Jiří Stříbrný: Těžký život dobrodruha

15. dubna 2011, 05:05 - Robert Šimek
15. dubna 2011, 05:05

Český politik, publicista a účastník protirakouského odboje stál roku 1918 u vzniku samostatného Československa. Zapletl se ale také do jedné z největších úplatkářských kauz první republiky. Jako ministr železnic nakupoval v letech 1923 až 1925 předražené uhlí pro státní dráhy od společnosti, kterou vedl jeho bratr.

Foto: ČTK

První republika bývá často idealizována, ve skutečnosti ale trpěla řadou neduhů. Politicky byla takřka neustále v krizi, o čemž svědčí 18 různých vlád za necelých 20 let. Není proto divu, že v takto nepřehledných podmínkách se vyskytla i celá řada afér. Jednou z nich byla „lihová kauza“ z roku 1924, do které byli zapleteni vysocí státní úředníci včetně předsedy senátu Karla Práška. Ten zároveň předsedal Družstvu hospodářských lihovarů a působil jako správce lihovarnického dispozičního fondu. Zpronevěřil zhruba 30 milionů korun, z čehož tři miliony prokazatelně použil k uplácení. Na základě tohoto odhalení pak Národní shromáždění přijalo takzvaný Zákon o inkompatibilitě, který zakazoval předsedům Poslanecké sněmovny nebo Senátu být členem představenstva či správní rady v jakékoliv výdělečné společnosti. Zákonu se přezdívalo Lex Prášek.

Další výraznou aférou, která se neblaze zapsala do dějin první republiky, se stala „uhelná kauza“ z let 1923 až 1925. Točila se kolem nevýhodných nákupů uhlí pro státní dráhy. Jednou z hlavních postav v ní byl tehdy uznávaný ministr Jiří Stříbrný.

Muž 28. října

Stříbrného život byl celkově plný vzestupů a pádů. Narodil se roku 1880 v Rokycanech, ale již v mládí se jeho rodina přestěhovala do Prahy. Vystudoval vyšší průmyslovou školu, do níž přestoupil z neúspěšných studií na gymnáziu. Už během středoškolských let se stal politicky aktivním a roku 1897 se zúčastnil zakládajícího sjezdu České strany národně sociální. Následně působil v její mládežnické organizaci a jako redaktor stranických periodik. Od roku 1911 byl redaktorem Českého Slova a v letech 1911 až 1918 také poslancem za národní socialisty v Říšské radě. Právě díky jeho aktivitě se podařilo straně zachovat si voličstvo i po takzvané Švihově aféře, při níž byl významný národně socialistický politik Karel Šviha obviněn ze spolupráce s tajnou policií.

V letech 1914 až 1917 musel Stříbrný i přes protihabsburské postoje sloužit v rakousko-uherské armádě. Ihned po propuštění se zapojil do odbojového hnutí Maffie. Na zasedání ke konci války obnovené Říšské rady pronesl velmi ostrý a pro něj riskantní projev proti poměrům v rakouských internačních táborech. V červenci 1918 se pak stal členem Národního výboru a o tři měsíce později, v září 1918, členem Socialistické rady. Do historie se přitom nesmazatelně zapsal 28. října 1918, kdy byl spolu s Františkem Soukupem, Antonínem Švehlou, Vavrem Šrobárem a Aloisem Rašínem u vyhlášení samostatného Československa a stal se tak jedním z „mužů 28. října“.

Univerzální ministr

Po vzniku republiky působil Stříbrný nejen jako poslanec, ale zastával i různé ministerské funkce. V letech 1918 až 1919 byl ministrem pošt, v letech 1919 až 1920 a 1922 až 1925 ministrem železnic a v letech 1925 až 1926 ministrem národní obrany. Od roku 1920 byl navíc místopředsedou Československé strany socialistické (přejmenované České strany národně sociální) a působil také jako zástupce této strany v takzvané Pětce – orgánu složeném ze zástupců nejsilnějších stran.

Jeho vztahy s prezidentem Masarykem nebyly ovšem ideální. Důvodem byly právě události kolem zmíněného 28. října 1918 a různý pohled na význam domácího a zahraničního odboje. Stříbrný neopomněl nikdy zdůraznit, že právě on stál u vzniku republiky a díky jeho energickému jednání a zákrokům byla Praha ušetřena připraveného bombardování.

Postupně sílila i jeho kritika Benešovy zahraniční politiky. Stále víc naopak sympatizoval s Karlem Kramářem a také s Radolou Gajdou, pozdějším hlavním představitelem českého fašismu. Roku 1926 ovšem dostala jeho politická kariéra těžkou ránu – musel opustit místo ministra obrany. Oficiálním důvodem byla takzvaná Marmaggiho aféra, při níž vatikánský nuncius Francesco Marmaggi opustil republiku na protest proti pompézním oslavám svátku Mistra Jana Husa. Stříbrný rezignoval na funkci ministra obrany, protože převzal odpovědnost za vzniklé „obtíže“. Skutečný důvod jeho odchodu byl ale jiný a souvisel s velkou korupční kauzou na ministerstvu železnic.

Lstí proti stávce

V srpnu 1923 při všeobecné hornické stávce přišel jeden člen Ústředního stávkového výboru s návrhem, aby se dolům v Mutějovicích na Rakovnicku povolilo těžit. Jako důvod uváděl, že se doly v několika dnech zřítí, nebude-li se pracovat. Stávkový výbor nakonec souhlasil s podmínkou, že se uhlí nepoužije doma, aby nepoškodilo stávku. Dohoda mezi stávkovým výborem a vlastníky dolu byla sjednána 28. srpna 1923.

Mutějovický důl Union pak během šestiměsíční stávky skutečně vytěžil 257 vagonů uhlí, které se vozilo do Göpfritzu v Dolních Rakousích. Zde se však jen změnila nálepka a vagony putovaly zpět do Československa jako anglické uhlí, navíc se speciální přirážkou.

Cennou surovinu vykupovalo právě ministerstvo železnic, vedené tehdy Jiřím Stříbrným. V důsledku hornické stávky totiž už nebylo na jednotlivých nádražích uhlí a hrozilo zastavení provozu státních drah. Protestující horníky by pak navíc podpořili i nespokojení železničáři. Díky machinacím s mutějovickým uhlím se však nakonec podařilo situaci vyřešit a stávka skončila neúspěchem. Sám Stříbrný ve své brožuře a v pozdější obhajobě doslova uvedl: „Zvítězil ministr nad socialistou v zájmu státu.

Jiří Stříbrný (1880-1955)

Narodil se 14. ledna 1880 v Rokycanech. Během první světové války se zapojil do Maffie (protihabsburského odboje) a 28. října 1918 byl jedním z těch, kteří podepsali vyhlášení republiky. Po vzniku Československa byl předním členem národně socialistické strany a postupně zastával několik ministerských postů. Roku 1926 musel ale kvůli korupčním kauzám odstoupit a následně byl vyloučen i ze strany.

Často je označován za jednoho z prvních českých fašistů, jeho příklon k radikálnímu směru byl ale do značné míry účelový. Za druhé světové války se politicky neangažoval, přesto byl po osvobození odsouzen k doživotnímu žaláři. Zemřel 21. ledna 1955 ve valdické věznici.

Bratrské dělení

První obvinění Stříbrného poslancem Stránským znělo, že ministr s uhlím podvodně manipuloval, což mu umožnilo získat miliony jako odměnu za zradu spáchanou na hornících. Stříbrný se samozřejmě všem nařčením bránil a tvrdil, že se neobohatil ani o haléř. Případ ale nebyl tak jednoduchý, jak se zdálo. Maření stávky bylo skutečně možné chápat jako záslužný čin a k odchodu z vlády by pravděpodobně nestačilo. Spolumajitelem mutějovických dolů, vlastněných Františkem Stejskalem, se ovšem roku 1923 stal také ministrův bratr František Stříbrný. Hornickou činností se nikdy předtím nezabýval, jeho náhlý vstup do firmy byl proto velmi podezřelý.

S mutějovickými doly navíc ministerstvo železnic spolupracovalo i po skončení zmíněné stávky, a to až do roku 1925, kdy Jiří Stříbrný přešel na ministerstvo obrany. Znalec vyšetřovacího výboru Hugo Vohryzek přitom zjistil, že František Stříbrný s Františkem Stejskalem získali v těchto letech na provizích od státu nejméně

22 milionů korun. Jiří Stříbrný popřel, že by o těchto machinacích věděl nebo se jich účastnil. Svědek Josef Janeček ale tvrdil, že mu František Stříbrný o podílu pro bratra přímo říkal. Navíc bylo zjištěno, že ministr dostal vkladní knížku „Rokycany, k vlastní dispozici“, ze které vybral přes dva miliony korun.

Klofáčova lež

K trestnímu stíhání sice nakonec nedošlo, protože jednotlivé skutečnosti vyplývaly na povrch postupně a klíčoví svědci mezitím zemřeli. Pověst Jiřího Stříbrného ale výrazně utrpěla a jeho setrvání ve vládě už nebylo možné. Masaryk sice roku 1926 prohlásil, že se těší na jeho působení v další vládě, události ovšem nabraly jiný směr a Stříbrný už se do žádné vysoké státní funkce nevrátil. Navíc začal ztrácet vliv i ve vlastní straně, čehož obratně využil předseda národních socialistů Václav Klofáč. Tomu nakonec k odstranění rivala pomohla vědomá lež. Manželství jednoho jeho známého se tehdy rozpadalo a dotyčný zjistil, že je mu manželka nevěrná právě se Stříbrným. Žena měla syfilis, což vedlo ke konstrukci, že nemoc sužuje také politika. Klofáč se chopil příležitosti a nechal si od jednoho brněnského lékaře, který však Stříbrného v životě neviděl, napsat dobrozdání, že bývalý ministr touto chorobou skutečně trpí, a není proto schopen dobře spravovat politické záležitosti.

Veřejnost nakonec Klofáčovi uvěřila a členové strany hned na následujícím sjezdu v září 1926 Stříbrného vyloučili. Nic na tom nezměnil ani fakt, že dotyčná žena, jak se později ukázalo, měla ve skutečnosti milence dva a Stříbrný byl zcela zdravý. Lež zafungovala a bývalému ministrovi už pověst syfilitika zůstala.

Účelový extremista

O rok později vytvořil Stříbrný spolu s Jindřichem Trnobranským, Ferdinandem Kahánkem a dalšími spolupracovníky Stranu slovanských národních socialistů, která se brzy přejmenovala na Stranu radikálních socialistů a vzápětí na Ligu proti vázaným kandidátním listinám. Zároveň Stříbrného bratr František založil v Jungmannově ulici tiskárnu Tempo, vydávající především pe-

riodika bulvárního zaměření.

Roku 1929 získala Stříbrného Liga v parlamentních volbách jen 70 tisíc hlasů. Přijala proto název Národní liga a usilovala o těsnější spolupráci s Kramářovou národní demokracií i s Gajdovým hnutím. Shodné cíle Národní ligy a Národní obce fašistické potvrdil sjezd roku 1932, který přijal i program korporativního zřízení. Potenciální příznivce přitom hledala strana především mezi radikální mládeží.

Národní liga se pak spolu s Národní demokracií a Národní frontou stala součástí Národního sjednocení, v jehož čele stál Kramář a Stříbrný zastával funkci místopředsedy. Vedl ovšem neustále spory s F. X. Hodáčem, které po Kramářově smrti vedly znovu k osamostatnění Ligy. Před obecními volbami 1938 se strana prezentovala heslem: „Kdo jsi proti křivým nosům, vol kandidátku číslo osm.“ Antisemitismus byl ovšem pro Stříbrného pouze účelovou záležitostí. Bylo o něm známo, že se s Židy stýká, a dokonce s nimi rád hraje i karty.

Cesta bez návratu

Po Mnichovském diktátu vstoupil se svou partají do Strany národní jednoty, jejíž ustavující provolání bylo uveřejněno 18. listopadu 1938. V programové části se rozcházelo s politikou prezidenta Edvarda Beneše, usilovalo o omezení občanských svobod a hledalo kompromis s nacistickým Německem. Vývojově šlo o směr silně pravicový. Jiří Stříbrný se ovšem po celou dobu nacistické okupace politicky neangažoval a žil v ústraní své vily v Káraném u Prahy. Přestože svůj negativní postoj k Edvardu Benešovi nezměnil, vytrvale odmítal všechny nabídky, aby proti němu veřejně vystoupil.

Vedoucí silou ve Straně národní jednoty byl Rudolf Beran. Stříbrný ovšem stále patřil k předním funkcionářům, po osvobození proto ani on neušel trestu. Trochu překvapivě byl na základě retribučního dekretu postaven před Národní soud a odsouzen k doživotnímu žaláři ve Valdicích. Výše trestu byla naprosto neúměrná a bylo z ní cítit předválečné osobní antipatie Edvarda Beneše, národních socialistů i sociálních demokratů, k nimž se připojili komunisté.

Stříbrný, ačkoliv měl přislíbenou amnestii od Antonína Zápotockého, už vězení nikdy neopustil a roku 1955 ve Valdicích zemřel. Jeho rehabilitaci přinesly už v 70. letech paměti Václava Černého, který Stříbrnému přiznal nejen poctivý český nacionalismus a neústupné antiněmectví, ale také bezchybné chování během okupace. Není proto divu, že se dnes k památce na tohoto neobyčejného politika opět hlásí rodné Rokycany i Káraný u Prahy.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče