Ježíšku, přines mi všechno!

23. prosince 2002, 00:00 - Gabriela Bobková, KRESBA: ADRIENA BINKOVÁ
23. prosince 2002, 00:00

Dárek by měl být odměnou i prostředkem výchovy Na vánoční svátky se těší snad všichni. Dospělí mají různé důvody - tře ba odpočinout si od každodenního shonu. Mnoho dětí má ale kouzlo Vánoc spojeno pouze s hromadou dárků pod stromečkem. Všichni jsme byli jednou malí a měli svá velká i malá přání.

Dárek by měl být odměnou i prostředkem výchovy

Na vánoční svátky se těší snad všichni. Dospělí mají různé důvody - tře ba odpočinout si od každodenního shonu. Mnoho dětí má ale kouzlo Vánoc spojeno pouze s hromadou dárků pod stromečkem.

Všichni jsme byli jednou malí a měli svá velká i malá přání. Některá z nich se nám vyplnila (panenka či autíčko), o další jsme museli „Ježíška“ prosit několikrát. A snad každý z nás si vybaví vytouženou věc, které se nikdy nedočkal. Možná proto si na ni tak dobře vzpomínáme. Ve chvíli, kdy se z nás stali rodiče, jsme se dostali „na druhou stranu“ - dárky hlavně dáváme a snažíme se jimi udělat radost svým dětem. Poznat, po které hračce naše ratolest opravdu touží, je známkou dobrého vzájemného kontaktu a schopnosti rodiče vcítit se do pocitů dítěte. Kdo to neumí nebo nemá čas se dítětem zabývat, nakoupí prostě vše, na co se potomek v hračkářství usmál. A to není dobře.

Jaké dárky kupovat?

Rozhodně není dobré kupovat dětem hračky, které neodpovídají jejich vývojovým možnostem. Ať už je předbíhají (dítě si ještě neumí s hračkou hrát, protože neví „jak na to“) nebo naopak přicházejí příliš pozdě (už děti nezajímají, jsou moc jednoduché, nenápadité…). Každý dárek by měl především napomáhat k podněcování duševního rozvoje. Rodiče by se měli zajímat i o to, v jakém věku je jaká hračka vhodná, zda odpovídá psychickým potřebám dítěte a pomáhá rozvíjet žádoucí charakteristiky. Při výběru dárku je dobré respektovat odlišnost chlapců a dívek - rozdíly v charakteru, dynamice a fyzické náročnosti her, ale i orientaci herních příběhů. »Jsou období, kdy dětem stačí klacíček, který je jednou letadlem a jindy třeba psem. S věkem ale požadují stále větší shodu hraček s reálnými věcmi. Smyslem sebenáročnější konstruktivní hry však není „něco postavit“, ale především „stavět“ - tedy „hrát si“. Hra je činnost kvalitativní, kéž bychom se stejným zaujetím dokázali pracovat. Ať tedy hra vyhlíží navenek jakkoliv, vždy zrcadlí především mezilidské vztahy. Pomocí fantazie uspokojuje dětem (i dospělým) všechny „funkce imaginace«, říká psycholog Otto Čačka. Smysl hry tedy nemáme hledat na jejím konci, ale v průběhu. Dětem bychom ale měli nějaká splněná přání dopřát. Jak poznat, že to se štědrostí nepřeháníme?

Vše, co potomek chce…

Někteří rodiče nakupují dětem nejen vše, co chtějí, ale ve snaze překvapit je i to, co nechtějí. Stává se tak, že kromě „vysněných“ hraček leží pod stromečkem i ty, které se líbí hlavně rodičům. Sklon k tomu mají zvláště otcové. Se zakoupenými překvapeními si pak hrají hlavně oni. Často se ale za nákupem neadekvátního množství darů skrývá i podvědomá snaha uplatit vlastní svědomí a zbavit se pocitu, že jsme se měli dětem mnohem více věnovat v průběhu celého roku. Tím se ale roztáčí začarovaný kruh.

…a ještě víc

Stejná situace nastává u některých rozvedených párů. Maminka i tatínek soupeří o lásku dítěte nákladností dárků. Nebo se snaží prostě jen „trumfnout“ toho druhého a ukázat, že jsou majetnější, lepší, schopnější Děti ale velmi rychle pochopí, co mohou od koho očekávat a začnou toho zneužívat. Takový sklon k „politikaření“ se však snadno fixuje a těžko se ho pak člověk zbavuje. A pozor! Už i předškolní děti dokáží velmi své pohnutky předstírat. Pokud si dítě ze záplavy hraček vybere, se kterými si bude hrát, je to ještě dobré. V tom případě je zvídavé a činorodé a najde si další příležitosti o něco usilovat a na něco se těšit. Horší je, když se spojí lenost s nedostatkem schopností, to se pak zrodí povrchní snaha „se něčím spíše zdát, než být“, tedy honba za „symboly prestiže“ bez zásluh, říkáme tomu také „seberealizace bez seberozvíjení“. „Výsledkem je permanentní úzkost, že se to prozradí,“ varuje psycholog.

Nakupování - problém bohatých?

Nezřízené nakupování, které vídáme ve filmech, se zdaleka netýká jen nejbohatších vrstev. Většina rodičů na svých dětech opravdu nešetří. Pověstné nůžky se rozevírají už od nejmladšího věku. „Dopad toho ale není ani tak záležitostí rodiny, jako vztahů mezi dětmi. Rodiče - jsou-li to ovšem skutečně zralé a kultivované osobnosti - jsou schopni předat dětem takové životní zážitky, postoje, zájmy i hodnoty, které jim umožní se kdykoliv lehce povznést nad jakékoliv povrchní nerovnosti,“ doplňuje Čačka. Co ale dělat, pokud už jsme potomky „naučili“, že dostanou vše, na co si vzpomenou? Změnit systém. Děti by neměly chtít nezasloužené. Dárek by měl být odměnou i prostředkem výchovy. Děti by si ho měly svým způsobem zasloužit. Už Komenský radil dávat i předškolním dětem drobné povinnosti, na které stačí. Nejlepší je najít opakující se činnost, kterou dítě dostane „na starosti“ - ať už to je vytahování rolet, nalévání čaje u snídaně, vynášení koše a podobně. Jasně formulované požadavky a důsledná kontrola jejich plnění přináší mnoho dobrého do života - zvyšuje samostatnost, odpovědnost, plánovitost. A naopak: pokud potomky naučíme dostávat věci bez zásluh, neváží si jich. Horší ale je, že je tím připravíme i o pocit ocenění a radosti. Vždyť ani v dospělosti v práci nebývá nic zadarmo - už děti by si to měly začít uvědomovat.

Lásku dítěte nelze koupit

O tom, jak budeme mít vychované a šťastné děti, rozhoduje základní citový postoj rodičů k dítěti. „Vnitřní bohatost a jemnost citových reakcí je určována především kvalitou rodinných vztahů, projevy vzájemné akceptace, soudržnosti a lásky. T o není jen otázka času, který je dítěti věnován. Svou láskou dítě oplácí rodičům zažívané štěstí a bezpečí v rodině“, tvrdí Čačka. Soužitím s členy své rodiny získává dítě i základní povahové vlastnosti - a to jak ty pozitivní, tak ty méně žádoucí. V rodině se rozhodne, jestli bude dítě na tvrdosti života odpovídat vytrvalostí nebo slabostí, jestli se stane odpovědným nebo lehkomyslným. A to je podstatně víc než jakákoliv hračka.

Jak si hrát s dětmi

Hra dítě zbavuje „role dítěte“ a poskytuje mu nové možnosti. Dospělí se však často bojí vypadnout ze své role a neustále se přetvařují - ve hře je ale nezbytné přijmout roli absolutně a stát se třeba mladší sestrou či zajícem proti vlkovi atp. Stačí mít nadšení, fantazii a hlavně víru, že to má smysl - tady a teď. Zvláště doporučuji zahrát si „na proměňování“ a vyměnit si role - přišel čaroděj a řekl: „nelíbí se mi, jak si neustále nerozumíte a abyste se lépe poznali, proměním vás navzájem na 15 minut“ - a je to: já jsem ty a ty jsi já, myslím, vzpomínám, cítím i jednám jako ty. Dělat se při tom dá cokoliv. Nejenže zažijete, jak vás dítě vidí, ale také jemu bude jasnější, jak se cítíte vy.

(Více viz v knize Otto Čačky Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace)

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče