Johann Liebig: Textilní baron z Liberce

25. ledna 2011, 02:08 - Robert Šimek
25. ledna 2011, 02:08

Patřil k nejvýznamnějším průmyslníkům v českých zemích. V polovině 19. století vybudoval v Liberci textilní podnik světové úrovně, a ačkoliv nebyl zrovna lidumil, jeho úsilí zajistilo obživu tisícům lidí ještě dlouho po jeho smrti. Za zásluhy o rozvoj průmyslu získal Johann Liebig řadu ocenění a od roku 1864 směl užívat i baronský titul.

Foto: Wikimedia.org

Počátek rozvoje libereckého textilního průmyslu spadá do poloviny 18. století, kdy zde začaly vyrůstat první manufaktury i malé továrny. O půl století později, v době označované jako „zlatý věk“, pracovalo v Liberci a jeho blízkém okolí už na 800 soukenických mistrů. Tehdy přišel do města za prací také soukenický tovaryš Johann Liebig (někdy též Liebieg), který se díky podnikatelským schopnostem stal do poloviny 19. století nejvýznamnějším textilním průmyslníkem v zemi.

Bratři pašeráci

Johann Liebig se narodil 7. června 1802 ve východočeském Broumově v rodině soukenického mistra. Když mu bylo devět let, jeho otec zemřel na plicní chorobu. Ještě před smrtí ale vyslovil přání, aby se Johann vyučil soukeníkem. To se příliš nelíbilo jeho ženě, která chtěla mít ze syna kněze. Nakonec však vyslyšela manželovo přání a Johann se začal učit otcovu řemeslu. Za dva roky složil zkoušku a poté se vydal jako tovaryš na vandr. Na zkušené prošel Rychnovem nad Kněžnou, Jihlavou, Cvikovem, Vídní, Lincem a přes Brno a Prahu se dostal až do Liberce, který se stal jeho druhým domovem.

Už v 16 letech nastoupil ve městě do soukenické dílny Franze Plischkeho, brzy ale přešel k mistru Laubnerovi. Právě u něj se naučil hlavní zásadu, podle níž se později řídil, totiž že zboží musí chodit za zákazníkem, ne naopak. Po krátké době pak opustil i toto zaměstnání a začal se živit jako podomní obchodník. Nabízel břitvy, nůžky, rukavice, čepice, šle, dýmky, galanterní doplňky a další věci. Zájem zákazníků byl značný, takže si už roku 1822 mohl otevřít samostatný obchod na libereckém Staroměstském (dnešním Benešově) náměstí. V podnikání mu pomáhal bratr Franz a zanedlouho se k nim přidala také sestra Pavlína. Samotné obchodování však sourozencům ke zbohatnutí nestačilo, takže si často přivydělávali i pašováním nedostatkového zboží z ciziny.

Roku 1825 se bratři Liebigové vydali do Anglie s cílem zjistit, jaké stroje pracují v tamních textilních továrnách a které druhy látek jdou nejlépe na odbyt. Po návratu do Čech založili v Liberci malou soukenickou dílnu, ve které začali vyrábět tibetové, saténové a merinové látky, tedy materiály, které byly i na anglický trh uvedeny teprve nedávno. S novým sortimentem slavili obrovský úspěch, za další dva roky proto koupili od pražského bankéře Karla Ballabena opuštěnou továrnu na libereckém předměstí, kde začali moderní „anglické“ látky vyrábět ve velkém.

Johann a spol.

Továrna nebyla zpočátku nijak rozlehlá. Její areál tvořily dvě hlavní budovy, z nichž pouze jedna byla určena k výrobě. Vybavení tvořily parní stroj, vodní kolo o výkonu čtyř koňských sil a čtyři dopřádací stroje. Po nejnutnějších přestavbách a dokoupení dalšího zařízení pokračovala firma „Gebrüder Liebig“ ve výrobě zmíněných látek podle anglického vzoru. O zboží byl velký zájem, brzy se proto začalo vyvážet do téměř celé Habsburské monarchie.

Podnikání se úspěšně rozvíjelo, roku 1833 se ale bratři rozešli. Franz z firmy vystoupil a řízení podniku zůstalo pouze na Johannovi. Ten založili společnost Johann Liebig & Comp. a jeho stále se rozšiřující továrna byla už roku 1841 považována za jednu z největších v monarchii. Včetně domácích tkalců pro ni pracovalo sedm až osm tisíc lidí a ročně vyráběla 50 až 60 tisíc kusů vlněných látek. K pohonu závodu sloužilo v té době vodní kolo a již tři parní stroje. Při dalším rozšiřování byl pak do továrny instalován ještě čtvrtý parní stroj, jehož výkon byl už 20 koňských sil. Doplněn byl také strojový park v barvírně a tiskárně. Vedle vlastních továrních budov byly postaveny i sklady zboží a surovin, kanceláře pro správu a dokonce první plynárna v monarchii, která sloužila k osvětlování továrny.

Výrobní impérium

Roku 1845 založil Johann Liebig také přádelnu a tkalcovnu bavlny ve Svárově. Areál tvořily nejprve čtyři budovy, energii zajišťovaly dvě vodní turbíny a parní stroj o výkonu 20 koňských sil. K továrně byl v letech 1852 až 1854 vybudován i pobočný závod – přádelna v nedalekých Haraticích. Roku 1851 pak přešla do vlastnictví firmy tkalcovna a přádelna vlny v Mildenavě a o dalších 10 let později začala stavba rozsáhlé továrny v Železném Brodě.

Podnikatelské aktivity rodiny Liebigů se však neomezovaly jen na textil. Roku 1856 nechal Johann Liebig postavit mezi Svárovem a Haraticemi parní mlýn s pekařstvím, hostincem a skladem mouky. Roku 1862 koupil břidlicové a vápencové lomy u Železného Brodu, ve kterých vybudoval tři vápenné pece, a později získal měděnou huť v Rokytnici nad Jizerou. Byl také majitelem statků ve Smiřicích a Dašicích, kde budoval pivovary, cukrovary a v jejich okolí restaurace. Vzhledem k tomu, že jako jeden z hlavních investorů liberecké železnice věděl o plánech na vedení trati těmito místy, byla koupě statků velmi výnosným krokem. Firma Johann Liebig & Comp. přitom čile podnikala také ve Vídni. Tam Liebigům patřilo několik domů, závod na barvení látek, a dokonce i vlastní banka.

Největším ze všech provozů ale nadále zůstávala liberecká centrála firmy. Celý tovární areál zabíral přes 10 hektarů, z čehož více než dvě třetiny tvořila zastavěná plocha. Spolu s kolonií továrních domů, bytů a objektů občanské vybavenosti tvořila továrna samostatnou městskou čtvrť, která sestávala z více než 100 samostatných budov. V podniku pracovalo v dobách největší konjunktury více než 2 000 lidí.

Prací ke slávě

Roku 1863 dostal Johann Liebig za zásluhy o rozvoj průmyslu Řád Franze Josefa, vzápětí i Řád Železné koruny 3. řádu a zároveň byl povýšen do rytířského stavu. O rok později mu byl udělen Řád Železné koruny 2. řádu, se kterým získal i dědičný baronský titul. Do znaku si přitom dal včely a heslo „Per laborem ad honorem“ (Prací ke slávě).

Johann Liebig zemřel na svém statku ve Smiřicích roku 1870. Z druhého manželství s Marií Luisou Karolínou měl čtyři syny, kteří po něm zdědili nejen baronský titul, ale především prosperující podniky, smiřický velkostatek a další jmění. Vedení podniků se ujali synové Theodor a Heinrich, přičemž hlavní slovo měl první z nich. Pod Theodorovým vedením překonala firma Johann Liebig & Comp. krizi kolem roku 1873, a upevnila tak ještě více svou výsadní pozici. Nezanedbatelnou kapitálovou investicí do již tak dost velkého jmění rodiny pak přinesl Theodorův sňatek s Hyacintou Angelikou Clemensovou, pocházející ze zámožné bankéřské rodiny.

Úspěšný podnikatel se však dožil pouhých 51 let a odpovědnost za řízení více než 14 podniků roku 1891 přešla na jeho syna Theodora ml. Ten, jako nejstarší z pěti sourozenců, převzal v 18 letech celé vedení firmy, v čemž mu pomáhali strýcové Leo a Gisbert. Po dědečkovi zdědil vřelý vztah k technickým novinkám, což nakonec do značné míry ovlivnilo jeho další životní dráhu. Už roku 1893 si pořídil Benzův automobil Victoria, což byl teprve třetí vůz v habsburské monarchii a Theodorův řidičský průkaz se stal vůbec prvním v Čechách. Baron se pravidelně účastnil automobilových závodů, přispěl ke vzniku kopřivnické automobilky a později vyráběl i vlastní vozy RAF přímo v Liberci.

Město ve městě

Během první světové války produkce firmy Johann Liebig & Comp. výrazně poklesla. Vytížení svárovské přádelny bylo jen čtvrtinové a tamní tkalcovna na tom nebyla lépe. Výroba v liberecké továrně klesla na 38 procent, v porovnání s ostatními podniky to ale zase tak špatné nebylo. Existovalo mnoho menších závodů, které skončily kvůli tomu, že nedokázaly získávat státní zakázky. S tím Liebigové, jakožto největší výrobci textilu v monarchii, starost neměli. Firma flexibilně zareagovala na nastalou situaci a zajistila si dlouhodobého odběratele zboží v podobě rakousko-uherské armády. Problém byl pouze se zaměstnanci, z nichž řada odešla na frontu. Jedním ze způsobů, jak získat nové a udržet si ty stávající, byla možnost nabídnout jim ubytování za relativně výhodný nájem. Toto si samozřejmě uvědomovalo mnoho továrníků, ale nikdo jiný v severních Čechách nepostavil pro dělníky tolik bytů, jako právě Liebigové.

První dělnický dům nechal Johann Liebig ve městě postavit už v letech 1853 až 1855 a později začaly kolem továrny vyrůstat další objekty. Nabízely se v nich většinou pouze jednopokojové byty, kam se mnohdy musela vejít celá rodina. Roku 1913, tedy těsně před začátkem války, začala ale firma s budováním rozsáhlé kolonie dělnických domů. Jednalo se de facto o novou čtvrť, kde měli dělníci všechno, co mohli potřebovat k životu. Kromě domů a bytů zde byl i lékař, koloniál, prádelna, mandl, škola, školka a kostel. Liebigovo městečko, jak je tato část Liberce dodnes nazývána, se postupně rozrůstalo až do druhé světové války. Kvalitou přitom mnohé z těchto bytů předčily tehdejší standard. Každý domek měl zahrádku, a přestože se i zde našly byty o jedné místnosti, většina ostatních měla kuchyňku a jeden, nebo dokonce dva pokoje, což na tehdejší dobu nebylo vůbec obvyklé.

Johann Liebig (1802-1870)

Narodil se 7. června 1802 ve východočeském Broumově v rodině soukeníka. Vyučil se otcovu řemeslu a roku 1818 se usadil v Liberci, kde si s bratrem Franzem otevřel obchod s textilním zbožím. Roku 1826 začali oba s výrobou látek podle anglického vzoru a pro velký úspěch zakoupili továrnu, která se později stala nejvýznamnějším textilním podnikem v habsburské monarchii. Vedle toho podnikal Johann Liebig také v hornictví, vlastnil lomy, měděné doly a sklárnu v rumunském Varadíně. Zemřel 16. července 1870 ve Smiřicích. Jeho majetek byl odhadován na 30 milionů zlatých.

Politický chameleon

Jak se blížil konec války, změnil Theodor Liebig nadvakrát svůj vlastenecký postoj. Začal být vstřícný k národnímu výboru, přitom ještě nedlouho předtím podporoval vytvoření provincie Deutschböhmen, která se měla odtrhnout od Československa. K této myšlence se z pochopitelných důvodů už později nehlásil a naopak hned jak to bylo možné, vstoupil do kontaktu s Vlastimilem Tusarem, který v letech 1918 až 1919 reprezentoval stát na jednáních ve Vídni.

Situaci bezprostředně po válce nakonec firma ustála a v době Československé republiky, stejně jako na konci 19. století, patřili její majitelé mezi nejvýznamnější podnikatele v zemi. V letech 1929 až 1938 zastával Theodor Liebig funkci prezidenta liberecké Obchodní a živnostenské komory a byl předsedou správních rad několika významných podniků, například První české továrny na umělé hedvábí, Mildenavských přádelen česané příze nebo Siemensovy elektrické akciové společnosti. Navíc zastával funkci předsedy Německého ústředního svazu průmyslu, předsedy Všeobecného německého textilního svazu, kuratoria Libereckého veletrhu a kuratoria Severočeského uměleckoprůmyslového muzea. Jeho podnik v té době opět expandoval a brzy měl pobočky v Maďarsku, Rumunsku i Rakousku. Od československých zájmů se ale Theodor Liebig přeci jen nakonec odklonil a od poloviny 30. let podporoval morálně i finančně Henleinovu SdP. Za mobilizace roku 1938 se v jeho továrnách rozdávaly vlajky s hákovým křížem, a když německá armáda obsazovala v říjnu téhož roku Liberec, vítal její velitele z místní radnice.

Bylo tu, není tu

Po vzniku Hospodářské komory pro Sudety byl Theodor Liebig odvolán z funkce a v květnu roku 1939 zemřel. Vedení podniků se ujal jeho syn Johann Wolfgang a během války vyráběly továrny především textil pro německou armádu. Roku 1945 se na veškerý majetek Liebigů na českém území vztahovaly Benešovy dekrety, a proto byl prakticky okamžitě znárodněn. Johann Wolfgang Liebig se nevyhnul uvěznění a poté musel odejít do Německa. Tam podnikal společně se svým bratrem až do roku 1965.

Liebigovy továrny v Liberci a okolí byly mezitím sloučeny do jediného obřího národního podniku, který roku 1946 dostal název České vlnařské závody. Roku 1948 byl kolos přejmenován na Textilanu, prošel několika reorganizacemi a na vrcholu svého rozvoje v 70. letech vyvážel látky a další výrobky do 30 zemí světa. Ještě na počátku 90. let šlo o největšího výrobce vlněných textilií u nás, to už však firma nezadržitelně směřovala k úpadku. Příčin bylo mnoho, jednu z nejdůležitějších ale představoval pokles zahraničních objednávek a neschopnost vyrovnat se s levnou asijskou konkurencí. Výroba ve více než 150 let starém podniku byla definitivně zastavena roku 2001. O čtyři roky později nechal liberecký magistrát tovární haly srovnat se zemí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče