Jedna měna ano, ale ne euro

23. března 2011, 11:27 - Josef Šíma
23. března 2011, 11:27

Zlato

Kriticky nahlížet na společnou evropskou měnu bylo donedávna proti „duchu evropanství“ a „silám pokroku“. Po posledních událostech vedoucích k dluhovým krizím řady států se debata o udržitelnosti eura dostala do popředí zájmu veřejnosti. Je však typicky vedena tak, že dobrou myšlenku společné měny ohrožuje marnotratnost některých vlád v čele s Řeckem a že některé státy na takto kvalitní měnu nejsou připraveny a jejich ekonomiky ke svému udržitelnému chodu vyžadují měny slabší. Problém je však v „měkkém“, nikoli „tvrdém“ euru!
Když se před lety diskutovaly alternativy k politikám nevyzpytatelného měnového nacionalismu, jenž byl definiční vlastností nového světa papírových peněz po rozpadu Bretton-woodského systému v 70. letech 20. století, mnozí před eurem varovali. Například nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker oproti jedné, politicky stvořené evropské papírové měně obhajoval uvolnění zákazů používání různých existujících měn v jednotlivých zemích. Evropskou měnu či měny by mohli vybírat všichni Evropané svými každodenními nákupy, nikoli hrstka politiků, pro které nejsou otázky kvalitní měny tou skutečnou prioritou. V mnoha ohledech by samozřejmě bylo ideální, kdyby člověk mohl platit kdekoli v Evropě jedněmi penězi. Peníze mají být tím, co nám usnadňuje směnu a univerzální peníze jsou ideálem a konečnou stanicí vývoje ekonomik na cestě od nepeněžní, barterové směny. Je tedy žádoucí mít jedny peníze, ovšem klíčové je mít jedny dobré (!) peníze. Naopak noční můrou pro každého z nás je svět, kdy peníze jsou sice jedny, zato však špatné, inflační, politicky zneužívané. Jak si tedy stojíme?
Současné bezprecedentní „záchranné“ operace centrálních bank, v jejichž rámci se pumpují do ekonomik miliardy ve snaze „roztočit kola ekonomik“, jsou zdrojem nesmírných obav o budoucnost. Obdobnými procesy vyvolaná inflace totiž již mnohokrát v historii rozvrátila hospodářství řady zemí. Jak slavně poznamenal Friedrich August von Hayek, historie je dlouhým příběhem inflací, a to obvykle inflací řízených vládami a ve prospěch vlád, které se znovu a znovu pokoušejí ospravedlnit inflaci tvrzením, že umožňuje dlouhá období rychlého ekonomického rozvoje.
Uvidíme za pár let, jestli jsou obavy akademiků, ale třeba i zástupců Bundesbanky v ECB, kteří se vyjadřují kriticky vůči současné podobě evropské měnové politiky, oprávněné. Zrušení kandidatury Axela Webera, kritika proinflační měnové politiky, na pozici šéfa Evropské centrální banky z „osobních důvodů“ jen prohlubuje obavy z budoucího vývoje. Nevěnujme se však spekulacím o budoucnosti, ale podívejme se zpět na první dekádu existence eura. Jak vidíme v grafu, euro během této krátké doby již ztratilo pětinu své kupní síly. Měli by političtí propagátoři eura odvahu prezentovat tuto jeho vlastnost během debat o jeho vzniku či o přijetí dalšími zeměmi? Či jinak, kdyby euro soutěžilo s jinými měnami, byli by lidé ochotni jej dobrovolně užívat jako společnou měnu? Je známo, že dnes téměř 60 procent Němců, kteří jsou z historických důvodů na rizika znehodnocení měny velmi citliví, by chtělo zpět svou marku (která i tak, měřeno historickými standardy, byla inflační měnou a za dobu své existence ztratila tři čtvrtiny své hodnoty!).
Málokdo si uvědomuje, že Evropa – a dokonce většina světa – již společnou měnu měla. Tou měnou bylo zlato (a stříbro), jež se na místo měnového kovu dostalo opačným procesem než euro. Bylo v podstatě obyvateli do této pozice vyzdviženo, nikoli pro ně politicky naplánováno. Bylo tržními, nikoli politickými penězi. Žádné „cílování inflace“ nebo „kvantitativní uvolňování“ nepřipadalo v úvahu a každá inflační bublina byla rychle rozpoznatelná. Politici měli v otázkách tvorby peněz svázané ruce a to je ideál pro spotřebitele i dlouhodobé investory. Tato „neflexibilita“ zlatých peněz však byla trnem v oku politiků a společná měna se v důsledku jejich snah rozdrobila na stovky „národních měn“. Mnozí teoretici – od Miltona Friedmana po Johna Maynarda Keynese – se s chutí připojili k demontáži zlatého standardu a předpovídali konec zájmu o zlato a pokles jeho ceny. To se pochopitelně nestalo. V rostoucí nejistotě zpolitizovaného, a tudíž nepredikovatelného světového měnového uspořádání, zlato od té doby naznačuje, proč si jej kdysi lidé za peníze vybrali. Zachovává hodnotu a zajišťuje úspory. O co méně by se lidé museli strachovat o své penze, kdyby měli k dispozici kvalitní peníze namísto dnešních pseudosolidárních a pseudoinvestičních penzijních systémů.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče