva, soustředil se hlavně na ni. Jeho cílem bylo vytvořit z češtiny plnohodnotný jazyk, což se mu i díky velké pracovitosti nakonec skutečně podařilo.

Z Hudlic do Prahy

Narodil se roku 1773 v Hudlicích u Berouna v rodině ševce a kostelníka Jakuba Jungmanna. Měl celkem devět sourozenců, dospělosti se však dožili jen čtyři z nich. Rodina sice nebyla nijak zámožná, hned tři synové ale odešli na studia – kromě Josefa ještě jeho mladší bratři Antonín a Jan, z nichž první se stal lékařem, druhý knězem.

Josef navštěvoval zpočátku místní školu v Hudlicích – první a poslední českou ve svém životě. Tři roky pak strávil na německé piaristické škole v Berouně a roku 1788 odešel do Prahy, kde pro dobré znalosti němčiny i latiny nastoupil hned do druhé třídy pětiletého gymnázia na Novém Městě v dnešní Panské ulici. Studoval s výborným prospěchem a na živobytí si přivydělával kondicemi. K rodičům se vracel jen na prázdniny – z Prahy do Hudlic přitom chodil pěšky.

Po absolvování gymnázia roku 1792 se v Praze zapsal na univerzitu – do roku 1795 studoval filozofii, další čtyři roky práva. Na teologii, kde by ho ráda viděla nábožensky založená matka, se mu nechtělo. Byl velmi nadaný na jazyky, vedle němčiny, latiny a řečtiny proto brzy zvládl také francouzštinu, italštinu, španělštinu, angličtinu, později i ruštinu a polštinu. Už během studií začal publikovat své první literární pokusy a přispíval do Puchmajerových almanachů. Hned v tom prvním z roku 1795 se představil jako nadějný autor epigramů.

První češtinář

Roku 1799 získal Jungmann místo gymnaziálního učitele v Litoměřicích. Jeho kolegy zde byli mimo jiné německý klasický filolog Aloys Klar, pozdější zakladatel pražského Klarova ústavu slepců, nebo Ignác Hájek, velký milovník hudby, v jehož domě se pravidelně pořádaly různé koncerty a hudební dýchánky. Na jednom z nich se Jungmann seznámil s mladou zpěvačkou Johanou Světeckou, která se 18. listopadu 1800 stala jeho ženou. Později spolu měli šest dětí, z nichž se dospělosti dožily čtyři. Velké lásce nezabránil ani fakt, že Světečtí byli dávno poněmčeni a v jejich rodině nemluvil nikdo česky.

Pedagogickou činnost pokládal Jungmann za prozatímní existenci, hodlal se jí živit jen do doby, než získá vhodné právnické místo. V Litoměřicích si proto odbýval praxi u advokáta Kaňky a připravoval se na zkoušky. I když stále uvažoval o dráze právníka, nakonec – také proto, že žádné místo nesehnal – se rozhodl zůstat ve školství. Na litoměřickém německém gymnáziu vyučoval rétoriku, syntax a poetiku. Bez nároku na honorář navíc přednášel i český jazyk a českou literaturu, čímž se stal vůbec prvním gymnaziálním učitelem češtiny v českých zemích. Od školního roku 1806/1807 pak díky osobní náklonnosti pozdějšího pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského z Přestavlk vyučoval češtinu (rovněž zdarma) také v litoměřickém biskupském semináři.

Nalezeno v překladu

Zároveň se začal prosazovat i jako překladatel. Ve snaze dokázat, že čeština je schopna se poměřit s vyspělými jazyky, konkrétně s angličtinou a francouzštinou, se pustil do překladu dvou významných děl. Už roku 1800 začal pracovat na české podobě rozsáhlého duchovního eposu Ztracený ráj anglického básníka Johna Miltona. Protože nechtěl, aby „vznešená báseň všedním jazykem zneuctěna byla“, jak napsal do předmluvy, musel si vypůjčovat slova z jiných slovanských jazyků, případně vytvořit zcela nová. Při citlivém počešťování měl často šťastnou ruku, například ruský vozduch změnil na vzduch, ruskou prirodu na přírodu, polskou wyspu na výspu. Překlad rozsáhlého eposu o 10 tisících veršů tak položil velmi solidní základy moderní básnické češtiny.

Po vyčerpávající práci si ani neodpočinul (nerad ztrácel čas pobytem v přírodě nebo cestováním) a hned se pustil do dalšího překladu, tentokrát ze soudobé francouzštiny. Vybral si novelu Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, jejímž autorem byl François René de Chateaubriand. Opět prokázal překladatelský talent a podle uvedených vysvětlivek je dodnes možné určit, o která slova rozšířil český jazyk tentokrát. Byly to například záliv, divoch, květen, dráha, návrat a řada dalších.

Jungmannova překladatelská aktivita se neomezila jen na Miltona a Chateaubrianda. Básně, prózu, úryvky z dramat a jedno mozartovské operní libreto (Únos ze Serailu) překládal z angličtiny, němčiny, francouzštiny, řečtiny, latiny, ruštiny i polštiny. Českým čtenářům vůbec poprvé představil například dílo Friedricha Schillera či Johanna Wolfganga Goetha.

Obrana jazyka

Do litoměřického období spadá i známé Dvojí rozmlouvání o jazyku českém, napsané roku 1803 a vytištěné v časopise Hlasatel český o tři roky později. V první části práce jsou zesměšněni poněmčilí Češi, kteří už nedovedou dobře mluvit svou mateřštinou, ve druhé pak Jungmann hájí český jazyk proti kosmopolitismu. Tato brilantní obrana z něj udělala nepřehlédnutelného mluvčího nastupující generace národních buditelů a ztotožnili se s ním i další čeští intelektuálové.

Přestože litoměřická léta byla pro Jungmanna plodná a úspěšná, opakovaně se pokoušel dostat zpátky do Prahy. Když roku 1815 přijel po dlouhé době na inspekci do Litoměřic gymnazijní direktor Wilhelm, byl s Jungmannovou pedagogickou prací spokojen a svědomitému učiteli přeložení do Prahy slíbil. A slovo dodržel: Ještě v říjnu téhož roku Jungmann i s rodinou Litoměřice opustil.

V Praze na něj čekalo profesorské, později ředitelské místo na Akademickém gymnáziu. Poté co se v metropoli usadil, předložil na univerzitě dizertaci z filozofie a matematiky a roku 1817 získal titul PhDr. Deset let nato a později ještě jednou byl zvolen děkanem filozofické fakulty, na níž ovšem neučil. Aktivní pedagogické působení si nežádala ani funkce rektora vysokého učení, kterou vykonával od roku 1840. Rektorská pocta byla ale v jednom ohledu kuriózní: Úřad totiž Josefu Jungmannovi předával jeho mladší bratr Antonín. Při té příležitosti sloužil mši v Týnském chrámu třetí ze synů hudlického ševce a kostelníka Jan Jungmann, kněz řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Pomník plný slov

Do Prahy, kde si koupil dům v Široké (dnešní Jungmannově) ulici, ovšem Jungmann nepřišel jen sbírat tituly a funkce. Z Litoměřic si přivezl jeden rozpracovaný projekt: Slovník česko-německý. Zabýval se jím už od roku 1800, do systematické práce se ale pustil teprve o 12 let později. S velkolepým dílem mu pomáhali například Antonín Marek, Ján Kollár, František Palacký, Jan Svatopluk Presl, Pavel Josef Šafařík a také oba výše zmínění bratři.

Obsáhlý lexikon se stal Jungmannovým životním dílem. Vedle slov staročeských obsahoval aktuální slovní zásobu první třetiny 19. století a také mnoho výrazů, o které Jungmann češtinu obohatil. Z polštiny přibyly mluvnice, podmět, vzor nebo žralok, z ruštiny pak pěvec, pluk, přízrak či suchar. Zajímavé jsou i výrazy, které se neujaly. Například próza je zde uvedena jako prostomluva, stylistický útvar pleonasmus (nadbytečné hromadění významově podobných slov) zase jako nadplněk.

Slovník měl pět svazků, 4 694 stran a více než 120 tisíc hesel. Vycházel postupně v letech 1834 až 1839 a Jungmann za něj získal řadu ocenění. Nejvýznamnější bylo roku 1839 propůjčení rytířského kříže Leopoldova řádu od císaře Ferdinanda, spojené s povýšením do dědičného rytířského stavu. Jungmann, který jinak aristokracii příliš v lásce neměl, obdržel toto vysoké rakouské vyznamenání jako vůbec první Čech.

Josef Jungmann (1773–1847)

Narodil se 16. července 1773 v Hudlicích u Berouna v rodině ševce a kostelníka. Po maturitě, kterou složil roku 1792 na malostranském gymnáziu v Praze, začal studovat filozofii a práva. Chtěl být advokátem, nakonec ale skoro celý život pracoval ve školství. Roku 1799 získal místo gymnaziálního učitele v Litoměřicích, později se stal děkanem a rektorem pražské univerzity.

Už za studií psal vlastní texty. Jeho doménou se ale staly překlady děl světových autorů, především Miltona, Chateaubrianda, Schillera a Goetha. Od roku 1800 pak pracoval na svém nejznámějším díle – pětidílném Slovníku česko-německém. Tiskem vyšel v letech 1834 až 1839 a obsahoval přes 120 tisíc hesel. Jungmann za něj získal řadu ocenění včetně rytířského titulu. Zemřel 14. listopadu 1847.

Hold velikánovi

Do Jungmannova pražského období spadá ještě několik příruček a také známá studie O klasičnosti v literatuře z roku 1827. Kniha Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu (1820) byla určena středoškolákům, širší publikum chtěla mít Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka (1825).

Jungmann byl bezesporu jedním z nejaktivnějších českých vlastenců, revolučního roku 1848 se ale už nedočkal. Zemřel v listopadu 1847 na tuberkulózu a jeho smrt byla považována takřka za národní tragédii. Velkolepého pohřbu se zúčastnily tisíce lidí, kteří přišli naposledy doprovodit „svého“ Jungmanna. Nikoli pohřebním vozem, jak bylo tehdy zvykem, ale na nosítkách, pod nimiž se vystřídali zástupci všech složek národa, byla nesena prostá rakev na Olšanské hřbitovy. Na jejím víku byly místo kytic, věnců a stuh jen otevřený první díl Slovníku a prostá vavřínová snítka.

Jungmannův přínos pro českou literaturu a kulturu byl obrovský. Jeho organizační schopnosti i neutuchající pracovitost k němu navíc přitahovaly celou řadu příslušníků mladší generace, kteří na jeho práci později navazovali. S trochou nadsázky se dá tedy říct, že právě Jungmann je pravým otcem českého jazyka i české kultury.

 

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče