Jen na pivo

04. ledna 2011, 14:29 - Milan Ballík
04. ledna 2011, 14:29

Kdyby kuchyně pracovala se stejným nasazením jako sládek, to by byla jiná

Jako byste po vstupu do průjezdu historické pivnice U Fleků vstoupili do hluboké minulosti. Rozlehlé sály s vysokým tmavým ostěním, úzké dlouhé stoly s notně omšelými deskami, lavice při zdi, vitráže v oknech a rozměrné kruhové lustry pod trámovým kazetovým stropem, to je první, co spatří natěšený host. Tím však veškerá podobnost s počátkem šestnáctého věku končí. Vše, co se dnes odehrává v historických kulisách, je nadmíru současné.

Na centrkurtu s bechermanem

Hned v chodbě se vás ujímá pozorný „regulovčík“ dokonale znalý momentální situace v lokálech, jenž vás vmžiku napasuje k poslednímu volnému místu. Stoly jsou úzké, sotva se proti sobě stěsnají dva talíře. Ani prostor pro hosta neoplývá luxusem. Chvíli trvá, než se sousedem srovnáte lokty, abyste si při přípitku nevyrazili zuby. To však není až tolik podstatné, jak shledáte po několika minutách.
Důležitá nejsou ani kovaná stropní svítidla, jimž jakýsi kreativec pro zvýšení efektu nadělil kol žárovek půllitry. Hlavní pro vás coby hosta je v prvním plánu to, co předvádějí obsluhující. Parta číšníků v pomuchlaných tričkách připomíná tlupu sběračů míčků na centrkurtu. S nezúčastněným, zpola otráveným výrazem bloudí sálem, a jakmile zaregistrují nově příchozího, vrhají se na něj.
Je jistě v pořádku, že před vámi hnedle stojí sklenice s tmavým ležákem zvoucí k napití. Úplně v pořádku však není nátlaková nabídka becherovky, kterou do vás neodbytně cpe „becherman“ kroužící sálem. Jako sup přehlíží hosty, a před kým nestojí panák žlutozlatého likéru, toho okamžitě atakuje. Nezadaří-li se mu skleničku udat, znechuceně odchází za nevěřícného kroucení hlavou. Kam se poděla profesní důstojnost?!

Vynášená kuchyně

Můžete ovšem mít štěstí jako já. To tehdy, když mezi roboty připomínajícími číšníky na vás vyjde ten, který svou práci odvádí, jak se patří. Byv opatřen lístkem, probírám se nabídkou. Upřímně řečeno v ní ale nenacházím nic, co by mne napoprvé oslovilo. Po delším přemítání mám jasněji. A za chviličku – kratší, než bylo mé váhání nad lístkem – se už pouštím do vařící bramboračky.
Po nedávné zkušenosti s odstrašujícím provedením této báječné perly naší kuchyně jsem zadoufal, že zde ji umějí uchystat onačejším způsobem. Marně. Po hladině vodově řídké, téměř průhledné tekutiny plavou skrumáže jakéhosi „kalu“, jenž připomíná krupičku. V nich se blýskají svítivé kostičky karotky. Brambory se skrývají při dně, hláď oživují drobné zelené kousíčky možná petrželky, možná pažitky. Z minivzorků jsem to nedokázal pohledem definovat a v chuti jsem po nich nenašel ani stopy.
Nevýraznou, tristní a plytkou chuť snad ani nezmiňovat. Plátek sušené houby pro vůni a trochu zahustit pro pocit nasycení, to přece nemůže být ani při seškrcených nákladech nijak ruinující. Ač jsem se snažil sebeusilovněji, nedokázal jsem porci spořádat. Tak takhle má chutnat pověstná a v posledním čase tolik vynášená česká kuchyně? Všichni ostatní v sále se však tvářili víceméně spokojeně. To, že by předkládané pokrmy stěží ustály pozici v zájezdním hostinci čtvrté třídy kdesi na konci světa, jim evidentně nevadí.

Udušené ptáče

Mezitím jsem dostal své kuře a pohled na ně nevzbudil bezbřehé nadšení. Právě naopak. Bezmála se slzou v oku pohlížím na půlku snad nejmenšího kuřete na světě. Potrhaná, jako by o dvě čísla menší kůže, vlhká a chorobně bledá navíc jasně žaluje: „Nepekli mě, pane, ale udusili.“ A možná dvakrát, natolik „recyklovaně“ ptáče vyhlíželo.
Kupička brambor slibovala být chutnou, garnitura z čerstvé zeleniny – přežitek neslavné minulosti – byla však neurovnaná a teplem zplihlá. Vzezření nepomohla a rozhodila i vůni masa, byla-li jaká. Jejím „silážovým“ odérem totiž zůstalo vše ostatní dokonale přikryto.
Krmě chutnala přesně tak, jak vyhlížela. Kuře bylo suché, mdlé, maso se trhalo na vlákna prostá jakéhokoliv výrazu. Máslo okolo něj projelo snad v kamionu venku na ulici, na hnědavé louži jsem nenašel jediné tukové očko.
Brambory, žluté jako čerstvě vylíhnutá kuřátka, si výraz „vařené“ nezasloužily. Snad polouvařené, navíc neomaštěné vůbec nechutnaly tak svěže jako na pohled. Rozčarován jsem rozhrabal porci vidličkou a téměř netknutou ji poslal zpět.
U Fleků jídlo není o moc horší než ve spoustě jiných hospod, to ne. Ovšem zde, ve výkladní skříni české pivní kultury, kde denně projdou stovky hostí především z ciziny, je to potupné. Dojem z naší kuchyně si každý odnáší s sebou a ten zdejší není ani málo potěšující. Účastný pohled „mého“ debarasujícího číšníka byl slabou, nicméně útěšlivou náplastí.

Záchranný guláš

Okusil jsem pod vlivem rostoucí obliby pivního sýra i ten zdejší. Servírují jej už utřený, s krychličkou másla navíc. Nebylo to zlé, ovšem mezi těmi, jež jsem měl možnost požít jinde, neměl tento ani na postup do kvalifikace.
Téměř už ze zoufalství se pokouším o napravení dojmu z kuchyně gulášem. A dílem se mu daří mě uchlácholit. Měkké maso doplňuje vábně tmavá omáčka odpovídající chuti, zahaprují jen špekové knedlíky. Pevné až tvrdé, zcela neporézní nedokážou „natáhnout“ něco omáčky a chutnají příliš suše. To, jak se ovšem vzápětí ukazuje, je dobře. Omáčky totiž kuchař na talíř rozlil jen málo. Škoda. Guláš mohl alespoň něco málo vypovědět o kvalitě naší gastronomické tradice. Suchý knedlík, byť cizinci poctivě, i když evidentně bez nadšení žvýkaný, ten to nesvede.
Odevzdaně čekám na moučník, mírně zvědav, zda dokoná dílo zkázy. Kupodivu však i tentokrát mě čeká překvapení: z celého pořadu šlo o nejvydařenější číslo. Odhlédnu-li od mocné vrstvy suchého drobivého těsta, byl tvaroh, jakkoli ho bylo pomálu, chutný s čerstvým tahem svěžesti. I karamel se snažil a poctivým výrazem pomohl těstu získat jakýs takýs život. Nešlo o produkt kdovíjaké kuchařské cukrařiny. V šedi podprůměru ostatního měl však tvarohový řez ke kýžené úrovni nejméně daleko.
Jediné absolutorium si tak v mých očích zaslouží speciální tmavý ležák. Však ho tady také vyčepují při mimořádně silných dnech i přes dva a půl tisíce sklenic. Hutný, ne však těžký, vůbec ne prvoplánově sladký, naopak s podtextem nepřehnané hořkosti. Je příjemně pitelný a svým hladivým projevem pomáhá vlastně všem jídlům dodat alespoň zdání dobrého sousta. Nepotěšen se sám se sebou usnáším na jednom. Ke Flekům ano, ale pouze a jen na pivo. Kdyby tak tamní kuchyně pracovala se stejným nasazením i výsledkem jako flekovský sládek, to by byla jiná. Zatím tomu tak není. Ku škodě pověsti restaurace a smůle hostí. Value for money: 4 hvězdičky z 10 Hodnocení restaurace
Jídlo 19 bodů z 50
Obsluha 13 bodů z 20
Nápoje 16 bodů z 20
Prostředí 7 bodů z 10
Celkem 55 bodů ze 100

+ Náladotvorná, sbližující atmosféra
- Ze socialistické minulosti přežívající systém „to je dobrý, to jim stačí!“

Pivovar a Restaurace U Fleků Křemencova 11, 110 00 Praha 1, Tel.: 224 934 019-20, e-mail: ufleku@ufleku.cz http: www.ufleku.cz Otevírací doba Po–Ne 10.00–23.00
Kuchyně tradiční česká

Všechny údaje uvedené v následující pasáži jsou přesným opisem jídelního a nápojového lístku. Případné chyby dokládají péči, jaká je věnována jejich úpravě

Výběr z jídelního lístku domácí uzená krkovička s křenem a okurkou 129 Kč
šumavská topinka (vejce, žampiony, sýr, česnek, máslo) 129 Kč
staročeská cibulačka 59 Kč řecký salát „Choriatico“ (rajčata, papriky, okurka, olivy, balkánský sýr, oregano, vinný ocet, olivový olej) 149 Kč
vegetariánský talíř (bramborové rösti, bramboráčky, teplá zelenina, bílé zelí) 189 Kč
½ pečená kachna, kysané zelí, houskový knedlík, bramborový knedlík, špekový knedlík 369 Kč
½ pečené kuře na másle, vařený brambor 249 Kč svíčková na smetaně, houskový knedlík 189 Kč
vepřová plec, kysané zelí, houskový, bramborový knedlík 189 Kč pečené koleno s velkou zeleninovou oblohou 229 Kč
Flekovská bašta (1/4 pečená kachna, 100 g vepřová plec, 50 g klobása, bílé a červené zelí, houskový knedlík, bramborový knedlík) 329 Kč palačinka s ovocem (ovoce, čokoláda, šlehačka) 129 Kč

Výběr z nápojového lístku Flekovský ležák 13° (0,4 l) 59 Kč
Bohemia sekt (0,75 l) 299 Kč bílá a červená vína (0,2 l) 59 Kč
víno dle výběru (0,75 l) 221 Kč

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče