Jedovatý půlměsíc

22. února 2011, 16:44 - Milan Vodička
22. února 2011, 16:44

Strategická situace země se změnila. Egyptská kotva se nebezpečně uvolnila.

Nejvýmluvnější bylo to ticho. Jindy mají izraelští politici názory na cokoli pohotově v rukávu, k dění v Egyptě neřekli vůbec nic. Pro jistotu. Aby nejitřili další emoce s nezvyšovali napětí v Arábii. „Arabské jaro“, při němž se režimy otřásají v základech, nicméně rozechvělo i Izrael. Zpochybnilo jeho bezpečnostní situaci a vyslalo židovský stát do neprozkoumaných vod bouřlivé budoucnosti.
Jen drobný příklad: Írán požádal Egypt o svolení, aby jeho vojenská plavidla mohla proplout Suezem, a taky ho dostal. Za éry prezidenta Mubaraka věděli v Teheránu dopředu, že by ho nedostali, tak se ani neobtěžovali psaním žádostí. Teď poprvé od pádu novodobého egyptského faraona propluly íránské fregaty do Středozemního moře.
Tím se Íránu otevírá snadná možnost, jak zásobovat zbraněmi hnutí Hizballáh v Libanonu a Hamas v Gaze.
Zatímco svržení Mubaraka vyvolalo až naivní radost po celém světě, Izrael pocítil především tichou úzkost. Jeho celková strategická situace se změnila. Musí překreslit své obranné plány a také je třeba počítat s miliardovými výdaji na posílení jižní hranice.

Odkrytá záda

Egypt je totiž pro Izrael nejdůležitější stát arabského světa. Mírovou smlouvu z roku 1979 nelze vyvážit ani zlatem. Dodala klid a stabilitu jeho jižní hranici a pomáhala udržovat status quo v nekonečném palestinském konfliktu. Přežije?
Na první pohled se Izraelci teď nemají čeho bát: snad jedině kdyby k moci přišli radikálové – ti by mohli být dostateční blázni na to, aby tuhle smlouvu, která jim zajišťuje 1,5 miliardy dolarů americké vojenské pomoci ročně, jen tak roztrhali. I členové Muslimského bratrstva hodně nahlas opakují, že mezinárodní smlouvy se mají dodržovat včetně téhle. Jestli to skutečně tak dopadne, teprve uvidíme. Předvídat nelze nic, bylo by to nezodpovědné věštění ze sedlé kávy. Ale faktem je, že na druhý pohled je to už horší. Vztahy obou zemí byly sice přes třicet let dobré a Izraelci dokonce hovoří o Egyptu jako o svém spojenci. Ale měli by spíše mluvit o Mubarakovi a jeho okruhu. Dál spojenectví nesahá. Při bližším ohledání jsou vztahy obou zemí docela delikátní. Egyptský režim nijak nepodporoval to, aby prorůstaly níž. A tak například profesní svazy lékařů, právníků či stavitelů požadují po svých členech, aby prohlásili, že nijak nepřispějí k normalizaci vztahů s Izraelem. Když nedávno zaútočil žralok na turisty v egyptském letovisku, guvernér provincie, tedy úředník na úrovni našeho hejtmana, obvinil Izrael, že žraloka vycvičil a vyslal. Egyptská armáda je i po třiceti letech míru pořád cvičena především tak, jako by čekala, že budoucím nepřítelem bude Izrael.

Příprava na nejhorší

Kardinální otázka pro Izrael tedy zní: Kam se vydá Egypt? Všichni v téhle souvislosti samozřejmě hovoří o Muslimském bratrstvu. Při předposledních volbách, kdy jeho členové kandidovali samostatně, získalo dvacet procent křesel a uspěl každý druhý kandidát. Ale znovu: Izraelci, teprve uvidí, co bude dál. Protože se naučili být připraveni na nejhorší, počítají i s krajní možností, totiž že je čeká Egypt, jenž si vyšlápne íránskou cestou. Po svržení šáha v Íránu muslimští radikálové také ukradli tamní revoluci. V egyptském případě to zatím vypadá jako spíše nepravděpodobná varianta. Přesto je zřejmé, že ať se ujme moci kdokoli, Mubarakova přátelsky neškodná politika vůči Izraeli pokračovat nebude.
I kdyby to egyptský režim chtěl, bude pod větším domácím tlakem. Dokonce i mladí armádní důstojníci jsou radikálnější než jejich starší kolegové. Budoucí vztahy s Izraelem tudíž nebudou tak přátelské a naopak získají na nevypočitatelnosti.
Izraeli rovněž hrozí, že bude nebezpečně izolován, protože Egypt byl jeho jediným strategickým partnerem v arabském světě. Od roku 1979 měli Izraelci bezpečně krytá záda, kdykoli museli bojovat s nepřáteli. Mohli si být jistí, že Egypťané se nepokusí vojensky zasáhnout.
Teď už se s tou variantou musí počítat. Ne že by hrozila, ale protože nikdo neví, co bude, je třeba připravit se na všechno. Izrael je malý, a tak ví, že první porážka znamená i jeho konec.
Problém je, že i když tahle hrozba zůstane jen teorií při štábních cvičeních generálů, ohrožuje ekonomický vzestup země.

Ekonomický problém

Díky smlouvě s Egyptem mohl Izrael dramaticky snížit vojenské náklady. V 70. letech dělaly skoro čtvrtinu jeho hrubého národního produktu. Teď je to jen sedm až devět procent. „Mírová dividenda“ je jedním z důvodů, proč Izrael přestál světovou finanční krizi ve výborné kondici a loni rostl o téměř osm procent.
Nezní pravděpodobně, že by izraelská vláda nyní rychle přepsala rozpočet, aby posílila armádu. Něco takového by vysílalo vůči Egyptu zbytečně negativní signál. Ale armáda téměř jistě bude více peněz požadovat.
Má důvod. Egypťané mají jedenáctou největší armádu světa, navíc vyzbrojenou moderními americkými zbraněmi. Mírová smlouva umožňovala Izraeli udržovat podél 250 kilometrů dlouhé hranice s Egyptem jen minimum vojenských jednotek. Mohl je tak využít jinde, na své severní a východní hranici, kde má pořád potíže.

Obklíčení ze všech stran

Když byl Husní Mubarak svržen, vyšly následující den dva ze tří největších izraelských deníků se stejným titulkem. Jediot Achronot i Maariv uvedly článek na titulní straně slovy „Nový Blízký východ“.
Pro nás je to jen konstatování. Pro Izraelce je to však ironie, protože tahle tři slova slýchávali v 90. letech jako mantru od politiků dojednávajících mír s Palestinci. Politici jim tehdy tvrdili, že až bude mír, celý region bude prosperovat a vzkvétat, zkrátka bude to nový Blízký východ. Jenže jak čas běžel, získávali Izraelci pocit, že všechno v regionu se obrací proti nim. Opravdu vznikl nový Blízký východ: Gazu ovládá Hamas, v Libanonu posílil Hizballáh, Írán zesílil vliv v Iráku a Turecko se odklání.
A teď je nejistá i jižní hranice s Egyptem. Navíc Hamas, jehož charta volá po zničení Izraele, je výhonek Muslimského bratrstva. A lidé kolem izraelského premiéra Benjamina Netanjahua hovoří o „hamasizaci“ Egypta.
Izrael se začíná cítit obklíčený ze všech stran.

Strategicky pod psa

Pohled na mapu ukazuje asi nejhorší strategický obrázek za posledních pár desítek let. Na severu je Libanon, kde prozápadního premiéra nedávno vystřídal premiér podporovaný Hizballáhem. Ten je zase podporovaný Íránem. Na severovýchodě je Sýrie, která má s Íránem velmi dobré vztahy.
Ale někdy mohou větší vrásky udělat i méně nápadné věci. Izrael má celou východní hranici opřenou o Jordánsko, vedle Egypta druhý arabský stát, s nímž má formální smlouvu. Jenže i tam to vře. Mezi těmi, kteří tlačí na krále, jsou i islamisté a samozřejmě Palestinci, kteří tvoří polovinu obyvatelstva země.
Daleko na východě je Írán, který spěchá ke své atomové bombě. A daleko na severu je Turecko. Izraelci mají ještě v dobré paměti, že nedávno patřilo do nepočetného klubu příznivců Izraele. Teď však vztahy směřují od chladných k ledovým.
A do toho Egypt. Kdyby Muslimské bratrstvo získalo vládní vliv, znamenalo by to nejen posílení islamistů v Gaze a na Západním břehu, ale také v Jordánsku. Kromě toho Egypt zásadním způsobem vyvažoval vliv Íránu. Pokud by přestal být protiváhou, mělo by to své následky.
Sečteno: strategická pozice pod psa. Týdeník The Economist citoval nejmenovaného kolegu premiéra Netanjahua, který řekl: „Jsme obklíčeni jedovatým půlměsícem. Jsme uprostřed regionálního zemětřesení.“ Ale to ještě pořád není všechno. Teď přichází to nejhorší.

Neukotvení Palestinci

Co vidíte v televizi: desetitisíce Arabů protestují v centrech měst a vlády s tím nic nesvedou, i když po nich třeba i střílejí. Co asi napadne Araby v Izraeli a třeba na Západním břehu, když se na to dívají?
Izraelští analytici mají obavy z revolty frustrovaných Palestinců, která by je přiměla, aby začali vážně jednat s Palestinskou autoritou na Západním břehu. Bylo by to za jiné situace než dříve – dosud si Izrael mohl dovolit být tvrdý, protože dole na jihu měl krytá záda. Teď je však celý region v ohni. Samozřejmě, že čím méně je vidět možnost nějakého pokroku, tím větší vliv získávají extremisté, kteří dnes dupou spolu s normálními demonstranty ulicemi arabských měst. Objevily se už hlasy, že právě to donutí Izrael, aby dal Palestincům jejich stát. „Když v okolí všude hoří, měli bychom zkusit nejdříve uhasit vlastní požár, protože to pomůže všemu,“ řekl bývalý izraelský velvyslanec v Egyptě a respektovaný vědec Šimon Šamir.
To se snáz řekne než udělá. Ale hlasy z Izraele svědčí o tom, že Netanjahu se octne pod tlakem, aby to zkusil.

Pro něco dobré

A na závěr aspoň jedna pozitivní věc, z níž Izrael může mít radost. Ať už se stalo na Blízkém východě v dřívějších dobách cokoli, mohl za to Izrael. Izraelsko-palestinský konflikt byl vždycky úžasnou výmluvou, kterou využívali arabští autokraté, aby odvedli pozornost obyvatel svých zemí od nepříjemných pocitů a frustrací z toho, že se jejich život nevyvíjí k lepšímu. Vládci rovněž ohnivě bojovali za spravedlnost pro Palestince, ačkoli spravedlnost doma jim byla ukradená.
Teď Arabové myslí na své vlastní nespravedlivosti. Možná přišli na to, že vinit Izrael za všechny problémy Blízkého východu je hloupost a lépe bude porozhlédnout se doma. Možná končí doba, kdy se cítili jen jako oběti. Pokud ano, udělali překvapivě dlouhý krok.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče