Jíst, to jest mangiare

17. března 2009, 12:09 - Dana Langášková
17. března 2009, 12:09

Toskánsko v nestresujícím koutu města, kde čas plyne lidským způsobem

Naneštěstí – nu, dobře zváženo vlastně naštěstí – jen málo Pražanů ví, že ve Vršovicích roste gastronomická perlička, jejíž skromnost je šálivá. Lastura sama je totiž nenápadná, leccos dokonce připomene časy předchozích zařízení, jistě rovněž stravovacích. S hnědým hospodským obložením oken a topných těles však kontrastují květináče přerostlého rozmarýnu a bazalky, nedbale rozestavěné láhve od vína (pravda, trochu zaprášené) a pár kuchařek – pro gurmána jasný signál, že do tohohle lokálu se vyplatí zabrousit. Sám poněkud eklektický interiér ještě mnoho nenapoví: u dveří oddychový koutek se sedací soupravou a gastronomickým čtivem, vedle bar, kde místo lahví upoutá spíš mísa s čerstvou zeleninou všeho druhu, a pak už jen sektorové leč pohodlné židle a stoly s barevnými ubrusy a na zdech sem tam nějaký obrázek či fotka.
Ke Kláře se však nechodí za estetickým zážitkem z vychytaného designu, ale především jíst, to jest mangiare. Však na skleněné tabuli také lakonicky stojí OGGI SI MANGIA, tedy „dnes se jí“. Od kučeravé servírky zjišťujeme, že dnešek je tak trochu mimořádný, pan šéfkuchař (a majitel v jedné osobě) má volno, a tudíž se podává jen striktní minimum. S protaženými tvářemi si představujeme těstoviny z mikrovlnky, v skrytu duše však doufáme, že do takových hlubin ve vršovickém Toskánsku neklesli. Vzhledem k uvedeným restrikcím budeme muset spořádat v podstatě všechno, co je uvedeno na tabuli, tedy denní menu – zeleninovou polévku, krůtí prsa s olivami, kapary a citronem a čokoládový koláč s hruškami; druhé menu poskládáme z polévky z červené řepy, vepřového s tuňákem a kapary a z tiramisu. K tomu si říkáme o skleničku chardonnay a frascati, aby nám čekání uběhlo radostněji.
Poměrně spartánské pojetí prostoru čímsi připomíná jídelnu, což ale v tomto případě ani trochu neškodí. Je tu čisto a panuje absolutní zákaz kouření – hurá! Hosté představují sympatickou všehochuť – studenti, rodina s dětmi, okravatovaní zaměstnanci nedalekých firem. I za okny je co prohlížet: restaurace je situována téměř na vrcholku stoupající ulice, k výhledu se nabízejí půvabné secesní domy s balkony a jejich obyvateli, jakož i bujná zeleň (tu si pravda touto roční dobou spíš představujeme) zahrad z protější strany Ruské. Máme zkrátka před sebou normální nestresující kout města, kde čas plyne lidským způsobem – vděčná to kulisa ke klidnému stolování. Nejprve k polévce – vlastně polévkám, dorazily totiž synchronizovaně.
Obou je pořádný lavor, že by stačil k nasycení celé rodiny. Zeleninová polévka je tak hustá, že v ní stojí lžíce, nacházíme kousky kapusty, maličké kousky mrkve, mangold, brambory a drobné bílé a hnědé fazole. Naoranžovělá barva svědčí o přítomnosti rajčat nebo passaty, ty však chuti nedominují, jen jí dávají další odstín. Na vrchu se tyčí kopeček roztaveného parmazánu a čerstvé petrželky doprovozený cákancem skvělého olivového oleje, uvnitř se skrývá toast z bílého chleba. Polévka je vynikající, přesně akorát pro chladný zimní den; doslova jásáme nad poctivostí a sezonností surovin i nad jejím rustikálním charakterem. Znovu se ukazuje, jak důležité je použití kvalitních surovin a zachování jejich přirozené chuti, neznásilněné žádnými (v první řadě syntetickými) dochucovadly. A vůbec to přitom nemusí být drahé, čehož je osteria živoucím důkazem.
Také řepová polévka je nanejvýš vzrušující a navzdory očekávání se vůbec nepodobá boršči. Rudá bulva se zřejmě vařila spolu s mrkví a bramborem, zbytek nám při nejlepší vůli uniká. Jasné je jen to, že dále byla zelenina nahrubo rozmixována a lehce zjemněna smetanou. Z hladiny opět vyčnívá ostrůvek opečeného chleba se skvostnou pomazánkou z ricotty, žampionů a lesních hub, kolem nějž se táhne brázda vynikajícího olivového oleje. Výsledek je úchvatný – další důkaz, jaký skvost může povstat z prostých, leč opravdových surovin. Patro osciluje mezi nasládlou a slanou chutí, od křupavého toastu těkáme ke krémovité ricottě a zemité houbové směsi, tu a tam lžíce zavadí o hladký aromatický olej… jednička s hvězdičkou pro pana kuchaře na dovolené i ty, na které je v kuchyni v době jeho absence takový spoleh.
Už začínáme tušit, že polévky byly pouhou předehrou. Výborné jsou totiž i dva opečené krůtí steaky doplněné plátky nakoso pokrájené mrkve – tak úžasně slaďoučké, že dumáme, zda této chuti bylo dosaženo pouhým pečením, či snad za pomoci trochy cukru a octa a následným zkaramelizováním. Ať tak či onak, je po čertech dobrá. Také nás baví tu uždíbnout mrkev, tu zas černou olivku (výbornou, droboučkou), onde udloubnout kousek na másle podušeného, parmazánem jemně zasypaného řapíku mangoldu či se zakousnout do opečené brambory (oproti ostatní zelenině trochu méně teplé). Maso doplňuje zlatavá vinná, viskózní omáčka, jak jinak než opět lahodná, a spousta čerstvých jehliček rozmarýnu. Vše je znovu poctivé, nic nepředstírající, a přesto občas člověka překvapí zajímavá či nečekaná kombinace chutí. Jak je vidět, i z poměrně chuťově nevýrazné suroviny, jako jsou krůtí prsa, se dá vykouzlit skvost. Kombinace prasátka s rybou a kapary zní značně výstředně, dle servírky jde ve skutečnosti jen o studený předkrm. Po předehře s prvními chody se ale do konzumace pouštíme s naprostou důvěrou. Na talíři odpočívá několik štědrých plátků vepřového, které bylo podle všeho upečeno vcelku (okraje vyjevují drcený rozmarýn) a tence pokrájeno. Tento základ byl následně potřen slušnou vrstvou tuňákové „pomazánky“ a pokladen kapary a kolečky citronu. Bílé okraje talíře něžně zdobí lístečky rukoly a červené čekanky, stejně jako kousky sušených rajčat a olivy; fobie ze zbývající prázdné bílé plochy porcelánu (v našich očích zanedbatelné) navíc vedla k tomu, že ji v kuchyni opět vyplnili stružkami onoho luxusního olivového oleje. Vyznění nás znovu ohromilo – vepř se vytratil do věčných lovišť, zanechávaje na talíři pouze velejemnou libovou základnu lehce vonící rozmarýnem, a galantně ustoupil tuňákovi a slaným macatým poupátkům kaprlat. Kdo by snad postrádal přílohu, nechť se zakousne do křupavého bílého chleba z doneseného košíčku.
Koláč s hruškou, čokoládou a mascarpone, posypaný hoblinami tmavé čokolády, moučkovým cukrem a piniovými semínky, vypadá přesně jako od babičky, tedy té italské. Uvnitř piškotového těsta nacházíme dílky hrušek i kousky čokolády, prosazuje se i trocha skořice. Kreaci místo inzerovaného mascarpone doplňuje žlutá zmrzlina – její barva je kapku syntetická, nechutná však špatně. Sám koláč je také chvályhodný, jen ty hrušky na nás působí jaksi nevýrazně (jak už to u hrušek bývá), napadá nás, že jablka by možná vyzněla zajímavěji, to je však věc osobního gusta.
Rovněž tiramisu je už od pohledu domácí, totiž lehounce nevzhledné (ale jen tolik, aby bylo patrné, že je nevytáhli z mrazáku jako polotovar k rozmrazení), posypané hoblinkami čokolády a dozdobené dvěma měsíčky pomeranče. „Ošklivé káčátko“ však skrývá až šumivě napěněný krém a piškoty máčené v kávě a likéru (opravdu bohatě!). V kombinaci se zdejší italskou kávou si nenechte ujít.
Vše spěje k placení, leč tentokrát očekáváme verdikt s úsměvem na rtech. Cena 579 korun (z toho 179 Kč za tříchodové menu) se totiž vzhledem k předvedeným kouzlům i k sympaticky nenabubřelé obsluze i vizáži podniku jeví více než adekvátní.

P.S. O pár dní později neodoláme a vracíme se na místo činu za účelem rodinného oběda: postupně tu tentokrát konzumujeme rajčatovou polévku, minestrone, crostini s pomazánkou z kuřecích jater, pečeného lososa s fenyklem, těstoviny s tuňákem, hovězí na červeném víně, a pak, třebaže už skoro praskáme, i ono slavné tiramisu. Jídlo opět skvostné. Ovšem čekání je tentokrát strašně dlouhé, kdyby nám k němu aspoň dali třeba chléb s olivovým olejem… Navíc poblíž oken se zmiňovaným primovním výhledem docela protivně táhne – navzdory tomu, že přímo pod parapetem je umístěno topení s průduchy… Nu a ještě snad to, že v neděli mají U Kláry zavřeno – což je vzhledem ke komornosti podniku pochopitelné, pro nadšené jedlíky však učiněná tryzna…

Osteria Da Clara
Cucina Toscana
Adresa: Mexická 7/roh Ruské, Praha 10 - Vršovice
www.daclara.com daclara@seznam.cz
Tel.: 271 726 548
Otevírací doba: Po –Pá 11.30–15 18–23, So12–15.30 18–23
Platební karty: všechny běžné
Hodnocení restaurace:
jídlo 49 bodů z 50
servis 17 bodů z 20
nápoje 10 bodů z 10
prostředí 7 bodů z 10
Kvalita/cena 10 bodů z 10
Celkem 93 bodů z 100

VALUE FOR MONEY 10/10

+ regionální italská kuchyně v bezchybném provedení za skvělé ceny - poněkud studený odchov a při plném podniku dlouhé čekání

Výběr z jídelního lístku:
Peposo (toskánské toasty polité dušeným hovězím s paprikou) 109,-
Funghi al forno ripieni di ricotta con salsa di rucola (zapečené žampiony plněné ricottou, majoránkou, citronem a petrželkou podávané s pestem z rukoly) 95,-
Caserecce con tonno, peperoni, sedano e capperi (těstoviny s tuňákem, grilovanou paprikou, řapíkatý celer, rajčata, česnek, kapary, parmezán) 179,-
Fettine di maiale con peperoni e capperi (vepřové plátky s grilovanou paprikou, kapary, rajčata, smetana) 269,-
Costelette d´agnello a scottadito (grilované jehněčí kotlety s pestem z rozmarýnu, ančoviček, citronu s česnekem) 249,-
Tiramisu 99,-
Torta del giorno (koláč dle denní nabídky) 89,-
Piatto di formaggio (sýr s ovocem) 115,-

Výběr z vinného lístku:
Frascati D.O.C., Lazio, 0,75l 195,-
Pinot Grigio Friuli I.G.T., Giulia Friuli 445,-
Sauvignon Altis I.G.T., Giulia Friuli 565,-
Morellino di Scansano – Val de Rose, Toscana 395,-
Vino nobile di Montepulciano D.O.C.G., Toscana 595,-
Rosato Bardolino Chiaretto D.O.C., Veneto 235,-

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče