Jelen s žehličkou

03. března 2008, 00:00 - Robert Šimek
03. března 2008, 00:00

FRANTIŠEK HIRSCH - Podnikatel František Hirsch (německy jelen) začínal jako prodejce kovových cvočků. Brzy se ale zaměřil na žehličky a po roce 1876 se stal jejich monopolním výrobcem pro celé Rakousko-Uhersko. V Rokycanech vybudoval moderní podnik, který zaměstnával 180 lidí.

Bývalé královské město Rokycany, o kterém jsou zmínky již ve 12. století, leží přibližně 17 kilometrů východně od Plzně. Roku 1850 se stalo sídlem okresu a za dalších dvanáct let bylo napojeno na železnici, což umožnilo rychlý rozvoj průmyslu.

Vedle Bedřichovy hutě, cukrovaru a pily zde vzniklo i několik velkých podniků. Jedním z nich byly železárny Františka Hirsche, které se specializovaly na výrobu žehliček. Jejich výrobky získaly ocenění na řadě průmyslových výstav a vyvážely se do mnoha zemí Evropy.

FRANTIŠEK HIRSCH

(1842-1925)

Český podnikatel František Hirsch se narodil 14. července 1842 v Číměři u Jindřichova Hradce. Roku 1856 nastoupil jako praktikant do strýcova podniku v Cerhovicích a zkušenosti sbíral hlavně v cizině. Roku 1876 převzal vedení firmy a začal se specializovat na výrobu žehliček. Stal se monopolním výrobcem v Rakousku-Uhersku a podnik postupně rozšiřoval. Roku 1887 se přesunul do Rokycan, kde založil novou železárnu. Vedl ji až do roku 1905, kdy předal řízení synovi.

Hynkovy cvočky

Počátky firmy spadají do roku 1842, kdy Hynek Hirsch založil v Cerhovicích (20 kilometrů jihozápadně od Berouna) koloniální obchod a železářství. Vyráběl také vlastní kované hřebíky a cvočky, o které byl velký zájem.

Roku 1856 k němu nastoupil do učení synovec František. Zpočátku dělal kancelářskou práci, roku 1864 ho ale strýc poslal na zkušenou do ciziny, aby poznal nové výrobní postupy. Navštívil Uhry, Halič, Vídeň i Německo a vrátil se teprve roku 1875, kdy strýc těžce onemocněl.

V následujícím roce celý podnik převzal a nějaký čas pokračoval v předchozí výrobě. Když ale trh začaly ovládat levnější strojově vyráběné hřebíky, musel změnit sortiment. Rozhodl se pro žehličky, které se tehdy do Čech pouze dovážely a byly velmi drahé. Zdokonalením výroby dokázal snížit jejich cenu a zájem o nové zboží rychle rostl. Netrvalo dlouho a firma Hirsch se stala monopolním výrobcem žehliček v Rakousku-Uhersku.

Cesta do Rokycan

Pro uspokojení stoupající poptávky bylo brzy nutné výrobu rozšířit a modernizovat. Stávající prostory v Cerhovicích však nebylo možné zvětšit, František Hirsch proto roku 1887 zakoupil pozemky v nedalekých Rokycanech. Do dvou let na nich vybudoval slévárnu litiny, zámečnickou dílnu s brusírnou, niklovnou a montovnou, z nichž postupně vznikla moderní železářská továrna. Roku 1892 vyrostla v jejím sousedství i novorenesanční rodinná vila, která sloužila jako ředitelství.

Koncem 19. století pracovalo v továrně 180 dělníků. Z toho ve slévárně 45 slévačů, 30 pomocníků a osm učňů, v modelárně jeden modelář a jeden učeň. Továrnu řídili František Hirsch se synem a dvěma úředníky. Ve výrobním programu byly kromě žehliček také rošty, plotny, dvířka ke kamnům, závaží, stojánky k vánočním stromkům, zámky či ozdobná kování. Vývoz směřoval do celého Rakouska-Uherska, ale také do Rumunska, Bulharska a Ruska.

FRANTIŠEK HIRSCH ML.

(1877-1959)

Jediný syn Františka Hirsche se narodil 1. srpna 1877 v Cerhovicích. Po studiích praktikoval v řadě podniků a roku 1905 převzal vedení rodinné továrny v Rokycanech. Roku 1909 zahájil výrobu strojů pro metalurgický průmysl, které se postupně staly nejvýznamnější součástí produkce. Druhou světovou válku překonala firma bez výraznějších obtíží, roku 1948 ale přišlo znárodnění a František Hirsch ml. musel z vedení podniku odejít. Zemřel 12. srpna 1959.

Nástup strojů

Roku 1905 převzal vedení podniku syn František Hirsch mladší. Podnik dále rozšiřoval a roku 1909 v něm zavedl i výrobu strojů. Byly to především pérové buchary a stroje na výrobu pilníků, k nimž brzy přibyly také stroje slévárenské. Roku 1914 měl podnik již dvě kuplovny a vznikla i nová formovna. Ve slévárně pracovalo 66 dělníků a devět učňů, v modelárně bylo pět modelářů a dva učni.

Během první světové války přešel podnik dočasně na válečnou výrobu a kompletovaly se v něm dělostřelecké náboje a granáty. Ve dvacátých letech se pak vrátil k původní produkci, která byla nově rozšířena o náhrobní kříže, tyče k zábradlím, kanalizační mříže, balkonové nosiče, věšáky, stojany na deštníky a hole, činky, kalamáře, těžítka, popelníky či svícny. Z průmyslových strojů se dále vyráběly pérové buchary, míchačky, stojanové vrtačky a pokračovala i výroba pilnikářských strojů a slévárenských zařízení.

Výnosná drť

Průmyslová krize ve 30. letech 20. století i druhá světová válka snížily v továrně počet pracovníků. V době okupace však železárny nemusely vyrábět pro válečné účely. Naopak se dále rozšířila produkce slévárenských zařízení a dodávaly se také mísiče směsí, sušárny na písek, formovací stroje, zařízení čistíren a speciální zachycovače prachu.

Pro práci tryskacích zařízení byla zavedena výroba litinové drtě, která se ukázala jako velmi dobrý a výnosný produkt. Výroba žehliček vlivem konkurence a zaváděním žehliček elektrických značně poklesla. Místo nich se začaly vyrábět svěráky, které se staly vedle slévárenských zařízení hlavním výrobním programem.

Do výroby a vedení továrny se zapojili i oba synové majitele. Starší František, který vystudoval vysokou školu slévárenskou v Paříži, se staral o obchod, mladší Vladimír řídil technický provoz.

Buzuluk a Škoda

Po skončení války pokračovala výroba beze změn. Roku 1948 byly ale železárny znárodněny a svěřeny Československým závodům kovodělným a strojírenským v Praze. Roku 1949 se pak staly součástí podniku Buzuluk Komárov.

Požadovanému rozšíření strojírenské výroby bránil nedostatek výrobních ploch, roku 1950 byla proto zlikvidována slévárna, čímž skončila železářská výroba. Na jejím místě byla postavena nová montážní hala, dokončená roku 1952. O pět let později převzal továrnu podnik Škoda Plzeň a výroba slévárenských strojů zde pokračovala až do roku 1966. Strojírna se pak stala součástí závodu Škoda Elektrické lokomotivy a přešla na výrobu komponentů k vlakům.

Další změna přišla roku 1992, kdy se továrna dostala v rámci restituce zpět do majetku rodiny Hirschů (převzal ji tehdy čtyřiasedmdesátiletý Vladimír Hirsch). Výrobní dílny zůstaly zachovány a v současnosti jsou pronajímány různým firmám.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče